Mogadišu - Příděly jídla pro Nurto Isakovou musejí uživit jí, její tři děti a pak ještě ozbrojence, kteří uprchlický tábor hlídají.
Stejně jako dalších 180 tisíc uprchlíků utekla do somálské metropole před zabijáckou kombinácí války, sucha a hladomoru.
Tábory provozují zahraniční a somálské humanitární organizace, ale i milice. Právě ty uprchlíci kritizují nejvíc. Jídlo určené pro zbídačené rodiny často končí v jejich vlastních kapsách.
"Polovinu přídělů určených pro náš tábor dostávají šéfové ozbrojenců za to, že nás prý chrání," řekla Isaková tiskové agentuře AlertNet, kterou provozuje Nadace Thomson Reuters.
Katastrofa
Podle OSN je Somálsko šest měsíců po začátku hladomoru uprostřed obrovské humanitární krize. V bezprostředním ohrožení jsou čtyři miliony lidí.
Katastrofa je natolik rozsáhlá, že práci v této zemi označují humanitární experti za nejnáročnější na světě. Vedle uprchlíků jsou totiž v ohrožení i oni sami.
Jen minulý měsíc zastřelili ozbrojenci dva zaměstnance organizace Lékaři bez hranic. Červený kříž zase pozastavil dovoz potravin pro více než milion lidí poté, co milice Šabáb začala bránit distribuci.
"Je to pro naší práci jedno z nejkomplikovanějších prostředí," uvedl koordinátor pomoci OSN Mark Bowden.
"Rychlé prachy"
Uprchlické tábory tvoří přístřešky z tyčí a pláten. Přímo či nepřímo je řídí vládní vojska, nebo velitelé milic.
Jednou za měsíc dostávají obyvatelé kempů poukázky na 25 kg rýže, 25 kg mouky, 10 kg cukru a 5 litrů oleje na vaření.
Často je ale somálští humanitární pracovníci nutí, aby jim za směšné částky potraviny prodali. Místo pomoci pak příděly prodávají dál za mnohonásobně vyšší ceny. Zisky jdou do tísíců dolarů.
"V den distribuce zaparkují obchodníci auta a dodávky hned vedle tábora," popsala situaci agentuře Reuters jedna z obyvatelek tábora.
V Božích rukou
Kadídža Mohamedová z tábora Dinsúr zažila nedávno to, co tisíce dalších žen.
"Tři ozbrojení muži ve vládních uniformách přišli do tábora. Nejsilnější z nich mě před očima dětí znásilnil."
Vdova pak musela čekat do rána, než otevřela nedaleká klinika. Tam jí ale řekli, že s lékařskou pomocí počítat nemůže. Lékaři tam totiž žádní nejsou.
"Později mi vůdci tábora přinesli nějaké prášky proti bolesti. Teď se cítím v pořádku. Zda jsem chytla během znásilnění nějakou nemoc, to nevím. Žádná humanitární nebo vládní organizace tady nepracuje, jsme jen v Božích rukou," uvedla s tím, že znásilňování žen je v táboře naprosto běžné.
