Vaše kniha vyznívá dost skepticky. Rusko podle vás nemůže být demokratické, protože o demokracii nikdo nestojí. Mnoho Rusů schvaluje tvrdý postup vůči opozici a považuje ji za zrádce. Citujete ruského sociologa Lva Gudkova, že dvě třetiny obyvatelstva země tvoří lidé z malých obcí a venkova čili chudí, depresivní a konzervativní lidé, kteří jsou orientovaní na mytologizovanou sovětskou minulost, lidé, kteří slyší na demagogii státního paternalismu. Zároveň ale uvádíte, že obliba prezidenta Vladimira Putina přece jen klesá, protože několik let po sobě klesá životní úroveň a Rusy naštvala v roce 2018 penzijní reforma s návrhem zvýšit věk pro odchod do důchodu. Nejsou to dva trendy, které jdou kuriózně proti sobě?
Neřekl bych. Rukopis knihy jsem odevzdal k vydání v polovině května tohoto roku, pak už jsem do něj nic nedopisoval. Ale když přihlédneme k tomu, co se děje nyní po takzvaných volbách (volbách do Státní dumy letos 17. až 19. září - pozn. red.), neposkytuje to žádný optimismus ve smyslu, že by Rusko mělo jakkoliv alespoň trochu vyznačenou cestu západního typu.
Dokazuje to například fakt, že na jedné straně se někteří lidé ve volbách snaží hlasovat pro alespoň něco trochu jiného, než co si stoprocentně přeje Kreml. Proto dochází k zadržování a pokutování už i funkcionářů Komunistické strany Ruské federace, která je sice víceméně loajální vůči Vladimiru Putinovi, ale dostala dost hlasů.
Na jaře během protestů byla také jasně vidět nespokojenost mnoha lidí s tím, jak se vyvíjí Rusko ekonomicky. Policejní násilí ruského státu tuto veřejně ventilovanou nespokojenost potlačilo, ale ona nezmizela. A obávám se, že pokud vyvře, nebude to znamenat, že vývoj se bude upínat k demokracii. Spíše k něčemu radikálnímu, k něčemu, co by připomínalo rok 1917 a nástup bolševiků.
Ukazuje se, že protesty v ulicích proti režimu v Rusku nikam nevedou. V knize připomínáte nejen demonstrace na podporu opozičního politika Alexeje Navalného, ale také za Putinem odvolaného gubernátora Chabarovského kraje Sergeje Furgala. Ostatně podobně je tomu také v Bělorusku. Je to tedy tak, že takový typ protestů nemá šanci vůbec nic změnit?
Momentálně nemá. Putinův stát dává najevo, že je schopný a připravený i rozsáhlé demonstrace potlačit násilně. Opravdu to předvedl velmi názorně a mnoha lidem se tento vzkaz zadrhl pod kůži. Vidí, že účast na takových demonstracích a protestech znamená v lepší případě problémy v zaměstnání, v horším případě bití a věznění.
Protesty opravdu nejsou účinné a Kreml se snaží ze všech sil současnou situaci zakonzervovat. To se mu nepodaří, protože jak už jsem řekl, problémů je v Rusku opravdu mnoho. Neřeší se, jsou odsouvány a spíš se vyhrocují tím, jak se ruský stát chová. Dříve nebo později protesty získají mnohem radikálnější podobu. Ten vývoj ale nebude k demokracii.
Přímo na titulní straně vaší knihy píšete, že "je beznadějné doufat ve změnu Ruska k lepšímu, když to lepší budeme chápat jako přibližování se euroatlantické demokracii". Jste tedy natolik skeptický, že budoucnost by mohla přinést ještě něco horšího než současný režim Vladimira Putina?
Já nejsem skeptický. To není skepse, ale popis reality. Snažím se popsat, co v ruské realitě je možné a co možné není. A na vaši otázku mi nezbývá než odpovědět, že ano: ještě horší režim než Putinův je v Rusku možný.
Jako alternativa k Putinovi se prezentuje Alexej Navalnyj. Vy se o něm vyjadřujete kriticky. Píšete, že jeho označování za lídra ruské opozice je nesprávné, že má autoritářské sklony a nesnese kolem sebe odlišné názory. Navalného tedy nelze považovat za demokrata?
Samozřejmě, že ne - a pokouším se to v knize ozřejmit, byť nevím, nakolik se mi to podařilo. Obecněji bych řekl, že v Rusku nemůže uspět nebo mít ambici stanout v čele země opravdu demokratický politik. Taková osobnost může v Rusku reprezentovat jen nepatrnou menšinu. Navalnyj, i kdyby uspěl, což se jeví jako krajně nepravděpodobné, nebude demokratem v čele Ruska.
Alexandr Mitrofanov
- Narozen v roce 1957 v Rostově na Donu.
- Od roku 1979 žije v Československu.
- Novinář a komentátor deníku Právo.
- Autor knihy Za fasádou Lidového domu a spoluautor knihy Politika pod pokličkou.
- Jeho novou knihu s názvem Mrazík s pendrekem v ruce vydalo letos nakladatelství Prostor.
Čím si vysvětlujete teatrální návrat Navalného do Ruska, při kterém ho policie už na letišti zatkla? Musel přece vědět, co se může stát…
Nesouhlasím s vámi v tom hodnocení, že to bylo teatrální. Vrátil se podle mne proto, že vyhodnotil své vyhlídky v exilu a došel k závěru, že tam jednoho dne politicky zemře a nebude znamenat vůbec nic. Naopak prostřednictvím návratu do Ruska přes všechna rizika může mít nějakou šanci hrát roli v politickém životě země a třeba se stát prezidentem Ruska, pokud k tomu nastane vhodná chvíle.
Nechci hodnotit, zda se v úsudku zmýlil nebo ne, každopádně ve vězení nejspíš zůstane po dobu, kdy bude u moci Vladimir Putin. Už bylo zahájeno nové vyšetřování Navalného, je obviněn z podkopávání režimu a horní sazba za to je deset let.
Vraťme se do devadesátých let, do doby po rozpadu Sovětského svazu a před nástupem Vladimira Putina. Píšete, že mnohé Rusy bolela ztráta velmocenského statutu. Že si zakládají na tom, že Sovětský svaz je vojensky silný, ve světě se ho bojí a po roce 1991 Rusko velký strach nevyvolávalo. Přežívá v Rusku mentalita, že se jejich země někdo bojí a má z ní strach, a je to tak dobře?
Rusové jsou samozřejmě různí lidé a podobně jako třeba Čechy, Poláky nebo Američany je často spojuje jen to, že žijí v jedné zemi. Jinak se od sebe liší jako pozemšťané a marťané. Ale zpět k vaší otázce: pokud pod označením Rusové budu chápat většinu obyvatel, kteří dnes žijí na území Ruské federace, tak tam skutečně tento - řekl bych - komplex trvá a nejsou žádné známky, že by nějak slábl.
