Kyjev/Praha (od naší spolupracovnice) - Ukrajinští Maďaři, Rumuni, Řekové, krymští Tataři a snad i Češi by se mohli radovat ze zákona, který ukrajinský parlament schválil počátkem července. Formálně posiluje postavení jazyka národnostních menšin v zemi.
V souladu s evropskou chartou regionálních či menšinových jazyků by jejich mateřština mohla získat dosud nebývalá práva. Místo toho vypukly po celé Ukrajině protesty. Tisíce lidí se zvedly na obranu ukrajinštiny před ruštinou.
Mají strach, že zemi znovu ovládne řeč "mohutného bratra", který stále pošilhává po ztraceném území v postsovětském prostoru. Žádný další úřední jazyk Ukrajinci nechtějí - stejně jako Lotyši, Estonci, Moldavané, Arméni nebo Gruzínci.
Kontroverzní zákon, který rozbouřil národnostní vášně na Ukrajině, předpokládá, že pokud určitým jazykem mluví více než deset procent obyvatel regionu, pak jejich rodná řeč může získat regionální statut. Příslušníci národnostních menšin by si tak mohli vyrobit nápisy na obchodech, menu v restauracích, psát soudní žaloby a další úřední listiny v mateřštině.
Podle oponentů ovšem hlavní privilegia získá především ruská menšina, která tvoří asi třicet procent ukrajinských obyvatel.
Politici, kteří z velké části pocházejí z rusky mluvící východní části země, by se navíc nemuseli ztrapňovat zkomolenými projevy.
Obránci ukrajinštiny ovšem mají strach, že jejich mateřština, která byla za sovětských časů potlačována a jejíž plnohodnotné užívání považují za jeden z mála úspěchů dvacetileté nezávislosti země, se opět stane znectěnou Popelkou.
Politici ukrajinsky neumí
Ze všech dosavadních prezidentů nezávislé Ukrajiny pouze Leonid Kravčuk, který zemi převzal po rozpadu SSSR, mluvil ukrajinsky bez přízvuku. Bývalý komunistický ideolog pocházel ze západní části Ukrajiny. Všichni jeho následovníci, včetně Viktora Juščenka, označovaného za "prozápadního" politika, původně ovládali jen "suržik", jakousi hovorovou směs ruštiny s ukrajinštinou.
Spisovnou ukrajinštinu začali pilovat teprve ve vysokých funkcích. I opoziční vůdkyně Julija Tymošenková, která pochází z převážně rusky mluvícího Dněpropetrovsku, byla Ukrajincům kvůli své ukrajinštině nejprve pro smích. Charismatická žena, která si jako svůj politický předobraz vybrala slavnou básnířku Lesju Ukrajinku, si však obdiv získala i tím, jak brilantně ukrajinštinu zvládla.
Přestože jí akcent zůstal, nikdo jí to nezazlívá. Nadšeně prosazovala ukrajinské ideály v době oranžové revoluce a ozvala se i z vězeňské "léčby". "Ukrajině vládnou lidé, kteří nepotřebují její jazyk, kulturu ani historii," vzkázala přes advokáta. Podle ní prezident Viktor Janukovyč "vyhlásil válku nejen opozici a demokratickým hodnotám, ale celé nezávislé Ukrajině".
Obránci ukrajinštiny na rozpálených schodech Ukrajinského domu, bývalého Leninova muzea v Kyjevě, který se téměř na měsíc stal centrem jazykového odporu, jsou přesvědčeni, že zákon, který si získal posměšnou přezdívku "ko-ki" podle počátečních písmen jeho autorů Kolesničenka a Kivalova, schválili "zrádci".
Trumf v boji o voliče
Jazykový boj je pro soupeřící politické síly v zemi tradičně lákavým trumfem. Má se za to, že kontroverzní zákon je předvojem normy, která by ruštinu povýšila na druhý úřední jazyk.
Příslušníci jiných národnostních menšin z něj ale, až na několik výjimek, radost nemají. Podle předáka krymských Tatarů a známého sovětského disidenta Mustafy Džemileva problematický zákon menšinám nepomůže a Ukrajině pouze uškodí. "V mnoha regionech se ruština fakticky stane úředním jazykem a to povede k separatismu a rozdělení Ukrajiny," uvedl podle rozhlasové stanice BBC.
Přestože by si Tataři mohli teoreticky dělat nárok na lepší postavení své mateřštiny, stávající zákon podle něj nic neřeší. Je přesvědčený, že ruština, kterou mluví většina krymských obyvatel, tatarštinu převálcuje. Podobně reagují ukrajinští Řekové, Rumuni nebo Bulhaři.
Problematický zákon by se naopak mohl hodit zakarpatským Rusínům, kteří o svá práva přišli už za sovětských časů. Předák Národní rady Podkarpatské Rusi Mykola Starosta podle vládní agentury Ukrinform uvedl, že jde o "krok k obrození rusínství".
Jako "progresivní a evropský" vidí zákon také Maďaři, i když připouštějí, že se pro ně nic nezmění. Mnozí příslušníci maďarské menšiny v Zakarpatsku totiž ukrajinsky nikdy neuměli. Mají maďarský tisk i nápisy na obchodech. Jako dorozumívací řeč používají raději ruštinu.
Vášně v Pobaltí
Prosadit ruštinu jako druhý úřední jazyk se pokoušejí také zastánci ruštiny v Pobaltí. Letos v únoru se ovšem v Lotyšsku konalo referendum, v němž 74 procenta obyvatel řekly ruštině "ne".
Za mateřštinu ji tam přitom považuje 44 procent obyvatel. Značná část z nich ale nejsou občané, a nemohli tedy hlasovat. Nechtějí totiž skládat zkoušky z lotyštiny a lotyšských dějin, aby mohli občanství získat.
Skalním stoupencem ruštiny je naopak Bělorusko, které si už v roce 1995 odhlasovalo řeč svých sousedů jako druhou úřední. Také v Ázerbájdžánu se Puškinův jazyk těší stejné výsadě. Ne tak v Arménii nebo v Gruzii, která se od Moskvy striktně distancuje.
Zvláštní případ je bývalá sovětská Střední Asie, kde má Rusko značný politický a ekonomický vliv, ale nikoli kulturní a jazykový.
Zejména mladí obyvatelé Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu prakticky neumí rusky, ačkoli mnozí z nich se snaží právě v Rusku najít práci. Přestože například v Kyrgyzstánu má ruština status úřední řeči, ovládá ho podle statistik pouze 26 procent obyvatel.
