Sauytbayová vychází z vlastních zkušeností. V jednom z táborů sama pobývala několik měsíců. Policie ženu uvěznila v listopadu 2017 a "zaměstnala" ji jako učitelku. Ostatní zajatce musela učit propagandistické písně.
Žena poskytla rozsáhlé svědectví o podmínkách v táborech izraelskému deníku Haaretz. Je Ujgurkou a etnickou Kazaškou, která vyrostla v ujgurské provincii Sin-ťiang. Právě tady čínský komunistický režim zřizuje převýchovná zařízení, v nichž se podle odhadů nachází kolem milionu vězňů. Sauytbayová nyní žije ve Švédsku, které jí udělilo azyl.
Few prisoners have succeeded in getting out of China's "reeducation" camps and telling their story. Sayragul Sauytbay is one of them https://t.co/U2m0g2EtZx
— Haaretz.com (@haaretzcom) October 18, 2019
Ujguři žijící v Číně si dlouhodobě stěžují na útlak ze strany Pekingu. Ti, kteří prchli z internačních kempů, hovoří o strašlivých podmínkách. Zacházení s touto menšinou dlouhodobě odsuzuje i OSN.
Hrůzné věci popisuje v rozhovoru pro deník Haaretz i Sauytbayová. V místnosti o velikosti 16 metrů čtverečních se tísní téměř dvacet vězňů. "V jejich pokojích byly také kamery, ty se nacházely i na chodbě. V každém pokoji byl plastový kýbl, který sloužil jako záchod. Každý vězeň měl během dne dvě minuty na to, aby toaletu použil. Nádoba se vyprazdňovala jen jednou denně," vzpomíná Sauytbayová.
Vězni museli také nosit uniformy a mít oholené hlavy. "Ruce a nohy měli po celý den svázané s výjimkou toho, když museli psát. Končetiny měli spoutané i ve spánku a vyžadovalo se, aby spali na pravém boku. Kdokoliv se přetočil na levou stranu, byl potrestán," vybavuje si žena, které se nakonec podařilo dostat do bezpečí.
Pět kamer na jeden malý pokoj
Policie Sauytbayovou odvedla do kempu na podzim předminulého roku. Ujgurka přitom ještě před zatčením dlouho žila v naději, že se dostane do sousedního Kazachstánu. O přestěhování do této středoasijské země snila společně s manželem a dětmi už delší dobu. Čínské úřady ale v roce 2014 začaly zabavovat pasy státních zaměstnanců, mezi které se jakožto učitelka řadila i Sauytbayová.
O dva roky později se Čína uchýlila i k zabavování cestovních pasů Ujgurů. Manžel Sauytbayové se do Kazachstánu přesunul na poslední chvíli i spolu s dětmi.
Ujgurka pak marně čekala na získání výjezdních víz. Na začátku roku 2017 se o ni i uprchlé členy rodiny začala zajímat čínská policie. V listopadu ji pak zničehonic čtveřice ozbrojených mužů odvezla s černým pytlem přes hlavu do jednoho z internačních táborů.
Kde přesně se zařízení nacházelo, neví. Pozemek, na kterém podle ní mohlo být vězněno odhadem dva a půl tisíce osob, neměla povoleno opouštět.
Hned po příjezdu byla nucena podepsat dokument, ve kterém se dokola opakovalo hlavně slovo zákaz. Šlo o výčet pravidel, která se musela v kempu dodržovat: zákaz mluvit s ostatními vězni, zákaz smát se, zákaz brečet a tak dále. "Podepsala jsem to, protože jsem neměla jinou možnost. Pak jsem dostala uniformu a odvedli mě do maličkého pokoje s betonovým lůžkem a tenkými plastovými matracemi," líčí Sauytbayová.
"Na stropě bylo pět kamer - každá v jednom rohu a jedna uprostřed," popisuje Ujgurka, jak Číňané vězně bedlivě špehovali. Pokoje byly studené, ženy a muži bydleli zvlášť, vyučovací hodiny ale měli společné. Každý pohyb, každé dění v táboře sledovali kromě očí kamer také policisté.
"Miluji Si Ťin-pchinga"
"Byli tam školáci i pracující lidé, podnikatelé a spisovatelé, zdravotní sestry, doktoři, umělci i obyčejní venkované," uvádí Sauytbayová. Lidé rozličného věku a povolání ale měli jedno společné - všichni patřili k Ujgurům, nepřátelům režimu v Pekingu.
Sauytbayová měla budíček v šest ráno, chudou snídani a pak už čas na výuku, kterou vedla. "Miluji Čínu. Miluji Si Ťin-pchinga (čínský prezident - pozn. red.). Děkuji komunistické straně," vyjmenovává žena, jaká hesla museli Ujguři na hodinách neustále opakovat.
Odpolední program pak sloužil hlavně k tomu, aby se vězni zamysleli nad svými údajnými hříchy. Za ty dozorci považovali třeba neznalost čínštiny. Po špatné večeři měli Ujguři až do půlnoci pokračovat v pykání za svá údajná provinění. "Někteří vězni pak museli přes noc držet hlídku, jiní mohli spát od dvanácti do šesti," dodává žena pro list Haaretz.
Týrání i znásilňování
Kromě tvrdého rozvrhu se ale v táborech podle Sauytbayové odehrávají i skutečná zvěrstva. Dozorci hromadně znásilňují dívky, na vězních provádí experimenty a týrají je v místnosti, o které Ujguři hovoří jako o "černém pokoji".
"Někteří vězni byli pověšeni na zeď a biti elektrickými obušky. Byli tam také vězni, kteří si museli sednout na židli s hřebíky. Viděla jsem lidi, kteří se odtamtud vraceli pokrytí krví. Někteří se vrátili bez nehtů," popisuje.
Jindy zase byla svědkem toho, že lidé museli spolykat prášky nebo si nechat píchnout injekci. Prý šlo o medikamenty, které měly předcházet chorobám. "Zdravotní sestry mi ale v tajnosti řekly, že ty léky byly nebezpečné a že bych je neměla brát," uvádí Ujgurka, která tyto praktiky otevřeně nazývá experimenty na lidech. A když někdo skutečně onemocněl, léčby se mu nedostalo, dodává.
Veškeré tyto krutosti spolu s nedostatkem spánku, hygieny i stravy, která se skládala především z rýžové nebo zeleninové polévky a kousku chleba, vedly podle Sauytbayové k tomu, že se z vězňů stala jen těla bez duší.
"Na oči vězňů nezapomenu"
Třiačtyřicetiletá Ujgurka už byla smířená s tím, že v táboře bude dál přežívat a jednou tam i zemře. Jenže loni v březnu ji z vězení nečekaně propustili. Znovu nabytou svobodu si ale užívala jen pár dní. Policisté pak ženu odvezli na výslech a později obvinili z vlastizrady a udržování kontaktů s lidmi ze zahraničí.
Trest zněl jasně: Sauytbayová se měla na tři roky vrátit do internačního zařízení, tentokrát ale nikoliv jako učitelka, nýbrž jako běžná vězeňkyně. Proto zariskovala a ze země utekla.
Bez cestovního pasu tajně přešla hranici do Kazachstánu, kde se na jaře loňského roku konečně shledala se svojí rodinou. Záhy ji však zadržely kazašské tajné služby a poslaly ji na devět měsíců za mříže za nepovolené překročení hranic. Díky tomu, že příbuzní vylíčili její příběh do médií, a mezinárodnímu tlaku ale nakonec dostala azyl ve Švédsku.
"Na ten tábor nikdy nezapomenu. Nemůžu zapomenout na ty oči vězňů, kteří doufali, že jim nějak pomůžu. Jsou nevinní," vylíčila pro deník Haaretz.
Izraelský list se také obrátil s prosbou o vyjádření na čínskou ambasádu ve Švédsku. Velvyslanectví příběh třiačtyřicetileté Ujgurky označilo za "naprosté lži a zákeřné, pomlouvačné útoky proti Číně". Sauytbayová podle ambasády vězněna v Číně nikdy nebyla.
