reklama
 
 

Živě z Nepálu: Sny o lepším životě ženou chudé do náruče obchodníků s bílým masem

25. 10. 2016 8:11
Na jedné straně je vidina chudého života v odlehlé vesnici v prostém domě s polem, které je třeba obdělávat. Na straně druhé celý svět, který nabízí spoustu možností. Mladí Nepálci volí druhou variantu a zapojují se do mohutného exodu za prací do zahraničí. Kolik jich každý rok odejde do Indie, se nedá dohledat. Nepálci žijící v dalších asijských zemích se počítají na miliony. Protože odcházejí zpravidla ti nevzdělaní a nejchudší, stávají se oběťmi obchodu s lidmi. Jsou ponižováni, týráni a čelí tomu, co nazýváme moderním otroctvím.

Káthmándú (od naší zpravodajky) – Rozmanitá horská krajina v Nepálu vybízí k zemědělskému využití. Mladí lidé se ale do pěstování rýže, kukuřice nebo vzácného koření příliš nehrnou. Ani známý himálajský čaj tak nedokáže porazit nejsilnější nepálský exportní artikl, kterým je pracovní síla. Jedna z nejchudších zemí světa v posledních letech vyváží především lidi.

Mladí Nepálci mají od života stejná očekávání jako všichni mladí lidé kdekoliv jinde. Díky internetu a televizi mají celkem jasnou představu o tom, co svět nabízí, a chtějí se do něj vydat. O práci v zahraničí básní každé druhé školou povinné dítě a o pár let později si tento sen s největší pravděpodobností splní.

Shrigenta Tamana o tom také snila. Na otázku proč, jen krčí rameny. Proč ne? Doma v malé vesnici v regionu Sindhupalchok nebyla ani škola. Musela do ní docházet několik hodin pěšky. Brzy tam chodit přestala, aby pomáhala s prací doma. Když jí bylo osmnáct, rozhodla se odejít jinam.

Podle amerického institutu pro migraci (Migration Polici Institute, MPI) v Nepálu postrádá jednoho člena rodiny čtvrtina domácností. Není ale výjimkou, že za hranicemi je klidně celá generace. Prarodiče vychovávají vnoučata, zatímco rodiče pracují v Malajsii nebo v některé ze zemí Perského zálivu. Tam odjíždějí Nepálci nejčastěji. Pracují na stavbách nebo v domácnostech coby levná pracovní síla bez nároku na odpočinek.

Byznys pro pracovní agentury

Nepál je považován za hlavní zdroj obchodu s lidmi. Jeho obyvatelé jsou vyváženi do Indie, zemí Středního východu, Asie či subsaharské Afriky, kde jsou zneužíváni k nucené práci ve stavebnictví, v dolech, domácnostech nebo v sexuálním průmyslu.

Shrigenta odjela do Malajsie. Je až překvapující, jak to bylo pro prostou dívku z odlehlé venkovské oblasti jednoduché. Informace o pracovní agentuře, díky níž se několik lidí z jejího okolí dostalo do zahraničí, se k ní dostaly od spolužaček.

Odjela proto do metropole Káthmándú a v jedné takové agentuře odevzdala – spolu s cestovním pasem – 30 000 rupií (v přepočtu 1200 dolarů), aby obdržela jednosměrnou letenku a pracovní smlouvu. Nemohla si vybrat, kam pojede, ani co bude dělat.

Dalo by se říci, že měla veliké štěstí, protože pro ženy představuje podobné rozhodnutí obrovské riziko. Podle Národní komise pro lidská práva skončí každý rok 5000 až 10 000 žen a dívek v indických nevěstincích. Podle oficiálních údajů bylo za posledních osm měsíců zachráněno z rukou překupníků 400 žen a dětí. Vláda proti tomuto druhu kriminality bojuje posledních 15 let a situace se pomalu mění.

Obchod s lidmi se od té doby ukryl právě za agentury nabízející zaměstnání v zahraničí. Těm se v důsledku veliké poptávky daří jako houbám po dešti. Jejich služby často vyhledávají velmi mladí lidé z chudých vrstev společnosti. Tudíž nevzdělaní a nekvalifikovaní. Někteří ani neumějí pořádně číst, a tak pracovní smlouvy podepisují naslepo.

Jako takoví se nechají snadno podvést a stanou se oběťmi toho, co bývá označováno za moderní otroctví. Upíšou se a několik příštích let čelí zneužívání, týrání, otrocké práci a zbavení osobní svobody.

Ponižování a fyzické tresty

Shrigenta skončila u pásu v továrně na elektronické součástky. Pracovala dvanáct hodin denně. Od rána do večera, sedm dní v týdnu a někdy musela do práce i na noční směnu. Vypráví, že když únavou usínala, nadřízení ji přetáhli klackem, aby se probrala.

"Bylo to těžké," vzpomíná na fyzické tresty. Odejít nemohla. Z platu se jí strhával dluh, který měla u nepálské agentury. Skončit se odhodlala až poté, co v Malajsii potkala svého manžela, rovněž Nepálce, a otěhotněla. Odjet ale chtěla před vypršením pracovní smlouvy, takže musela zaplatit dalších 90 000 rupií. Protože si ale v práci dokázala ušetřit zhruba desetinu částky, znamenalo to pro ni další navýšení dluhu.

Teď je zpět v rodné zemi a bydlí v nuzném přístřešku u rodičů svého manžela, který je stále vázán smlouvou v Malajsii. Domů měsíčně posílá kolem 15 000 rupií. Zda ho tam také bijí, si může Shrigenta jen domýšlet, nikdy se o tom nebavili.

Dnes si už dokáže spočítat, že kdyby bývala tvrdě pracovala tady doma v Nepálu, dařilo by se jí nyní mnohem lépe. Zatímco na klíně houpe pětiměsíčního syna, přiznává, že bez odchodu do ciziny by si nyní mohla třeba otevřít obchod.

Pryč to táhne ty nejchudší

Kolik Nepálců v současnosti pracuje v zahraničí, je těžké odhadnout. Kvůli otevřené hranici s Indií nelze určit počet lidí, kteří ji přejdou. Mezi lety 2008 a 2014 vydaly nepálské úřady přes 2 200 000 pracovních povolení v zahraničí. Mnoho lidí ale odchází ilegálně, takže skutečný počet je daleko vyšší. Peníze, které lidé posílají ze zahraničí domů, tvoří 26 procent nepálského HDP.

Po loňském ničivém zemětřesení, které si vyžádalo na 8000 mrtvých a zničilo přes 600 000 domů, se situace opět zhoršuje. Nejzranitelnější jsou nevzdělaní lidé z odlehlých oblastí, které přírodní živel připravil o všechno.

Za zprostředkování práce v zahraničí zaplatí vysoké sumy peněz, které je na dlouho zadluží. Pokud nejsou schopni zaplatit, přijdou o půdu a tím i o poslední možnost obživy. Kruh chudoby se tak uzavírá. Po několika letech těžké práce na stavbách například v Kuvajtu se navíc vracejí vážně nemocní a vyčerpaní. Mnozí se nevrátí nikdy.

Jejich jedinou ochranu před překupníky tak představuje osvěta. Nevládní organizace do svých humanitárních a vzdělávacích programů v Nepálu zahrnují pojmy, jako je obchod s lidmi a nucené práce, aby s těmito hrozbami seznámili už školní děti.

Když teď padne otázka, co bude Shrigenta dělat, až její syn vyroste a bude ho rovněž lákat vidina velkého výdělku v zahraničí, odpoví: "Budu se mu to snažit vymlouvat. Ale je to jeho život. Když bude chtít odjet, nic s tím nenadělám."

Cestu podpořila Evropská unie v rámci projektu Media4Development.

autor: Simona Fendrychová | 25. 10. 2016 8:11

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama