Jaroslav Bílek se věnuje autoritářským režimům, volební manipulaci, převratům a také regionu Latinské Ameriky. V rozhovoru popisuje, jak se dlouholetý autoritářský vůdce Maduro přepočítal, protože mu opoziční lídr Edmundo González Urrutia přišel jako nejslabší a nejsnáze porazitelný.
Opozice tvrdí, že může doložit, že volby vyhrál právě González. Původně měla místo něj kandidovat politička María Corina Machadová, režim jí to ale znemožnil.
Na sociální síti X jste v úterý napsal, že doufáte, že sledujeme listopad 1989 ve venezuelském pojetí. Stále si to myslíte?
Je to trochu toužebné myšlení a je velmi brzy na hodnocení situace, protože od voleb uběhly necelé tři dny. Vláda zatím ani nepublikovala úplné oficiální výsledky, což by podle zákonů měla udělat do 72 hodin.
Ale ano, věřím tomu. Vidíme, že lidé demonstrují, opozice je jednotná a okolní státy projevují venezuelské opozici podporu, protože výsledek voleb vesměs neuznávají. Některé z nich, například Peru, už začaly uznávat Edmunda Gonzáleze jako prezidenta. Naopak zahraniční podpora Nicoláse Madura je vlažná. Samozřejmě ale záleží, jak se bude vyvíjet situace doma ve Venezuele. Pořád věřím, že se to může zlomit a můžeme vidět její demokratizaci.
Můžete situaci srovnat s posledními velkými protesty z roku 2019, které vedl tehdejší lídr opozice Juan Guaidó? Režim jim ale nakonec odolal. Věřil jste tenkrát stejně jako nyní, že demonstrace zlomí režimu vaz?
Když Guaidó tehdy požádal armádu, aby bránila demokracii, zrovna jsem o tom dával rozhovor jinému médiu z hotelu v Mexiku a myslím si, že takhle euforický jsem rozhodně nebyl. Co je ale podstatnější - ve Venezuele byla tenkrát podpora opozice nižší.
Guaidó byl předseda parlamentu, který vláda následně rozpustila, byl to statečný člověk, významná postava tamní opozice, to nechci zpochybňovat, měl ale daleko menší legitimitu. Nyní vidíme, že obyvatelé i odborníci opravdu věří, že González vyhrál prezidentské volby. To je pro opozici i veřejnost o dost silnější mobilizační prvek.
Navíc za těch několik let klesla podpora Madurova režimu. Mezitím proběhla pandemie koronaviru, kterou Venezuela hodně odnesla. V zemi se také nezlepšuje sociální ani ekonomická situace. Lidem se žije ještě hůř, a tak v nich vztek prostě bují víc. Vláda je navíc pořád stejná, a pochopitelně čím déle máte stejnou vládu, tím víc může v lidech růst naštvání. Machadová a González dokázali v lidech vzbudit naději. I z vysoké volební účasti je zjevné, že Venezuelci teď chtějí změnu.
Velkým problémem tamní opozice také bylo, že byla dlouhodobě nesjednocená a některé volby i referenda bojkotovala, což se ukázalo jako špatná strategie. Machadová byla z těch, kdo usiloval o to, aby se opozice prezidentských voleb zúčastnila, byť bylo zjevné, že režim opozičníky nenechá vyhrát. Jde ale o symboliku, ukázat, že chtějí moc.
Jak to, že ale Maduro nechal opozici sjednotit a jejího kandidáta pustil k volbám? Přece by mu stačilo, aby šel do boje s rivaly, kteří by reálně neměli šanci zvítězit.
Takoví kandidáti tam také byli. Jako autokrat potřebujete, aby volby z dálky aspoň trochu vypadaly jako demokratické.
Venezuelská vláda loni na Barbadosu uzavřela dohodu se zástupci opozice a Spojených států, v níž Maduro výměnou za omezení či zrušení sankcí slíbil, že proběhnou volby s účastí opozice. Ve volbách tedy potřeboval mít nějakého zástupce opozice, aby to - ať už doma, nebo v okolních státech - působilo, že vládne legitimně. Režim kandidáty opozice vyřazoval tak dlouho, až jim zůstal González, který jim přišel jako nejslabší a nejsnáze porazitelný. Jde o bývalého diplomata, je mu čtyřiasedmdesát let, mluví o tom, že je dědeček, je velmi konsenzuální člověk, nemá moc charisma. Myslím tedy, že režim kalkuloval dobře, ale nečekal, že Gonzálezovi bude tak pomáhat Machadová a že natolik sjednotí venezuelskou veřejnost.
Na sociálních sítích kolovalo selfie členů volební komise, kde je - zjevně neúmyslně - na obrazovkách vidět, že Maduro prohrává. Jak je možné, že režim udělal takové triviální chyby?
Experti na Latinskou Ameriku tvrdí, že míra podvodů při nynějších volbách je na tomto kontinentu za poslední desetiletí nevídaná. Ukazuje to na organizační slabost režimu. Může být pořád silný, pokud udrží represivní složky na své straně - což se teprve uvidí -, ale očekávalo se, že volby dokáže zmanipulovat lépe.
Zmiňovaná fotka má více vysvětlení. Autokrati jednak často nezvládnou odhadnout situaci. Typicky třeba při volbách v Nikaragui v roce 1990, kde Daniel Ortega prohrál s Violetou Chamorrovou. Režim volby moc nemanipuloval, protože průzkumy ukazovaly na jeho vítězství. Ve chvíli uzavření volebních místností šel Ortega psát prezidentský projev, a až pak mu řekli, že bohužel nevyhrál. Režim si pak vyhodnotil, že je pro něj lepší odejít od moci.
Pak je druhý problém. Pro vás jako autokrata je lepší, když volby zmanipulujete na začátku třeba tím, že upravíte zákony tak, aby nemohl kandidovat někdo, kdo je pro vás reálně ohrožením.
A konkrétně k té manipulaci - ať už jde o zastrašení lidí, úplatky, nebo falšování lístků ve volebních místnostech -, je to o tom, že úkol musíte delegovat na spoustu dalších lidí a spoléháte, že ho provedou dobře. V takovou chvíli velmi často nastane nějaká lidská chyba. Známý je příklad z voleb ve Rwandě, kdy vláda musela začít přisypávat hlasy opozici, protože průběžná sčítání ukazovala, že vláda vyhrává o strašně moc, což by vzbudilo nevoli v zahraničí.
Stejně tak jsem zaznamenala třeba snímek z venezuelské televize, kde výsledný součet hlasů přesáhl sto procent.
Je ale dost možné, že v tomto případě omylem udělal chybu grafik. To je těžké hodnotit.
Faktem ale je, že vláda situaci prostě moc nezvládla a kampaň opozice nedokázala omezit. Konaly se mítinky a lidé na ně chodili. Kdyby režim dostatečně zasáhl, na žádné mítinky by ani nedošlo nebo by mnohem větší veřejná shromáždění pořádal Maduro. Režim nedokázal dostatečně zmanipulovat volby předtím, než vůbec začaly. Pokud manipuluje volby až při sčítání, značí to, že jste neschopný a prohrál jste.
Specializujete se na autoritářské režimy. Můžete situaci ve Venezuele porovnat například s protesty v Bělorusku v letech 2020 až 2021, které chtěly svrhnout režim Alexandra Lukašenka, avšak neúspěšně?
Pokud si dobře pamatuju, v Bělorusku potlačili protesty mimo jiné proto, že jim přijeli na pomoc Rusové, což je dost důležité. Kdyby byl Lukašenko odkázán pouze na své lidi, dost možná by to neustál. Běloruský režim má na rozdíl od Venezuely v okolí silného mocného partnera a tím je Rusko. Venezuela je izolovanější. Země naopak byla dlouhodobě nejsilnější autoritářský režim v okolí, který sponzoroval Kubu, Nikaraguu a další. Teď Venezuela nemá moc kde hledat pomoc, byť například Mexiko nebo Brazílie jsou jí stále nakloněny.
Spekuluje se ale o tom, že by mohli přijet žoldáci třeba z Kuby a protesty pomoct potlačit. Bojím se toho a doufám, že jde jen o nepodložené fámy. Spekuluje se o tom, že takhle si je přizvala na pomoc Nikaragua v roce 2019, když se ukázalo, že režimní policie a armáda nechce do demonstrantů střílet.
Na druhou stranu Maduro přežil tolik politických otřesů a režim se ukázal daleko stabilnější, než se čekalo. Jako autoritář musíte vyhrát všechny krize, protože ta první, kterou nezvládnete, je vaše poslední. A doufám v to, že ten moment pro Madura nyní nastal. Navíc mě hodně těší podpora, která se venezuelské opozici dostává v zahraničí.
Je reálné, že by vláda začala s opozicí vyjednávat?
Je to podle mě nejreálnější scénář. Režim uzná prohru ve volbách a opozici přepustí prezidentský post. Příští rok v prosinci se ve Venezuele konají parlamentní volby, do té doby má režim maximální možnou většinu v parlamentu, ovládá armádu i státní instituce. Podle mě by pro něj bylo výhodné prezidentský post opustit a soustředit se na parlamentní volby a s opozicí se třeba domluvit na rozsáhlých amnestiích a podobně. Vidím to jako možnou ústupovou strategii, byť se samozřejmě mohu plést a Maduro možná bude chtít protesty potlačit jen silou.
Vlastně mě i překvapuje, že nechce vyjednávat. Někteří insideři říkali, že když se uzavíraly dohody v Barbadosu, opozice nabízela Madurovi a jemu blízkým lidem úplně všechno, jen když odejdou od moci - maximální amnestie, zachování majetku a tak dále. Oni o tom prý tehdy odmítli byť jen vyjednávat, protože by to byla známka slabosti. Politická realita se ale teď mění a třeba už někde vyjednávají. To my nevíme.
Kdyby na vyjednávání s opozicí došlo, co by se stalo s Madurem?
Máme tendenci autoritářské režimy personalizovat. Ani v Rusku nevládne sám Putin a všichni ostatní nejsou jen jeho poddaní. Mocenská struktura je širší, rozhodnutí nedělá jen on.
Scénářů je více. Mohli by Madurovi umožnit nějaký pěkný exil, beztrestnost, neomezeně peněz. Také na něj ale může vydat zatykač mezinárodní soud v Haagu. Nebo ho režim může takzvaně hodit pod vlak, kdy ostatní u moci řeknou, že chtějí vyjednávat, podřídí se požadavkům opozice a Madura zbaví moci.
