Hamburk (od naší zpravodajky) - "Mohamed, 24 let, Afghánistán, závislost na opiátech." Víc si toho doktor Ernst Soldan o svém dnešním pacientovi nezapsal. Do červené knihy pouze rukou (počítač se tu nepoužívá) zaznamenal, co mladému Afghánci diagnostikoval a jaké poskytl léky proti bolesti.
"Opiáty jsou u nich doma k mání na každém kroku," vysvětluje. "Jako máme my nebo vy pivo."
Jestli se mladík opravdu jmenoval Mohamed a zda mu bylo vážně 24, nezkoumal. Jeho dokumenty nekontroloval, dost možná je prý ani neměl. Tak jako spousta jiných lidí, kteří denně chodí do Soldanovy ordinace.
"Je nám to úplně jedno. Je úplně jedno, odkud jsou a kam jedou. Potřebují prostě pomoc," řekne.
"Doctor" s arabským překladem
Ernst Soldan je jeden z mnoha lékařů, kteří v severoněmeckém Hamburku léčí uprchlíky. Svou skromně vybavenou ordinaci má přímo u hlavního nádraží - v prvním poschodí domu zvaného Bieberhaus. Tady se běženci ocitnou poté, co v Hamburku vystoupí z vlaku.
Dobrovolníci je usadí na dřevěnou židli před nenápadnými šedými dveřmi s cedulí "Doctor" a jejím arabským překladem. Za nimi je vše, co doktor Soldan k práci potřebuje. Lehátko, přebalovací pult, židle a stůl s barevnou nástěnkou.
Pult mu věnovala kolegyně, která má děti už odrostlé. Modrou kolečkovou židli dovezl metrem ze své bývalé ordinace a pak tlačil až sem - přes celé hamburské nádraží.
Nástěnka nad stolem je plná tabulek, obrázků a piktogramů se slovy v němčině a arabštině. Vedle nich visí na bílé A4 ručně psaný, několikrát proškrtaný slovníček. "Je v něm spousta chyb, jak jsem zjistil. Ale pro to základní to snad postačí," omlouvá se.
Uprchlická krize v pravou chvíli
Ernstu Soldanovi je 65 let, je lékařem v penzi. "Tahle uprchlická krize přišla v pravou chvíli. Zrovna když jsem šel do důchodu, to bylo praktické," řekne a usměje se. "Jsem tady každé pondělí, středu a pátek dopoledne. Jsem důchodce a moc toho na práci už nemám," vysvětluje.
Tady v Bieberhausu se střídá s několika kolegy. Nejen penzisty, ale i lékaři, co pracují jen na částečný úvazek a ve zbylém čase se rozhodli pomáhat. Všichni léčí běžence jako dobrovolníci. Nikdo z nich za to nedostává ani euro.
Do ordinace u nádraží přicházejí hlavně takzvaní "tranzitní uprchlíci", kteří míří dál do Švédska, Dánska nebo Norska a městem na Labi jenom projíždí.
Běžence, co chtějí zakotvit v Hamburku, léčí hlavně Soldanovi kolegové v přijímacích centrech. Zařízení, kterým se přezdívá "první ubytování", je v Hamburku momentálně 33 a malá ordinace existuje od konce loňského listopadu v každém z nich.
Na výzvu hamburské lékařské komory, která pro ně před časem sháněla doktory, se přihlásilo 350 lékařů a 150 asistentů a dalšího lékařského personálu. Každý pátý byl ochoten pracovat zcela zadarmo. Unikátní hamburský systém lékařské péče v uprchlických zařízeních teď hodlá převzít několik dalších německých spolkových zemí.
Útěk za ledvinu
"Na hlavním nádraží pomáhám od října. Nejprve jsem ordinoval v kontejneru, loni 7. prosince jsme se přesunuli sem, což je mnohem lepší," pochvaluje si doktor Soldan.
"V kontejneru to nebylo jednoduché, i když i tam bylo základní vybavení. Ale představte si, jak to tam vypadalo, když dorazila jedna afghánská rodina. Matka, otec, tři děti, tlumočník a ještě já..., vůbec nebylo možné se tam vejít," vzpomíná.
Lidé sem za ním chodí se vším možným. Nejčastěji s nachlazením, Afghánci s už zmiňovanou závislostí na opiátech.
"Nedávno přišla matka s dítětem, oba s kašlem. Ukázalo se, že cestou z Bavorska hořelo v jejich autobuse a oni pak vůbec nemohli dýchat. Potkáváme se tu ale i s mnohem horšími věcmi," řekne a na chvíli se odmlčí.
Dorazila sem například mladá Afghánka, která si stěžovala na velké bolesti břicha a zad. Když ji Ernst Soldan prohlížel, objevil na jejím těle obrovskou jizvu. Ta žena podstoupila doma v Afghánistánu operaci ledviny. Prodala ji, aby měla peníze na cestu na Západ.
Dětský pacient, co neměl domov
Spousta dramat tu ale končí šťastně. Třeba to s matkou a malým děckem, co mělo rozsáhlý zánět čelisti.
"Dítě na tom bylo opravdu zle, tak jsem zavolal na zdejší zubní kliniku. Nejenže ho vzali a operovali - na rozdíl od německých dětí, které by poslali domů a pak jen zavolali na kontrolu, si ho tam i s matkou nechali ještě tři dny," vzpomíná Ernst Soldan. "Věděli totiž, že nemá domov," vysvětluje.
I jinak prý spolupráce s hamburskými nemocnicemi funguje na výbornou. Když doktor z Bieberhausu nemůže uprchlíky adekvátně ošetřit, buď přivolá sanitku, nebo zvedne sluchátko a promluví v nemocnici s konkrétním lékařem.
"Zpočátku jsem je vždy varoval, že tihle lidé nejsou pojištění, ale tady v Hamburku se na to dívají jinak. 'Nutné případy stejně musíme brát,' říkají."
Z pacientky asistentkou
Doktorovi Soldanovi celou dobu pozorně naslouchá dívka v šátku, která sedí na židli v jeho ordinaci. Jmenuje se Zarife, je z Afghánistánu, je jí dvacet a v Německu žije asi čtyři měsíce.
"Je to moje nová asistentka, zrovna jsem ji objevil," říká doktor Soldan.
Zarife se k němu před pár dny přišla jako pacientka. Dali se do řeči a on zjistil, že před útěkem z Afghánistánu studovala dva roky medicínu. Nabídl jí, jestli mu nechce asistovat - pomáhat s překladem, doprovodem pacientů na kliniky, ale i s ostatním. A ona souhlasila.
"Ještě musíme sehnat brýle na čtení, o které při útěku přišla. Bylo by fajn, kdyby mohla zůstat," dodává.
O tom, zda mladá Afghánka dostane v Německu azyl, se má rozhodnout 24. února. Na verdikt úřadů čeká nejen její šéf, ale i početná afghánská rodina, s níž do Německa přišla.
"Hloupé a nelidské"
Na otázku, proč Ernst Soldan tohle všechno dělá, má penzionovaný lékař jasnou odpověď: "Vždyť jsem sám poloviční uprchlík."
Soldenova matka musela po válce prchnout z Pomořanska (dnešního Polska), otec byl v přísně katolickém Bavorsku evangelický farář.
"Uprchlíci nemají své pevné místo a já ho taky dlouho neměl," říká.
Prahu má rád, byl tu šestkrát nebo sedmkrát, už v roce 1968 demonstroval proti okupaci Československa. Postoji českých politiků, kteří běžence odmítají, ale pětašedesátiletý lékař nerozumí.
"Je to nejen nelidské, ale i hloupé," tvrdí.
