Praha - Posttraumatická stresová porucha vyvolaná válečným konfliktem se podobá "vyléčenému" alkoholismu. Říká to alespoň vojenský psycholog Daniel Štrobl v reakci na tragédii na americké vojenské základně ve Fort Hood ve státě Texas. Tam ve středu zaútočil válečný veterán, jenž zabil tři lidi a dalších 16 zranil, aby poté spáchal sebevraždu.
Podle velitele základny Marka Milleye trpěl muž posttraumatickou stresovou poruchou.
"Někdy se mi ale zdá, že se odkaz na posttraumatické potíže používá jako všeobjímající zaklínadlo, které nic nevysvětlí, avšak navlékne se na něj kdejaký problém," říká skepticky jeden z předních českých odborníků na potíže vojáků, kteří se vrátili z války.
Aktuálně.cz: Co je to vlastně posttraumatická stresová porucha či syndrom?
Daniel Štrobl: Jde o celý soubor potíží a symptomů, jimiž trpí člověk, jenž zažil velmi stresující událost, která ho - anebo jeho blízké - významně ohrozila na životě. Nikdy nejde o jednu nemoc jako třeba angínu.
Na posttraumatickém syndromu je zajímavé především to, že se rozvíjí v čase se zpožděním. On vás totiž každý hrůzný zážitek "straší" ještě půl roku.
Avšak na posttrauma se jako na sněhovou kouli nabalují další a další problémy, takže je to čím dál tím horší, až ten člověk není schopen fungovat v normální společnosti. Proto lidem vždycky říkám: vydržte půl roku, a pokud se budou potíže zhoršovat, pak vyhledejte odborníka - třeba psychologa.
A.cz: Je rozdíl mezi jednorázovým traumatem z vraždy blízkého člověka a ročním pobytem vojáka v Afghánistánu, který je permanentně vystavován velkému stresu?
Obrovský. Když totiž zažíváte válečné hrůzy opakovaně a dlouhodobě, tak se jim přizpůsobíte, zadaptujete se na ně. Přizpůsobíte se vražednému a nebezpečnému prostředí a z mozku to po návratu domů ani náhodou nevytěsníte za jeden den.
Často je pro válečné veterány dokonce mnohem obtížnější "přehodit výhybku" na mírový život. Něco podobného vám při jednorázovém psychickém zatížení nehrozí. Opakování hrůz či traumat a jejich délka sehrává při startu posttraumatické stresové poruchy obrovskou roli.
Nejde jen o vojáky, ale i hasiče či zdravotníky
A.cz: Vždy když se píše o podobných tragédiích, tak se rozpoutá diskuse o tom, že nejlepším lékem na válečné posttrauma je vojáky nikam neposílat.
Nejsem válečný štváč... ale vojáci jsou od toho, aby bojovali. Pokud bychom chtěli lidi ochránit před posttraumatickým stresem, pak bychom museli zrušit hasiče, policii, zdravotníky-záchranáře a samozřejmě i armádu. S těmito profesemi velký stres či ohrožení na životě prostě souvisí.
Vojáci to mají o to složitější, že jejich profese není lidmi tak jednoznačně eticky přijímána jako třeba profese hasičů či zdravotníků. Proto říkám: až celý svět složí zbraně, tak můžeme rozpustit armádu i my. Války ovšem lidstvo doprovázejí už od jeho prvních krůčků. Tak to prostě, bohužel, je.
A.cz: Pokud si pamatuji, s posttraumatickým syndromem pracovali už Američané v letech druhé světové války. Své jednotky po určité době stahovali do týlu, aby si vojáci odpočinuli a alespoň na chvíli zapomněli na válečné zážitky. Když se naopak zhroutil až příliš dlouho bojující voják v Rudé armádě, čekal ho zpravidla polní tribunál - tedy, v tom lepším případě.
Ve druhé světové válce se o posttraumatickém syndromu už něco vědělo, ačkoliv se tomu tak ještě neříkalo. Název "posttraumatická stresová porucha" je relativně mladý. Dříve se tomu říkalo například "bojová únava" či "válečná neuróza".
Velkým průšvihem byla zato první světová válka. Po jejím skončení se v Rakousku konaly soudy s takzvanými dezertéry, k nimž byl jako soudní znalec přizván Sigmund Freud. Souzené vojáky nekompromisně hájil, když říkal, že jsou oběťmi strašlivých zážitků z front. Stále se ale jednalo o tentýž problém, který je moderní vědě znám přinejmenším od války Severu proti Jihu.
A.cz: Existuje v Česku jakási záchranná síť pro lidi z rizikových profesí?
Možná vás zklamu. Ale ona záchranná síť toho moc neumožňuje. Na druhé straně je samozřejmě důležité, aby se například s vojáky, kteří se vracejí z riskantních zahraničních misí, pracovalo. Nemusí to být vždy psycholog, ale třeba i lékař či velmi empatický velitel.
Péče o vojáky, kteří se vracejí z války, nemůže ležet jen na psycholozích. Skvělou práci odvádějí v tomhle směru například kaplani. Rozvoji posttraumatického syndromu ale není nikdy možné zabránit stoprocentně. A stejně tak není možné nikdy vyloučit, že se to u někoho projeví nečekaně až po delší době.
A.cz: Kam řadíte nejnovější tragédii na vojenské základně Fort Hood v Texasu?
Někdy si i pod vlivem poměrně časté střelby amerických válečných veteránů kladu kacířskou otázku: jde opravdu o důsledky válečných útrap? Někdo něco udělá a hned se to automaticky vysvětluje posttraumatickým stresem. Ale nevím, jak dalece ten voják ze základny Fort Hood trpěl. Jen myslím, že Američané o tomto fenoménu mluví snad až příliš často a rádi.
Jenomže posttraumatický stres nemůže sloužit jako všeobjímající zaklínadlo, které nic nevysvětlí, avšak navlékne se na něj kdejaký problém. Otázkou například je, proč jiné země, které se spolu s Američany účastní bojových operací v Iráku či v Afghánistánu, podobné případy, kdy voják jde a střílí do lidí, nemají.
Těžko říct, čím to je, že se to právě ve Spojených státech opakuje. Věta, že ten či onen střílející voják trpěl posttraumatickým syndromem, prostě nic neříká. Nic nevysvětluje. Čím trpěl? Rozpadla se mu rodina? Vyhodili ho z práce? Měl zdravotní potíže?
Pravdou ale je, že legionáři spolu s veterány z první světové války tvořili ve dvacátých a třicátých letech minulého století významnou skupinu lidí, kteří se podíleli na násilných trestných činech.
Léčba posttraumatu se podobá léčbě alkoholismu?
A.cz: Setkal jste se v Česku s případem posttraumatického válečného syndromu?
Jistě. Jeden můj pacient sloužil, tuším, ve francouzské cizinecké legii. Zažil v Africe útok na konvoj, při němž zahynul jeho kamarád. Ti vojáci či legionáři pak vtrhli celí rozezlení do vesnice, o níž měli jistotu, že z ní pocházejí útočníci, a pobili tam ze msty nějaké vesničany.
Můj klient z toho měl obrovský pocit viny. Nejvíce ho ale trápil fakt, že při střelbě, při tom vraždění, cítil velký pocit uspokojení a zadostiučinění. Přesto nevím, čím ve skutečnosti trpěl. Byly to deprese? Pocity viny? Úzkosti, či noční můry?
Proto znovu říkám: větu, že voják střílel proto, že trpěl posttraumatickým syndromem, nepovažuji za vysvětlení, proč někam šel a střílel po lidech. Nic to nevysvětluje a není to ani odpověď.
A.cz: Chápu to dobře? Vašeho pacienta vyděsil nejvíce fakt, že cítil uspokojení ze zabíjení?
Byl to normální člověk a tohle zjištění ho těžce zasáhlo. Objevil v sobě skryté běsy, o nichž do té doby nevěděl. Po třech letech se ale sám se sebou smířil... přesněji - smířil se s tím, že v něm dříme běs, že ho měl v sobě vždycky a že ho už nesmí nikdy vypustit.
Z jiného soudku byli dva čeští studenti, kteří zažili v USA střelbu na škole. Dvanáct hodin se ukrývali v kumbálu na košťata, a když je odtud vyváděla policie, tak překračovali mrtvá těla spolužáků. Tyhle dva dostihlo velké posttrauma. Postupně se ale jejich stav lepšil: odezněly noční můry, zmizely úzkosti... přestali se bát v místnostech, kde se zhaslo. Tmu měli s tou hrůzou a strachem spojenou.
A.cz: Jsou snad lidé, kteří upadli do posttraumatického stresu, jacísi vyléčení alkoholici, kteří se už nikdy nesmí napít?
Pracoval jsem i s veterány z vietnamské války. Odpovím vám tedy jejich slovy: My víme, že se z toho už nikdy nedostaneme, takže se s tím posttraumatem učíme žít.
