O utajovaném setkání poprvé promluvil Jaroslav Kumbera, jeden z těchto "spiklenců". Od irácké invaze do Kuvajtu, která odstartovala válku v Zálivu, v neděli uplynulo přesně 30 let.
Českoslovenští důstojníci generálního štábu Ján Valo a Jaroslav Kumbera se v pražské restauraci Expo 58 sešli s vojenským přidělencem obrany USA v Československu Edvinem Motykou a jeho egyptským protějškem, generálem Emmamou.
"Emmama ta agrese hrozně štvala. Irácký vůdce Saddám Husajn se totiž egyptskému prezidentu Husnímu Mubárakovi nedlouho před intervencí zaručil, že Irák nikdy Kuvajt nenapadne. Egypťané proto považovali okupaci malého Kuvajtu za nesmírně podlou zradu. Egypťan nám řekl, že by se Československo mělo přidat k operaci Pouštní štít a přispět tak k osvobození Kuvajtu," vzpomíná veterán Kumbera na apely egyptského vojenského přidělence.
"My jsme jim s Jánem Valo hned na místě tehdy řekli, že je to zajímavá myšlenka. Československá armáda se totiž mohla vůbec poprvé od konce druhé světové války zapojit do boje proti zlu a totalitě," dodává Jaroslav Kumbera s tím, že to tak později cítila většina československých vojáků z bezmála dvousetčlenného protichemického praporu, který do Perského zálivu později vyrazil.
Diplomat Edvin Motyka a egyptský generál Emmam se nakonec dohodli, že napíší do Pentagonu a na americké ministerstvo zahraničí, že by bylo dobré, aby se i Československo zapojilo do vznikající mezinárodní koalice. Již zanedlouho obdržela kancelář prezidenta Václava Havla i český parlament oficiální nabídku Američanů a vzápětí i Egypťanů k účasti na operaci Pouštní štít. Ta pak 17. ledna 1991 přešla v útočnou akci Pouštní bouře, která vyvrcholila osvobozením Kuvajtu.
Složitá jednání
Zpočátku padaly nejrůznější návrhy, jaký typ československé jednotky by měl do Zálivu vlastně odletět. Zvažovaly se dokonce vrtulníky, nakonec ale padla volba na již tehdy špičkové armádní chemiky.
"To už jsme ale na vývoj událostí neměli s Jánem Való vliv. Jemu dokonce nadřízení zakázali navštěvovat americké velvyslanectví, kam pravidelně už nějakou dobu chodil," vzpomíná Kumbera. Ne každý v armádě akci přál. Československé vojsko jen rok od sametové revoluce stále vězelo jednou nohou ve Varšavské smlouvě.
"Naprosto klíčovou roli sehrál při vyslání československé protichemické jednotky do Perského zálivu prezident Václav Havel, který žádost Američanů a Egypťanů podporoval a nakonec i prosadil," popisuje složitost jednání Jaroslav Kumbera. A připomíná, že pro některé generály či důstojníky byl Irák, do něhož Československo vyváželo ještě nedávno celé spektrum zbraní, stále ještě spojencem.
"Naší misi do Zálivu házeli od počátku až do samého konce klacky pod nohy," vysvětluje Kumbera, bývalý operační důstojník protichemického praporu pro styk se Saúdskou Arábií, Egyptem a Kuvajtem. Tak trochu spikleneckou schůzku i následné jednání s diplomaty Edvinem Motykou a generálem Emmamem odmítá nazvat partyzánštinou.
"Takhle se věci zkrátka a dobře odedávna odehrávají. Štěstí přeje připraveným. Důležité kroky se domlouvají vždy v zákulisí a my jsme teď do něj poprvé po třiceti letech nahlédli," připomíná Jaroslav Kumbera. Dnes si na československé účasti ve válce v Zálivu dělá podle něj zásluhy kdekdo, avšak ti, co tam byli, vědí prý své. "Nebýt prezidenta Havla či takových lidí, jako je Ján Valo či Edvin Motyka, nikam do boje proti Saddámovi by se nejelo," upozorňuje veterán.
Barbarské přepadení Kuvajtu
Na válku v Zálivu vzpomíná i tehdejší profesionální vojenský chemik Lubomír Šmehlík. Náčelník chemického vojska, generál Černý, jej postavil před hotovou věc: dát dohromady protichemický prapor. "Oznámili mně jen to, že jsem se právě stal náčelníkem chemické služby jakéhosi praporu, který měl jít někam do války. A mně jen blesklo hlavou, co tomu asi řekne manželka, až jí to oznámím," líčí Šmehlík.
Na pocit, který tehdy prožíval, si i po třiceti letech vzpomíná zcela zřetelně. "Nejenom mě tehdy nadzvedlo barbarské přepadení Kuvajtu, kde se vraždilo a znásilňovalo. Tohle přece Československo zažilo už dvakrát. Bral jsem to tedy tak, že mám jedinečnou šanci pomoci okupované zemi," říká.
Jako chemik si dobře uvědomoval, jak strašlivé důsledky může mít použití bojových plynů. "S otravnými látkami jsme tehdy běžně cvičili. Věděli jsme tedy, do čeho jdeme, že se máme čeho bát, pokud je Saddám Husajn v nouzi použije. Na druhé straně jsme si ale jako profesionálové dost věřili," podotýká Lubomír Šmehlík.
V Kuvajtu pak českoslovenští armádní chemici k ohromení Američanů zjistili prahové množství nervově paralytických látek yperitu a sarinu. Čechoslovákům se nejenom proto dostalo velkého respektu. Šmehlík v roce 2003 vypovídal před americkým soudem, kam ho pozvali američtí veteráni. I jeho výpověď přispěla nakonec k tomu, že americkým veteránům ze Zálivu byl syndrom války uznán jako nemoc z povolání, takže byli finančně odškodněni.
Po návratu ze Zálivu nebyl Lubomír Šmehlík ani zdaleka sám, jehož se byrokratičtí nadřízení rádi jako nebezpečného konkurenta zbavili. "Žádnou hořkost ale necítím, ještě v raném kapitalismu jsem začal úspěšně podnikat ve zdravotnictví," říká veterán.
Do války jsem chtěl
Chirurg Jindřich Sitta podobně jako Šmehlík v době formování československého protichemického praporu neváhal. Jakmile přišla výzva, že má jako lékař možnost přihlásit se do války v Zálivu, udělal to.
"Od mládí jsem tíhl k urgentní medicíně. V roce 1990 jsem působil na chirurgii plzeňské nemocnice a do války jsem vyloženě chtěl, protože to byla příležitost dostat se konečně k válečné chirurgii a operacím, o nichž jsem do té doby četl jen ve skriptech. Za každou cenu jsem si to chtěl naostro vyzkoušet. Navíc mě přitahovala exotika zemí Zálivu, o níž jsem si mohl v letech totality nechat akorát tak zdát při listování v románech Karla Maye či cestopisů Hanzelky a Zikmunda," vysvětluje Sitta své tehdejší motivy.
A přiznává, že urgentní medicína, kdy se chirurg může ve válce spolehnout jen na své ruce a improvizované prostředky, je pro něj dodnes drogou.
Ze zkušeností, které nabyl v Zálivu, tak stále čerpá. Ať již - ještě jako voják - při výstavbě a velení polní nemocnice, anebo dnes v podnikání, kdy se podílí na vývoji a výrobě dekontaminačních souprav pro hasiče, nejrůznějších typů polních nemocnic či projektu mobilní lékař, což je mobilní souprava, s níž lze operovat v terénu. "Nejsem ani zdaleka sám, komu Záliv změnil život," konstatuje Jindřich Sitta.
Bude tam hodně písku
Války se na začátku devadesátých let v hodnosti kapitána účastnil prostějovský výsadkář Petr Poledník, působil jako velitel strážní roty protichemického praporu. "Nebyl jsem sám, kdo to dostal rozkazem, sklapl jsem podpatky a bylo hotovo. Nadřízený mně tehdy tajemně řekl: Byl jsi nominován někam, nevím kam, ale je tam hodně písku. Tak to tehdy zkrátka chodilo. Až postupně jsme se dozvídali, o co konkrétně jde," vzpomíná s tím, že nikdo nevěděl, co vojáky čeká. "Od druhé světové války šlo o první bojovou akci československé armády, takže jsem to bral i já jako výzvu, otázku cti a nechtěl zklamat," upozorňuje.
Spolupráce se svými nedávnými protivníky z armád NATO nečinila Petru Poledníkovi nejmenší problém. "Možná byla výhoda, že jsem nebyl nikdy v komunistické straně. Na Záliv jsem se proto začal těšit. Ostatně ani američtí velitelé neřešili naše nedávné členství ve Varšavské smlouvě," říká.
Nejenom Petr Poledník hovoří o dobré vycvičenosti svých lidí při ochraně protichemického praporu. "Zkušenosti ze Zálivu stály určitě za to. Profesně i lidsky mě to obohatilo. Ostatním jsme pak při téhle bojové misi prošlápli cestu," podotýká někdejší výsadkář. Zejména v očích amerických velitelů získali Čechoslováci po Zálivu obrovský respekt.
Do války bych šel znovu
Františku Gáborovi, řidiči a technikovi protichemického průzkumného vozidla a také odmořovací soupravy, připadalo před třiceti lety normální, že se jde do války. Léta se jako voják připravoval na likvidaci bojových otravných látek.
"Přišlo mi to přirozené a správné. Odborně jsme na tom byli dobře, takže jsme se věnovali hlavně přípravě techniky: laboratoře, odmořovací či průzkumné sekce. Jako mladý kluk jsem si navíc vůbec nepřipouštěl, že bych se nemusel vrátit," říká Gábor. Přiznává ale, že pokud by tehdy Saddám Husajn použil proti jednotkám mezinárodní koalice chemické zbraně, mohly být její ztráty dost drakonické.
I přesto ale František Gábor i po 30 letech říká, že s tvrdým výcvikem a vycepovanou partou lidí by šel dnes do podobné akce, jako byla ta v Zálivu, znovu.
Získal jsem životní přátele
Vojenského zdravotníka Igora Vajdu to v srpnu 1990 v armádě ani trochu nebavilo, chtěl odejít do civilu.
"Mise do Perského zálivu mně ale připadala zajímavá, takže jsem se jako člen radiotoxikologického oddělení přece jenom přihlásil a najednou až v poušti jsem zjistil, jak skvělí profíci v armádě stále pracují. Ať už šlo o chemiky, lékaře, či prostějovské výsadkáře, kteří nás střežili. A že vlastně československá armáda není úplně k ničemu, jak jsem se až do té doby domníval," popisuje.
Igor Vajda nakonec v armádě zůstal, prodloužil svůj závazek a později se přihlásil i na studia. Z armády odešel jako zkušený veterán z válek na Balkáně či v Afghánistánu v roce 2010.
"V riskantních misích jsem získal celoživotní přátele, na které se mohu kdykoliv s čímkoliv obrátit," doplňuje Igor Vajda vzpomínky veteránů války v Zálivu, která začala před 30 lety.
