Drážďany - Abdul pochází ze syrské Latákíje a v Drážďanech žije teprve pět měsíců. Přesto už se mu do jeho projevu v angličtině občas připlete nějaké to německé slovíčko.
Je to proto, že navštěvuje intenzivní jazykový kurz. Aby se mohl v Německu usadit, najít si práci a dodělat si inženýrský titul v IT.
"Snažím se co nejvíc mluvit německy, abych se to rychle naučil, tak se mi to občas plete dohromady," omlouvá se skromně.
Kromě angličtiny, němčiny a rodné arabštiny umí ještě turecky, protože v Turecku strávil celý rok.
Před válkou v Sýrii utekl právě do Turecka proto, aby mohl být nablízku své rodině, která stále žije v Latákíji a které posílal peníze. Jelikož ale v Turecku v té době mohl pracovat pouze načerno, odjel hledat štěstí do Německa. Lákaly ho univerzity a lepší pracovní příležitosti.
Teď o tom rozhodnutí mluví s neskrývanou lítostí. "V Německu je to těžké. Turecká kultura a náboženství mi přece jen byly bližší."
Navíc se mu stýská po rodině a do Turecka se může vrátit už jen s vízem. Musí si tedy nejprve vyřídit pas, což mu v Německu potrvá minimálně ještě dalších osm měsíců.
Musíme si pomáhat
Mezitím se v Drážďanech angažuje v dobrovolnických aktivitách a snaží se tak pomáhat ostatním uprchlíkům. "Musím vám pomoci nám pomáhat," vysvětluje, proč si ve své složité situaci přidělává další starosti.
Spolupracuje i s českým dobrovolnickým projektem Příběhy uprchlíků.
Jeho zakladatelé se snaží přiblížit českým čtenářům životní příběhy lidí, kteří se sice zatím České republice vyhýbají, ale přitom mezi Čechy vzbuzují zbytečné obavy a strach. Chtějí pomáhat, ale do českých detenčních zařízení je úřady nepustí. Rozhodli se proto jezdit do Německa, dělat tam rozhovory s uprchlíky a Čechům ukázat, jak to jejich sousedé s tolika běženci zvládají.
Abdul jim pomáhá organizovat setkání se svými syrskými přáteli, kteří na rozhovory chodí pečlivě připravení. Chtějí mluvit a chtějí být slyšet. Je to příležitost vysvětlit, že jsou stejní lidé jako většina z nás. A že si zaslouží stejný život.
Příležitost k takovému životu je právě to, co Abdula a jeho přátele do Německa táhlo. Když odešli ze Sýrie, strávila totiž většina z nich nejdříve nějakou dobu v Turecku.
Budoucnost je v Německu
Také Abduláh Mustafa zamířil nejprve do Turecka, aby byl blízko své rodině v Aleppu. "Když válka začala, věřilo se, že do roka zase skončí," vzpomíná. "Ale s tím, jak do konfliktu vstupují jiné státy, lidé ztrácejí naději."
O hrůzách války a ztrátách milovaných ale překvapivě moc nemluví. Budoucnost se pro něj zdá být důležitější. Vždyť proto přeci utíkal.
Protože je Abduláh vzdělaný člověk, nestačilo mu živit se v Turecku napůl ilegálně a za málo peněz. Když už se jednou rozhodl ze Sýrie utéct, jedná racionálně. Nechce žít v zemi, kde se nedodržují lidská práva a kde není bezpečno.
"Turecko se mění a situace je v něm nestabilní," vysvětluje. "Budoucnost je pro mě Německo."
Také jeho lákají německé univerzity a možnosti na pracovním trhu. Přestože o Sýrii mluví s nostalgií a vzpomíná na svůj život před válkou, je ve svém novém domově spokojený. "Chtěl bych hrozně moc poděkovat německé vládě za to, co pro nás dělá," neodpustí si na závěr.
I on chodí na bezplatný kurz němčiny a doufá, že jednou bude moci pokračovat ve studiu na některé z místních univerzit.
První krok k integraci je seznámení
Stejně jako Abdul bydlí s ostatními Syřany ve sdíleném bytě na ubytovně. Šancí procvičit si němčinu s rodilými Němci by proto neměl tolik, nebýt místních dobrovolníků. Ti jim - prostřednictvím organizace ABC Tische - každý den odpoledne nabízí konverzace zdarma v přátelském prostředí. Stačí jen přijít ve všední den do prostor muzea Albertinum. To se stalo pro obyvatele Drážďan a místní běžence místem setkávání.
"Prvním krokem je prostě se s těmi lidmi potkat a třeba je i trochu poznat," vysvětluje starší žena, která akce pomáhá organizovat. Na triku má nalepený lístek, na němž je tlustým fixem napsáno Renate.
Pro každého, kdo potká na akcích v Albertinu mezi uprchlíky nového přítele, byly připraveny dvě volné vstupenky do kina, divadla, na fotbal nebo večeře v místní restauraci zdarma. Lidé se tak mohou blíže poznat a navázat trvalejší vazby.
"Dříve jsme zkoušeli zařizovat kulturní akce, jako je třeba opera, ale moc to nefungovalo. Nejsnáze se lidé skamarádí při nějakých aktivitách, třeba na procházce městem nebo při společném vaření," vysvětluje nadšeně Renate.
Nechápe strach a paniku, kterou někteří lidé z velkého přílivu uprchlíků do Německa cítí. "Stačí se s nimi seznámit," opakuje a mává rukama.
Zjevně není jediná, kdo si to myslí. Už půl hodiny od zahájení akce, jejímž cílem bylo právě takové setkání obyvatel Drážďan s uprchlíky, jsou prostory muzea zcela zaplněny a u vchodových dveří se tvoří dlouhé fronty. Přicházejí lidé všeho věku, nechybí ani rodiny s dětmi.
Sálem zní němčina, angličtina i arabština. Další příležitost pro Abdula procvičit si před blížící se zkouškou jazyk své nové domoviny.
