Špicberky, Praha - Česko bude mít od zítřka vlastní arktickou stanici na Špicberkách. Vědci z Jihočeské univerzity budou s její pomocí hledat odpověď, jak přežít na planetě Zemi a přitom ji nezničit.
"Na Špicberkách o stanici usilujeme už dlouho. Poskytne nám potřebné logistické zázemí pro dlouhodobý a ještě kvalitnější výzkum," vysvětluje z Longyearbyen, hlavního města Špicberk, vedoucí Centra polární ekologie Jihočeské univerzity Josef Elster. "Až dosud jsme využívali ruskou terénní chatu, která však nenabízí optimální zázemí," dodává.
"Nebudeme tedy již muset vše složitě převážet, potřebné zařízení a výstroj budeme mít na místě, čímž odpadne časově náročná příprava každé cesty, ale i vysoké náklady na přepravu vybavení, které jsme až doposud každý rok transportovali z Česka," řekl Aktuálně.cz.
Indikátor změn
Zásadní klimatická změna zasahuje podle Elstera už celou severní polokouli, ale nejvíc se projevuje právě v arktické oblasti, kterou vědci považují za indikátor změn v atmosféře.
"Byli jsme Norskem, ale i dalšími státy, které zkoumají polární oblasti, požádáni, abychom i my k tomuto bádání přispěli. Jde o významný projekt zkoumání další lidské existence na naší planetě," vysvětluje český vědec.
Norsko je sice velké rozlohou, avšak malé počtem obyvatel a podle Elstera nestačí pokrýt všechny vědecké obory. Vedle Čechů jsou na Špicberkách například Britové, Francouzi, Španělé, Italové či Poláci. A každý přispívá v oblastech, v nichž vyniká. Češi pak v mikrobiologii, botanice, zoologii... ale také v klimatologii, geologii, hydrologii či glaciologii. Zejména v těchto oborech se globální klimatické změny projevují nejviditelněji.
Oteplování je podle Čechů, kteří na Špicberky jezdí, poznat už na pohled. Minimálně tání sněhu či úbytek sněhu a ledu, což je také snadno změřitelné.
"Pozorování reakce živých či rostlinných organismů na změnu teplot je ale mnohem komplikovanější - vyžaduje dlouhodobější zkoumání," srovnává Elster.
Chovat se ostražitě
O tom, že se klima dramaticky mění, podle něj není pochyb. Dokazují to vědecká měření a pozorování. Jde jen o to, nakolik se na rychlosti klimatické změny podepisuje člověk svou činností - zejména produkcí skleníkových plynů.
Elster souhlasí s klimatologem Radimem Tolaszem, podle něhož množství skleníkových plynů v atmosféře dramaticky narůstá od počátků průmyslové revoluce, což prý přispívá k nárůstu extrémních atmosférických jevů, a tedy i častých a stále prudších výkyvů počasí.
Přesto je podle Elstera nutné vědět, nakolik k těmto změnám přispívá člověk a v jaké míře přirozené astrofyzikální jevy, jako je sluneční záření, změny v oběžné dráze Země či kolísání sklonu její osy. "Musíme se chovat ostražitě. Můžeme něco zanedbat a dočkat se věcí, které budou pro Zemi velmi neblahé. Ostatně i proto lidstvo věnuje velké prostředky, abychom se - například výzkumem na Špicberkách - dozvěděli, jak naše planeta funguje," míní Elster.
Kritika Klause a spol.
Práce či argumenty exprezidenta Václava Klause, jednoho z vlivných odpůrců globálního oteplování, považuje vědec za pozoruhodné, nicméně vytržené z kontextu rozvoje Země.
"Profesor Klaus chápe boj proti oteplování jako brzdu rozvoje. Ale to jsou jen ekonomické teorie. Mě jako přírodovědce zajímá i to, jak funguje naše planeta. A ta se bezesporu mění. Takže se ptám: kam až mohou tyto změny dospět a nakolik mohou ovlivnit další život na Zemi?"
Vědec se drží následující teorie: šedesátiletému muži, který kouří dvacet cigaret denně a jemuž nikotin způsobuje viditelné zdravotní problémy, lékař nedoporučí, aby kouřil ještě víc. Poradí mu naopak, že pokud se chce dožít alespoň sedmdesátky, musí kouření omezit. A s klimatickými změnami na naší planetě je to prý obdobné.
"Klaus a spol." mají podle Elstera pravdu, když připomínají, že v dávných letech byly změny klimatu Země ještě rychlejší a prudší než dnes. Lidé by ale měli tyto změny - tedy i svůj podíl na nich - pochopit. Tedy: jak fungují a zda mohou lidstvo ohrozit, pokud ho už neohrožují.
Vědec jako potrava?
Výzkum na Špicberkách zpestřují vědcům lední medvědi. Na těchto ostrovech jich podle Elstera s každým rokem přibývá. Podle všeho i proto, že jsou norskými zákony striktně chráněni.
"Ti, kteří se dostanou na pevninu, jsou velmi hladoví - ať už proto, že se ještě nenaučili lovit tuleně, anebo už nejsou kvůli stáří schopni lovit. Proto se snaží přiblížit k lidským sídlům a napadat lidi. Vlastně si je ulovit," líčí.
"Takže jsme v terénu vždy ve střehu. A proto také chodíme každý rok na celodenní školení obrany před ledními medvědy," popisuje Ester povinnou součást bádání vědců na Špicberkách.
Kromě vědeckého vybavení s sebou Češi na Špicberkách nosí prostředky k zaplašení medvědů. V každé skupině je kromě toho zkušený člověk s kulovnicí a s patřičnou zkouškou ze střelby, což je ovšem až ta poslední možnost, jak se medvědu ubránit. "Máme i poplašné pistole, dělbuchy a všichni navíc účinný sprej," říká Elster.
Přílišné zaujetí pro vědu a bádání, kdy se někdo z botaniků či biologů nadchne prací a odloučí se od skupiny, se na Špicberkách nevyplácí. "To je absolutně zakázané! Práce tu je a musí být týmová. Každá skupina má přesně rozděleny funkce. Individualisté tu neuspějí. Lidé si musí pomáhat, protože na sobě závisí a jsou za ty druhé zároveň zodpovědní. Pravidla se musí dodržovat i v detailech," popisuje Josef Elster druhou a neméně důležitou součást pobytu českých vědců na Špicberkách.
On sám se s ledním medvědem ve volné přírodě setkal už několikrát a vždy se ho podařilo zahnat. K bezpečnosti vědců přispěje právě i nová arktická stanice. Bydlet ve stanech se na Špicberkách nemusí vyplatit.
Sto kilometrů čtverečních
Věci budou na arktických ostrovech působit až do poloviny září. V tuto dobu jsou na Špicberkách pro výzkum nejlepší podmínky. Moderní stanici lze využívat celoročně, později se už ale v tamních končinách nedá příliš komfortně vědecky pracovat - alespoň pokud jde o výzkum změn klimatu.
Právě teď tam začíná jaro. Už v prvním červencovém týdnu nastoupí léto a příroda se probudí do plného vegetačního období.
Jihočeská univerzita má k dispozici území v zálivu u Billefjorden o rozloze 100 kilometrů čtverečních. Poskytlo jim ho Norské království, které Špicberky spravuje. Vzdálenost od Longyearbyenu do zálivu je 60 kilometrů, vědci proto i nadále počítají s využitím terénní základny přímo v zálivu, kterou si pronajímají od ruských kolegů.
V příštím roce ovšem i tuto chatu vymění za čtyři vlastní terénní mobilní chatky. Náklady na výstavbu a vybavení v úterý otevírané arktické stanice v podobě přízemního domu, v němž jsou dvě laboratoře a ubytování pro dvacet lidí, dosáhly 30 milionů korun.
