V souvislosti s poslední koronavirovou vlnou se tady v Česku hodně mluvilo o nedodržování opatření, včetně třeba nařízené karantény. Jak se dá z psychologického hlediska vysvětlit, když se někdo chová takto nezodpovědně s vědomím, že tím dál přispívá k zhoršování a také prodlužování celé pandemie?
To je důležitá otázka. S koronavirem je to ale tak, že i když většina lidí opatření dodržuje, stačí pár superšiřitelů nákazy, aby pandemie dál pokračovala. Druhý problém je v tom, že lidé normálně nefungují jako počítače, které systematicky sbírají a vyhodnocují informace. Spíš se řídíme příklady. Co dělají ostatní? Když ta opatření nedodržuje moje sousedka, proč bych měl já? Negativní vzory mají velký vliv na naše chování.
Takže je to, co dělá masa, vlastně ještě důležitější než předpisy a zákazy úřadů?
Ano, často jsou normy, tedy chování ostatních, dokonce ještě důležitější. Třeba jako když vidím nějakou pěšinu, označenou zákazem vstupu, po které ale přesto chodí lidé. Je pravděpodobné, že tam půjdu taky.
Co je potom tedy ta správná cesta, jak přesvědčit lidi, aby opatření dál dodržovali?
Jasně ukázat, kolik lidí z různých skupin v populaci opatření stále ještě velmi podporují. Především je důležité dávat pozitivní příklady. Média v tom hrají důležitou roli.
Jste právě teď v rakouském Salcburku. Když se rozhlédnete po lidech kolem sebe, co vás na jejich chování pozitivně nebo naopak negativně překvapuje?
Velmi pozitivně mě překvapilo, jak všichni dokážou spolupracovat. Své chování jsme změnili prakticky přes noc, když na tom hrozně moc záleželo. Například bylo skoro okamžitě normální potkávat se přes videohovory. Pro mě jako výzkumníka motivace je ale také důležité, abychom se tím neukolébali a hledali, kde to ještě hapruje.
A to je kde?
Být motivovaný je náročné. Hlavně když je situace pořád tak moc "nahoru a dolů". Když si v pandemii stanovíme nějaký cíl, upravíme podle toho své chování a myslíme si, že to bude stačit. Pak to tak opravdu stačí, následuje rozvolnění a musíme si dávat znovu nové cíle. Třeba: dneska nesmím na návštěvu za kamarády vůbec, zítra ano, ale jen ve dvou, potom zase ne a tak dále.
Tohle opakované přehodnocování cílů je právě to, co je tolik náročně. Z pohledu motivace by bylo lepší stanovit si jednou konkrétní a vysoký cíl a pak na něm krok za krokem pracovat. Přímo a zcela soustředit na cestu k cíli.
Lukas Thürmer
Odborník na sociální psychologii z rakouské Salzburské univerzity, zaměřuje se především na výzkum motivace ve skupinách. Jeho doktorská práce, kterou napsal na německé Univerzitě v Kostnici, se zbývala otázkou, jak může kolektivní plánování zlepšovat dosahování cílů. Nyní se v zaměřuje na vliv kulturního a politického kontextu na skupinová rozhodování.
A ten konečný cíl by podle vás měl být přesně co?
Já osobně považuji strategii "žádného covidu" za opravdu dobrou. Cíl by měl být snížit počet případů trvale na minimální úroveň.
Zní to velmi rozumně, ale je taková strategie vůbec možná?
Ano, právě když si ten obrovský celkový cíl rozdělíme na mezikroky. Soustředíme se tak na něco, čeho je možné dosáhnout v dohledné době. Samozřejmě musí takový mezikrok vždy také něco znamenat, třeba rozvolnění. Potom máme i pocit úspěchu, víme, že se posouváme dopředu. Na druhou stranu se nám ale nestane to, co vloni v létě: že bychom se uvolnili příliš, a riskovali to, čeho už jsme dosáhli.
To zní, jako kdyby člověk potřeboval od samého začátku nějaký systém. Něco jako koronavirový semafor, který říká, co smí člověk dělat kdy a proč.
Přesně tak, něco jako jasné průběžné cíle může pomoct. V našem výzkumu jsme se zabývali takzvaným "co-když plánováním", a potvrdilo se nám, že dost dobře funguje.
Pandemie tady v Evropě trvá už rok. Kde teď můžeme my jako jednotlivci vůbec hledat motivaci ještě vydržet?
Je podle mě dobré si zcela vědomě říct pár věcí: zaprvé, je normální cítit se v aktuální situaci napjatě. Když si stanovíme nějaký cíl, vytvoříme si tím v hlavě rozpor mezi tím, jaká je situace teď a jakou bychom si přáli. A tahle propast s sebou přináší negativní pocity, což je přirozené.
Za druhé: že nestačí jenom překypovat motivací. Způsob, jakým se aspoň v Německu vnímá motivace je, že "když se chce, tak to jde". Takže stačí opravdu hodně chtít, pak už se člověk cíle nějak dobere, třeba hlavou proti zdi. Jenže výzkum ukazuje, že tomu tak úplně není. Naopak ti, kteří jsou velmi motivovaní, často cíle nedosáhnou. Z poloviny totiž záleží i na strategiích, jak se k němu dostat.
No a za třetí: s jakými překážkami se teď každý den potkáváme. Možná se nějaké dají úplně odbourat. Dobrá motivační strategie je tedy i nastavit si běžný den způsobem, aby člověk tolik motivace ani nepotřeboval.
Můžete dát nějaký příklad?
Ty klasické tipy pro práci z domova jsou vlastně docela příkladné: že si zařídím pracovní místo tak, abych měl co nejméně rozptýlení. Že si vyhradím čas nejen na práci, ale i na aktivní odpočinek, abych si udržoval dost energie.
Takže když teď uvažuju nad tím, že bych možná neměla jíst tolik čokolády, pak si ale řeknu - hele, tohle můžeme řešit, až nebude globální pandemie - dělám to vlastně chytře?
Říct si, že jíst méně čokolády teď není priorita, je jedna z možností. Podobně jako není priorita nosit doma pracovní oblečení. Na druhou stranu ale také vím, že hodně čokolády mi nedělá dobře. Takže si můžu přizpůsobit okolní prostředí, abych nepotřeboval tolik motivace ji nejíst - v supermarketu si jí na doma nenakoupím tolik.
Z té situace už jsme asi všichni trochu unavení. Jsou zavřené školy, kanceláře, ale také divadla, hospody, nemůžeme cestovat. Dá se odhadnout, jak dlouho to ještě můžeme vydržet?
Než to všichni prostě vzdáme? Řekl bych, že jsme stejně jako ostatní živí tvorové nastavení tak, že se snažíme co nejvíc šetřit svojí energií. A často je to proto tak, že když máme pocit, že už vůbec nemůžeme, pořád máme ještě rezervu.
Nyní se hodně mluví o vakcínách a lécích. Ale pak přijde nějaká nová mutace a s ní zase obrovská nejistota, jestli to celou očkovací strategii nezruinuje. Jak s podobnými informacemi nakládat, abychom se neocitli na emocionální houpačce mezi optimismem a pesimismem?
Optimismus je hodně důležitý tam, kde můžeme něčeho dosáhnout vlastními schopnostmi, společným úsilím. Říct si "zvládneme to!". A tento druh optimismu nám také umožní se lépe vyrovnávat s nejistotou. Protože rozhodnutí o opatřeních se zakládají pouze na těch informacích, které v daný moment máme. Pokud tohle politici a média dokážou dostatečně sdělovat lidem, jsme cíli zase o krok blíž.
