Živě z Nepálu: Prošly si peklem, ztratily naději. Tady jim vracejí sny

Simona Fendrychová Simona Fendrychová
11. 10. 2016 6:05
Oběti znásilnění či domácího násilí jsou v tradičních nepálských komunitách vyloučeny na okraj společnosti. Ženy a dívky proto útrapy mnohdy raději mlčky snášejí. Sirjana Karki to chce změnit. Už několik let provozuje domov, kde ženy v ohrožení naleznou nejen útočiště, jídlo, čisté oblečení, ale především naději na návrat do normálního života. Reportáž Aktuálně.cz z Nepálu.
Nepál (ilustrační foto).
Nepál (ilustrační foto). | Foto: Simona Fendrychová, Aktuálně.cz

Káthmándú (od naší zpravodajky) – Na samém okraji Charikotu v severovýchodním Nepálu stojí velký bílý stan a vedle něj dvě plechové boudy. Ačkoliv je časné ráno a ulice zaplnili obchodníci se zeleninou nebo děti spěchající do školy, tady je ticho.

Za areálem obehnaným nízkou zídkou s železnou bránou sídlí domov pro ženy v ohrožení. Jeho obyvatelkám je mezi 14 a 28 lety a všechny v minulosti zakusily zneužívání členy vlastních rodin, ať už šlo o manžely, otce nebo strýce.

Své příběhy navzájem neznají a to, odkud pocházejí, nevědí ani jejich spolužáci ve škole či sousedé ve městě.

Ostatních lidí se straní – a funguje to i naopak. Není divu, podobná zařízení jsou v zemi stále de facto tabu. V mnoha tradičních komunitách je zvykem oběti znásilnění nebo domácího násilí umlčovat, nebo dokonce vyhnat.

Velká izolovaná rodina

Oběti, které se dostanou sem, se proto raději snaží být nenápadné. Nesměle vycházejí ven a z jejich tváří je zřejmé, že v mnoha případech jde ještě o děti. 

"Nabízím jim tady střechu nad hlavou, čisté oblečení, jídlo, zdravotní péči, ale hlavně bezpečí," vysvětlila Aktuálně.cz Sirjana Karki, která domov v roce 2012 založila.

Od té doby se hodně změnilo, především po právní stránce. Když má policie kam zneužívané ženy umístit, nenutí je vracet se domů a s agresory se usmiřovat, jak bývalo běžné ještě před pár lety.

Sirjana Karki domov sama založila a sama ho také vede. Pro mladší dívky je jako jejich matka.
Sirjana Karki domov sama založila a sama ho také vede. Pro mladší dívky je jako jejich matka. | Foto: Simona Fendrychová

Sirjana je jedinou osobou, která zná všechna tajemství svých chráněnek. Společně se dvěma zaměstnankyněmi se snaží vybudovat komunitu izolovanou od nebezpečí okolního světa.

Za čtyři roky tato "rodina" přijala už na 200 žen. Přicházely a zase odcházely, ale se všemi je Sirjana stále v kontaktu.

Ačkoliv podle zákona smějí klientky v domově zůstat maximálně osm měsíců, realita je jiná. "Nikdy je nenechám odejít, aniž bych věděla, že mají kam jít a dokážou se o sebe postarat. Na to dohlížím," líčí.

Hlavně nebýt potichu

Devatenáctiletá Sangita nese v náručí asi ročního chlapečka. Jak sama s širokým úsměvem říká, funguje tu prý trochu jako chůva. O pět dětí, které tu společně se 13 ženami bydlí, se starají všechny společně, dodává.

Dívka sem přišla jako šestnáctiletá poté, co kvůli opakovaným znásilněním udala vlastního otce. Než se odhodlala svěřit matce, zažila tři roky utrpení.

Společně pak šly na policii, která zasáhla a otce zavřela. Matka tří dětí si to ale posléze rozmyslela a přemlouvala dceru, aby obvinění stáhla a otce osvobodila. Zoufalou dívku strážci zákona odvedli do domova. Doma neměla nikoho, kdo by ji podpořil a chránil.

Když se jí ale zeptáte, proč je tady, odpoví pouze: "Jeden člen naší rodiny se ke mně špatně choval."

To ostatně říkají všechny obyvatelky domova. Své soukromí nerady odkrývají, ale na jednom se všechny otevřeně shodnou. Oběti by se neměly skrývat.

"Musí promluvit. Musí vědět, že když se rozhodnou vyhledat pomoc, najdou podporu. Neměly by být potichu a myslet si, že jim nikdo nedokáže pomoci," říká Sangita rázně, zatímco ostatní přikyvují.

Takovou fází si ale prošly všechny. Sem přicházejí vystrašené, zbídačené, s hroznými zkušenostmi a často také těhotné.

Sirjana posléze o samotě popisuje, jak se dívky po příchodu mění. Jsou sebejistější, společenštější, otevřenější. Chtějí se učit a často zcela změní své návyky.

"Jedna z těch nejmladších pila a kouřila, když sem přišla. Doma musela místo školy tvrdě pracovat, měla otčíma, který je opustil a nakonec odešla i matka," vysvětluje.

Mluví o čtrnáctileté Binitě. Ta je nejupovídanější ze všech. Je ostříhaná na mikádo a na temeni hlavy má vlasy stažené do palmičky. Lišácký pohled a přidrzlý úsměv zakrývá, že ve vesnici, kde žila bez rodičů, byla znásilněna několika chlapci. 

Tady se ale mohla zase stát dítětem. Našla si kamarádky a vlastně i novou rodinu. Teď už ji trápí jen školní úkoly.

Některé obyvatelky se během návštěvy stranily. Rozloučit se ale přišly všechny.
Některé obyvatelky se během návštěvy stranily. Rozloučit se ale přišly všechny. | Foto: Simona Fendrychová

Když domů zatéká

Zdejší obyvatelky už zase mají sny a přání. Chtějí být učitelkami, vizážistkami nebo sociálními pracovnicemi. Učí se šít, líčit nebo vyrábět šperky. Skoro se zdá, že jim tady nic nechybí.

Kritika se nakonec ozve, i když až po chvíli. "Když venku prší, zatéká sem," odváží se říct jedna z nejmladších.

Ty, které ještě chodí do školy, obývají společně prostý přístřešek z vlnitého plechu. Uvnitř jsou na udusané hlíně položené plachty a na nich postavené dřevěné postele nebo lehátka.

Na dřevěných trámech visí nějaké oblečení a u stěny školní učebnice. S úkoly si vzájemně pomáhají. Matky s dětmi pak bydlí vedle ve stanu, aby je ve studiu nerušily.

Odebírejte zprávy Aktuálně.cz přes aplikaci WhatsApp

WhatsApp

Nepoužíváte WhatsApp? Zjistěte více >>

Zemětřesení vše změnilo

Předtím, než Nepál v dubnu 2015 zasáhlo ničivé zemětřesení, sídlil domov v budově, kde měla každá svůj pokoj a vlastní soukromí. Jenže ta byla – stejně jako bezpočet ostatních – srovnána se zemí.

Stopy po neštěstí jsou ve městě stále zřetelné. Řady domů v ulicích jsou přerušovány prázdnými místy nebo plevelem zarostlou hromadou suti.

Fungování domova se ale od té doby paradoxně zlepšilo. Zpočátku byl jeho chod financován pouze místními dárci, zemětřesení ale přitáhlo do země řadu mezinárodních organizací, se kterými teď Sirjana spolupracuje.

Kromě vlády tak finančně vypomáhá například organizace Women Human Rights Defenders (WHRDs).

Díky tomu můžou desítky žen a dívek v ohrožení získat šanci na nový život. I v zemi, kde je diskriminace a násilí na ženách naprosto běžné. 

"Získala jsem tady novou rodinu. Takovou, která mě má možná mnohem radši, než mě kdy měla má vlastní," svěřila se Sangita Aktuálně.cz.

Cestu podpořila Evropská unie v rámci projektu Media4Development.

 

Právě se děje

před 37 minutami

Armáda vystřídala sedm desítek vojáků v Mali. V čele mise EU zůstává český generál

Česká armáda na misi v Mali vystřídala sedm desítek vojáků, kteří střeží velitelství mise a výcvikovou základnu. Podílí se také na výcviku malijské armády. Nová jednotka v úterý od svých předchůdců převzala operační úkol. Uvedl to mluvčí výcvikové mise EU Jakub Šimíček. Velitelem celé mise Evropské unie i nadále zůstává český generál František Ridzák, svou funkci bude předávat v polovině ledna.

Slavnostní akt předání operačního úkolu mezi 3. a 4. úkolovým uskupením české armády se uskutečnil v úterý. Jednotka, která v Mali působila od května, byla složena především z vojáků 74. mechanizovaného praporu, doplnili je příslušníci 43. výsadkového praporu a dalších útvarů české armády. Nyní je vystřídali vojáci ze 131. dělostřeleckého oddílu z Jinců a specialisté z dalších útvarů.

Česká jednotka má v Mali za úkol chránit samotné velitelství mise v hlavním městě Bamaku, zajišťují také doprovod důležitých osob. Další její část zajišťuje bezpečnost výcvikové základny Koulikoro a chrání její velení. Podílí se také na výcviku. Kromě této jednotky má česká armáda v Mali několik desítek vojáků v čele s Ridzákem, kteří se podílejí na řízení samotné mise. Ridzák je prvním českým vojákem, který spojenecké misi v zahraničí velí.

Zdroj: ČTK
Další zprávy