Jednapadesátiletá Sidiková o táborech, kam čínský komunistický režim zavírá muslimské Ujgury, už dřív slyšela. Znala i lidi, jejichž příbuzní v nich byli uvěznění. Přesto ale nevěřila, že podmínky tam jsou tak tragické, jak se k ní z několika stran dostávalo. "Byla jsem šokovaná," popisuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz své prvotní pocity z tábora. Nejdřív učila půl roku v lágru pro muže, poté ji úřady převelely do ženského.
Překvapily ji i podmínky ve třídách. Její studenti byli potichu a nikdo, kdo nemusel, nemluvil. Některé z nich viděla plakat, běžné bylo i to, že přišli do třídy v řetězech. "Prvních čtrnáct dní měli všichni ještě vlasy a vousy, potom už byli oholení," vzpomíná. Zároveň zjistila, že neučí negramotné, jak jí policie tvrdila. "První měsíc tvořili většinu třídy akademici, spisovatelé, umělci, slavní lidé nebo ti, kteří dřív pobývali v zahraničí," líčí. Později se k nim přidali i běžní lidé. "Jediné, co je spojovalo, bylo, že to jsou Ujguři," míní žena, která sama není Ujgurka, ale je součástí uzbecké menšiny a do Prahy přijela na Světový ujgurský kongres.
Utrpení bylo všudypřítomné. "Viděla jsem dva muže zemřít," uvádí. První z nich se jmenoval Osman a před uvězněním vlastnil velkou farmu s ovocem, které dodával na trhy a do hotelů. V táboře se dobře učil, protože se domníval, že ho časem díky tomu propustí. Po třech měsících ale z jejích hodin zmizel. Dostal infarkt a při převozu do nemocnice zemřel.
"Nezapomenu ani na muže v levém rohu učebny. Vězni mohou chodit na záchod třikrát za den, proto se snažil moč zadržovat. Nakonec byl otráven močí ve svém těle," popisuje. Sidiková viděla i různá zranění, která nikdo neřešil. K převozům do nemocnic docházelo vždy až ve chvíli, kdy byli vězni ohroženi na životě.
Podle Sidikové vězni v převýchovném táboře dostávali jen trochu napařovaných knedlíčků a malou misku vařené rýže. Slyšela také, jak se hlídači vězňům posmívají, že mají hlad, zaslechla informace o injekcích, které zastavují ženám menstruaci. "Ty, které přežily, už nejsou těmi, co předtím. Nebudou moct mít v budoucnu děti," domnívá se.
Ačkoliv chtěla v práci skončit, výpověď nepřipadala v úvahu. "Neměla jsem na výběr ani možnost odmítnout," říká. Z práce odešla až kvůli zdravotním potížím po implantaci nitroděložního tělíska, které zabraňuje otěhotnění. To si však nenechala dát dobrovolně. Všechny ženy v provincii mezi 18 a 59 lety tak musí učinit povinně. Jak ale dodává, nařízení se netýkalo etnických Číňanek.
Světový ujgurský kongres v Praze
Ve dnech 12. až 14. listopadu proběhl v Praze Světový ujgurský kongres, kterého se zúčastnilo více než 200 delegátů z 25 zemí světa, největší setkání ujgurské diaspory si následně zvolilo nové vedení. Záštitu nad pořádáním poskytl primátor Prahy Zdeněk Hřib.
Ujgurové jsou muslimskou etnickou menšinou, která obývá čínskou provincii Sin-ťiang. Dlouhodobě se potýkají s perzekucí čínskými úřady, v posledních letech je režim posílá do převýchovných táborů, kde jsou nuceni vzdát se své kultury. Mnozí odborníci, některé státy a například i český senát označují dění v provincii za genocidu.
Manžel se s ní musel rozvést přes WhatsApp
Kilbinur Sidiková začala o svých zážitcích z táborů mluvit před dvěma lety poté, co opustila Čínu a zamířila do Nizozemska, kde už několik let žije její dcera. Aby se tam dostala, musela jí poslat oficiální pozvánku na rodinnou návštěvu a Sidiková musela jako zástavu, že se vrátí zpět, odevzdat na policii kopie osobních dokladů své rodiny. Zároveň musela zažádat o vrácení pasu, který jí policie zabavila po poslední návštěvě dcery v roce 2016.
Žádosti úřady nakonec vyhověly, její manžel, který je Ujgur, ale takové štěstí neměl. "Řekli mu, že on zpátky svůj pas nedostane ani ve snu," líčí. Přestože nařízení v provincii platí pro všechny stejné, v některých případech mají jiná etnika o něco lepší podmínky než muslimská menšina. "Jejich hlavním cílem jsou Ujgurové, ale postupně se snaží přidávat i další minority," vysvětluje.
Sidiková proto odjela sama a dlouho se bála o táborech mluvit, aby se nic nestalo její rodině. "Rozhodla jsem se promluvit, protože ti, co to prožívají, o tom mluvit nemohou," vysvětluje své rozhodnutí. Od té doby není z bezpečnostních důvodů se svou rodinou v kontaktu. Jedinou zprávu, kterou od manžela dostala, byla žádost o rozvod přes aplikaci WhatsApp. Následně její muž vystoupil také v propagandistickém videu, kde ji obvinil ze lži. "Viděla jsem strach v jeho očích," popisuje svůj dojem z jeho vystoupení.
Bojkot olympiády?
Sidiková kromě líčení svých zážitků také vyzývá státy, aby nazývaly utlačování Ujgurů v Sin-ťiangu genocidou. "Vyzývám země k okamžité akci a solidaritě. Státy by neměly myslet jenom na sebe, protože nejen ony si zaslouží svobodně žít. Zaslouží si to i další lidé, kteří trpí pod čínskou vládou," tvrdí.
Jednu z možností, kterou mohou státy svou solidaritu vyjádřit, je podle ní bojkot zimních olympijských her. Ty proběhnou v Pekingu v únoru příštího roku.
Zmiňuje ale také, že by svět měl nazývat ujgurský region starším jménem, které používají samy menšiny. Oblast před čínskou okupací v roce 1949 nesla název Východní Turkestán. "V čínštině Sin-ťiang v překladu znamená Nová hranice a jasně to ukazuje, že jde o okupované území. Proto všem říkám, aby používali Východní Turkestán," dodává.
