Lusaka (Zambie, od našeho spolupracovníka) - "Jednoho dne jsem se vracel domů a našel tam vojáky. Zabili mi otce i matku, já jsem byl zatčen," popisuje sedmašedesátiletý Adolfo z Angoly.
Za krvavé občanské války, která v jeho zemi trvala od roku 1975 téměř třicet let, ho vojáci mučili, dokonce mu pořezali genitálie. Adolfo z Angoly uprchl do sousední Zambie. Ani tady se mu ale tragédie nevyhýbají, z šesti dětí mu dvě zemřely.
Adolfo je jedním z asi 24 tisíc uprchlíků žijících v osadě Meheba na hranicích Zambie a Konga. Na první pohled je místo stěží rozpoznatelné od jiných zemědělských oblastí Zambie. Lidé tu v rovinaté krajině poseté obřími termitišti žijí v menších hliněných chýších se slaměnými střechami, ti movitější si vlastnoručně vyrobí cihly z vypálené hlíny. Vodu si nosí domů v kýblech na hlavách, elektřina tu není k dispozici vůbec - jako zdroj energie místní používají solární panely nebo autobaterie.
Tradičně k uprchlíkům vstřícná Zambie běžencům přidělila území o rozloze 720 kilometrů čtverečních. Mnoho jich tady žije už desítky let, další sem stále prchají z konfliktů v okolních zemích, především z blízké Demokratické republiky Kongo, kterou zmítá občanská válka.
Všechny uprchlíky spojuje útěk před násilím, povraždění příbuzní, utrpení a vděčnost Zambii. Ta je jednou z mála zemí na jihu Afriky, která od získání nezávislosti neprošla občanskou válkou ani vážnějšími kmenovými násilnostmi.
Vstřícná Zambie
Devětatřicetiletá Nabintu z konžské provincie Kivu uprchla před dvěma lety. V bezpečí v Zambii líčí, jak rebelové při rabování zabili jejího manžela, který vlastnil malý obchod. "Utíkala jsem, ale stihla jsem popadnout jen jedno dítě, ostatní zůstaly," dodává zarmouceně.
Dvojice putovala pěšky dva měsíce. "Žebrali jsme o jídlo v kostelích nebo od vesničanů," popisuje náročnou cestu. Nabintu dnes vlastní malou živnost - obchod, kde prodává základní věci od toastového chleba přes mýdlo a zubní kartáčky po oblíbené paruky. Se čtyřmi dcerami se nakonec zázračně našla, dvě ale zůstaly v Kongu a Nabintu netuší, co s nimi je.
Zambie uprchlíky přijímá už od 60. let. Solidární zůstala dodnes, přestože zákony pro jejich přijímání a pobyt v zemi se postupně zpřísňují. Nálada veřejnosti je z větší části také uprchlíkům nakloněna.
Přesto není soužití vždy bez problémů. Zambie podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) hostí přes 82 tisíc běženců, což představuje značnou ekonomickou a společenskou zátěž. Jeden z nejhorších incidentů proběhl v hlavním městě Lusace před třemi lety, kde po několika rituálních vraždách došlo k rabování obchodů vlastněných uprchlíky. Podobné události jsou ale výjimkou.
Kmenové násilí
Potíže mohou spíše vznikat mezi samotnými uprchlíky přenesením kmenových konfliktů ze zemí původu až do zambijské Meheby, kde běženci žijí. "Každé uprchlické osídlení má vlastní ekosystém a je to malý vesmír sám o sobě," říká Lucie Hrabcová z Charity ČR, která v Mehebě pomáhá především s projekty zaměřenými na farmaření a podporu malého podnikání.
"Řada lidí kvůli konfliktům v sobě nese hluboká traumata, jejichž hojení si vyžádá velmi dlouhou dobu. Například příslušníci kmene Banyamulenge z východního Konga se stále setkávají s nenávistí a útoky jiných etnik," vysvětluje Hrabcová s tím, že velkému nebezpečí čelí také političtí uprchlíci, které v Zambii pronásledují. "Těm jde i tady reálně o život," upozorňuje Hrabcová, jež pracuje jako koordinátorka poboček Charity v projektech na podporu uprchlíků v této africké zemi.
Její slova pak potvrzuje William z Burundi. Jeho rodiče odešli kvůli kmenovému násilí do Konga. Tam ale začala v roce 1996 občanská válka a oba rodiče byli zabiti. William v asi dvacetičlenné skupině dva roky bloudil po Kongu a skrýval se před násilím. Nemocní postupně po cestě umírali, někteří se prostě ztratili v džungli.
"Dostali jsme se nakonec k jezeru Tanganika, ale rebelové byli za námi. Utíkali jsme, v tom chaosu se mi všichni ztratili, naskákali jsme do lodí. Netuším, kolika lidem se podařilo dostat na druhý břeh," líčí William. Nyní je podobně jako další uprchlíci v osadě Meheba. Podle něj je život v Zambii obtížný, migranti začínají doslova od nuly, musí se naučit cizí jazyk a adaptovat se. William také vysvětluje, že v táboře jsou roztržky mezi lidmi ze Rwandy a Burundi. Násilí na místě pomáhá tlumit policie a UNHCR.
O dědictví kmenových konfliktů mluví i Christine ze Rwandy. Jako mnoho dalších v Mehebě si s sebou nese dědictví genocidy páchané kmenem Hutu na kmeni Tutsi v roce 1994. "Jsem ze smíšené rodiny, ta krev je prokletí. Ve Rwandě mi zabili otce, v Kongu mě pak často bili vojáci. Po deseti letech se mi podařilo utéct do Zambie," popisuje v pláči. "I tady mě ale někteří lidé kvůli původu nerespektují. Ten problém je se mnou pořád. Nikdy nejste svobodní. Moje sny se už nikdy nesplní. Už nikdy nebudu znovu učitelkou," dodává.
Složitá kmenová příslušnost
Rozdělení na kmeny a s tím spojené konflikty jsou v Africe stále jedním z největších témat. V mnoha částech kontinentu je v současnosti stále kmenová příslušnost na prvním místě před národem. Některé státy tak jsou i přes desítky let trvající nezávislosti pravděpodobně spíše na počátku složité cesty k národní identitě - procesu, který v Evropě trval stovky let a stál mnoho válek a obětí.
Uvědomoval si to i první zambijský prezident Kenneth Kaunda, když v 60. letech skládal nový národ z více než 70 malých etnických skupin. Tehdy se také zrodil dosud používaný národní slogan Jedna Zambie, jeden národ.
"V této době prezident začal posilovat myšlenku solidarity s běženci z konfliktních oblastí Afriky a s uprchlíky obecně," doplňuje Lucie Hrabcová z Charity ČR.
Autor je spolupracovník redakce, reportáž vznikla za podpory české ambasády v Lusace.
