Damašek- Možná už jen hodiny zbývají do zahájení úderů na Sýrii, vedených Spojenými státy. Na obzoru není v tuto chvíli nic, co by zásah odvrátilo. Americké lodě ve Středomoří čekají na rozkaz prezidenta Baracka Obamy, použití síly má ve čtvrtek schválit britský parlament.

Nabízíme vám přehled všeho důležitého kolem Sýrie formou otázek a odpovědí.

Jaké jsou stanoveny cíle útoku na Sýrii?

Podle Bílého domu půjde o krátkou operaci trvající jeden až dva, maximálně tři dny. Cílem není svržení režimu prezidenta Bašára Asada nebo zásadní zvrat v občanské válce ve prospěch povstalců, ale vzkaz Bašáru Asadovi, že použití chemických zbraní nebude okolní svět tolerovat.

Na co se bude útočit a čím?

Zatím se hovoří o střelách s plochou dráhou letu Tomahawk, odpalovaných z lodí a ponorek. Nálety bombardérů jsou riskantní vzhledem k rozsáhlé a sofistikované syrské protiletadlové obraně.

Údery mají mířit na vojenská letiště, pozice dělostřelectva, sklady zbraní a paliva, komunikační centra.

Kdo se útoků zúčastní a kdo je podpoří? Kdo bude naopak proti?

Operace se přímo zúčastní zřejmě jen síly USA, Velké Británie a Francie. Pomoc poskytnutím základen či jinou podporu dají Turecko, Saúdská Arábie a Jordánsko. Američané požádali o možnost transportu vojenského materiálu a využití základen také Řecko.

Důležité prohlášení vydala Liga arabských států. Obvinila z chemického útoku Asadův režim a vyzvala k potrestání viníků. To nepřímo znamená, že většina arabských zemí intervenci podpoří nebo proti ní alespoň nebude protestovat.

Itálie či Německo zřejmě útok bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN nepodpoří.

Proti jsou státy, které ve větší čí menší míře stojí na straně Asada. Rusko, Írán, Irák a Libanon.

Proč se západní spojenci rozhodli zaútočit právě nyní? A jakou bude mít zásah legitimitu?

Shodli se, že chemický útok, ke kterému údajně došlo na předměstí Damašku minulou středu, překročil hranici, kterou je možné tolerovat. Obama už před rokem prohlásil, že použití nervových plynů je pro něj hranice, za kterou USA zváží tvrdší postup.

Úder nebude mít mandát Rady bezpečnosti OSN, protože Rusko a Čína by návrh vetovaly. Američané se mohou ve zdůvodnění intervence opřít o to, že byl spáchán válečný zločin, protože na občanskou válku se vztahují ženevské konvence.

Je tady také 51. článek Charty OSN, který hovoří o individuálním či kolektivním právu na sebeobranu při útoku na členskou zemi OSN. Zde jde však o útok v rámci jednoho státu.

Je prokázáno, že chemické zbraně byly nasazeny a že je za to odpovědná Asadova armáda?

Zmocněnec OSN a Ligy arabských států pro Sýrii Lachdar Brahímí ve středu potvrdil, že první analýzy potvrzují chemický útok. poTým inspektorů OSN odebral na místě vzorky a ve své práci pokračuje. Jeho úkolem je zjistit přítomnost bojových plynů, ale ne určit, která strana je nasadila.

Podle mnoha názorů nedává logiku, aby je použila armáda, která má v posledních měsících vojensky navrch. Nicméně - v uvedených místech v Damašku naopak postupovali do centra města povstalci, protože vládní jednotky byly vázané v bojích v jiných provinciích a neměly dost sil ofenzívu rebelů zastavit.

Opozice mohla zbraně použít, aby pak čin "hodila" na Asada a vyvolala intervenci, která by jí vojensky pomohla. Washington tvrdí, že plyny jako sarin nebo VX disponuje pouze režim, rebelové je prý nemají.

Jaká je nyní situace v syrské občanské válce?

Ze syrské armády uprchly desetitisíce vojáků, ale elitní formace zůstaly zachovány. Režim má nad povstalci převahu díky dělostřelectvu, letadlům, tankům a helikoptérám. Dostává pomoc z Íránu a Ruska, pomáhají mu také bojovníci libanonského Hizballáhu a šíitští dobrovolníci z Iráku.

Asad kontroluje centrum Damašku, většinu města Homs, pobřežní pás u Středozemního moře a západní polovinu Aleppa. Rebelové drží velkou část severu a východu Sýrie a také kus provincie Dará na jihu a právě předměstí a okolí Damašku, kde je podezření na chemický útok.

Povstalci a opozice nejsou jednotní, existuje řada skupin. Vedle hlavní Svobodné syrské armády operují v zemi i radikální islamistické skupiny blízké Al-Káidě. Povstalci dostávají zbraně hlavně ze Saúdské Arábie a Kataru.

Válka si vyžádala za dva a půl roku už přes 100 tisíc mrtvých. Miliony lidí opustily domovy a ekonomická situace je kritická.

Je možné, že by zásah spojenců vedl k pádu Asadova režimu?

Je to velmi nepravděpodobné. Režim má stále dost těžkých zbraní a loajálních vojáků, aby omezený úder vydržel. Údery ho však mohou oslabit a na některých frontových liniích pomoci povstalcům.

Chtějí vůbec USA svrhnout Asadův režim a docílit vítězství povstalců?

Ne tak docela. Dlouhodobou strategií je Asada oslabit, aby byl donucen vyjednávat a přijmout politické kompromisní řešení konfliktu. Případně aby špičky režimu odstoupily, ale jeho struktura zůstala zachovaná, aby nenastal chaos a bezvládí. Totální vítězství rebelů skýtá nebezpečí, že radikálové z Al-Káidy se dostanou k moci nebo ovládnou velkou část území.

Zatím ale nic nenaznačuje, že by režim či opozice byly ochotny ke smíření a politickému řešení. Mírová konference v Ženevě, naplánovaná na září, se možná vůbec neuskuteční.

Neznamená intervence posílení Al-Káidy?

Těžko předvídat. Někteří lidé kolem Obamy či britského premiéra Davida Camerona soudí, že naopak pokračující nečinnost Západu bude vhánět stále více Syřanů do řad radikálů.

Islamističtí povstalci ovládli například město Rakká na severu, ale jsou jen jedním z mnoha proudů opozice a zatím rozhodně ne dominantním proudem.

Kdo v Sýrii stojí za Asadem a kdo proti němu?

Sýrie je nábožensky i národnostně pestrou zemí. Převažují sunnitští muslimové, kteří jsou převážně v opozici a mezi povstalci. Asada podporuje hlavně šíitská komunita alávitů, jejíž příslušníci ovládají klíčové bezpečnostní, zpravodajské a vojenské složky. Elitní jednotky, které bojují s povstalci, tvoří z drtivé většiny alávité. K této komunitě, představující přibližně dvanáct procent obyvatel Sýrie, náleží i sám Asad a jeho rodina.

Syrští křesťané nejsou jednotní, ale většina jde s Asadem, který jako sekulární vůdce křesťany nijak neomezoval. Někteří z nich se bojí vzestupu islamismu a netolerance po případném Asadově pádu.