Živě: Jsem uprchlík a nechci zůstat v Německu. Hamburk plní lidé, kteří oficiálně neexistují

Zuzana Kleknerová Zuzana Kleknerová
Aktualizováno 1. 2. 2016 18:08
Běženci, kteří den co den přijíždějí na hlavní nádraží v Hamburku, se od uprchlíků v ostatních částech Německa liší. Německo je pro ně jen přestupní stanicí, chtějí pokračovat dál na sever - hlavně do Švédska. Švédsko i Dánsko ale utěsnily své hranice. Co s lidmi, kteří nejsou nikde registrováni, a úředně tak de facto neexistují? Reportáž z místa, kde se jim snaží pomoci.
Uprchlíci ve vlaku v Německu.
Uprchlíci ve vlaku v Německu. | Foto: Reuters

Hamburk (Od naší zpravodajky) – "Rychlík z Mnichova přijede na šestou kolej," zní z tlampače na stanici Hamburk – hlavní nádraží. Skupinka ve žlutých reflexních vestách, postávající u schodů nad nástupištěm, se okamžitě dává do pohybu. Dolů na perón sbíhá právě včas.

Z několika vagónů vystupují hloučky cizinců. Ženy v šátcích, muži se zavazadly, několik malých dětí. Rozhlížejí se kolem, jako by někoho hledali.

Muži ve žlutém zvedají nad hlavy cedule, na nichž je nápis v arabštině, němčině a angličtině. "Refugee Aid", pomoc uprchlíkům. Těm, co právě přijeli, nejprve něco vysvětlují. A pak je všechny odvádějí z nádraží pryč.

Přestupní stanice

Pasažéři z vlaku z Mnichova nejsou normální cestující. Jsou to běženci. Každý den jich na hlavním hamburském nádraží vystupuje 200 až 400.

Loni na podzim jich bývaly i dva tisíce denně.

Za sebou mají dlouhou cestu – přes Turecko, Balkán, Maďarsko a Rakousko. Pro většinu odysea překvapivě nekončí ani tady, v Hamburku. Chtějí dál na sever, do Švédska nebo Norska. Přístavní město na Labi je pro ně jen přestupní stanicí.

"Osmdesát procent všech, kteří sem v minulých měsících přijížděli, pokračovalo jinam. Zůstávalo jen asi dvacet procent," vysvětluje Hakim Ahwazi, jeden z těch, kteří uprchlíkům na nádraží pomáhají. "Od doby, kdy Švédsko a Dánsko utěsnily hranice, se poměr změnil. Pořád ale převažují ti, co jedou dál," dodává.

Protože běženci nechtějí v Německu zůstat, pro německé úřady de facto neexistují. Takzvaní tranzitní uprchlíci nemají nárok na nic (na rozdíl od těch, co se později ocitnou v německých přijímacích centrech).

V Hamburku a mnoha dalších městech přesto nezůstanou bez pomoci. Ujmou se jich lidé jako Hakim.

Dům spásy

Kdo se na nádraží v centru Hamburku ocitl loni v říjnu či listopadu, nemohl si nevšimnout, že město s 1,7 milionu obyvatel je plné uprchlíků. Hned vedle nádražní haly stály velké stany, kontejnery a u nich dlouhé fronty lidí.

Čekali na jídlo, lékaře nebo radu, kde se zaregistrovat či jak pokračovat v cestě.

"Stany jsme postavili na podzim, časem však začaly plesnivět. V deseti stupních pod nulou už to nešlo dál," vysvětluje Christian Böhme, mluvčí spolku Paritärischer Wohlstandverband.

Počátkem prosince stany zmizely. Služby, které uprchlíkům poskytovaly, teď nabízí velký dům s šedou fasádou, který stojí jen kousek od nádraží. Bieberhaus.

Sem, do jeho velkých okovaných dveří, vodí dobrovolníci ze skupiny Příjezd běžence z vlaků z jihu Německa. Dole v hale je stolek, kde příchozí řeknou, co potřebují. To vše pod dohledem lidí z ochranky Deutsche Bahn, kteří pomáhají zajišťovat bezpečnost.

Kontrolují mimo jiné to, aby se sem nedostali příznivci německých protiuprchlických, krajně pravicových hnutí.

V prvním patře Bieberhausu mají Paritärischer Wohlfahrtsverband a s ním spolupracující dobrovolníci z hlavního nádraží k dispozici 900 metrů čtverečních. "Smíme tu být do konce srpna 2016. Pak uvidíme, co dál," říká Christian Böhme.

Mužům vstup zakázán

Hned na prvních dveřích visí cedule "Jen pro matky s dětmi!". "Tohle je naše školka, mužům je sem vstup zakázán," upozorňuje Christian.

U stolu uvnitř sedí matka a pět různě velkých dětí. Spolu s dobrovolnicí nafukují balónky, které pak Dirk – jediný placený vychovatel na plný úvazek – věší na tenký provaz, aby dětem předvedl fyzikální pokus.

Vybavení, včetně hraček a her, darovaly školky z celého Hamburku.

Roh místnosti je oddělený paravánem. "Za něj chodí matky. Sundávají si tam šátky, převlékají se nebo kojí," vysvětluje vychovatel Dirk. "Mnohé tu také vyčerpáním usnou. Děti si s námi hrají a ony se zatím v klidu vyspí. A nikdo je tady neobtěžuje."

Jak se děti či matky jmenují a odkud do Hamburku přišly, vychovatelé většinou nevědí. Stejně jako zdejší dobrovolní lékaři, ani oni se příchozích na nic neptají.

Kromě dvou ordinací jsou na patře ještě velké místnosti se stoly a lavicemi, kde dobrovolníci vydávají bagety, kávu a teplý čaj. A kde si tranzitní uprchlíci mohou nabít – pro jejich další cestu životně důležité – mobily.

Hamburk, hlavní nádraží, před 7. prosincem 2015.
Hamburk, hlavní nádraží, před 7. prosincem 2015. | Foto: Ernst Soldan

Noc pod mostem? Tady ne

Jediné, co Bieberhaus nenabízí, je nocleh. Každý den ve 22 hodin svou bránu zavírá.

Bez střechy nad hlavou ale nikdo nezůstane. Pro ty, jimž jede vlak až příští den, jsou v okolí nádraží postele na přespání. Třeba v nedaleké galerii, známé hamburské Kunsthalle.

Třicet až padesát lidí tu navíc každý den vyzvedávají dobrovolníci z humanitární organizace Caritas. Na noc je vozí do velkého sálu ve čtvrti Sankt Georg. Dostanou tam najíst, osprchují se - a ráno je někdo zas doprovodí zpět na nádraží.

"I my máme skupinu zvanou Odjezd, která tranzitní uprchlíky doprovází k vlakům," říká Hakim Ahwazi z Bieberhausu. "Fungujeme ve skupinách. Jedna je zodpovědná za odvoz lidí, jiná za vyzvedávání od vlaků, další za zásobování, školku... celkem je skupin asi deset," vysvětluje.

S výjimkou čtyř lidí – a i oni vzešli z řad dobrovolníků – za svou práci nikdo nedostává zaplaceno.

Rozdávání chleba uprchlíkům v Hamburku.
Rozdávání chleba uprchlíkům v Hamburku. | Foto: Zuzana Kleknerová

Sejde z očí...

Sám Hakim působí ve skupině Poradenství. "Když zrovna nemám jazykový kurz, jsem tady," říká.

Muž, který pochází z irácko-íránského pomezí a plynně mluví arabsky i persky, je v Německu tři a půl roku. "I já přišel jako uprchlík. Mé rodině loni v létě dobrovolníci pomohli na cestě z Turecka přes Řecko, Makedonii, Srbsko a Maďarsko. A tak jsem si řekl, že bych taky mohl někomu pomoct."

Běženci, s nimiž se dennodenně (nejen) v Bieberhausu potkává, jsou podle něj Němcům vděční. "Všichni mluví o obrovském rozdílu mezi Němci a jinými národy, které při útěku ze svých zemí potkali," zdůrazňuje.

"Pokud by tohle množství uprchlíků přišlo do jakékoliv jiné země, třeba do České republiky, byla by to katastrofa. Ale Německo to zvládá, zdejší lidé to zvládají," dodává.

Christian Böhme z organizace Paritätischer Wohlfahrtsverband mu pozorně naslouchá. "Zní to dobře, ale ani tady není všechno ideální," namítá.

Že se teď uprchlíci místo ve stanech schovávají v šedém domě u nádraží, má totiž i své nevýhody. "Lidé už je na nádraží nevidí. Nevidí, jak stojí ve frontách na jídlo. A co nevidí, to rychle zapomenou," tvrdí.

V Hamburku už se to podle Böhmeho začíná projevovat. Z nádražní haly o Vánocích zmizel stolek dobrovolníků, protože místa u něj neměl kdo obsadit. A klesá nejen počet pomocníků, ale i množství darů, které Hamburčané uprchlíkům posílají.

Uprchlická krize Evropskou unii nepotopí, bude to euro, není možné držet společnou měnu bez federalizace, říká filozof Václav Bělohradský. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

před 35 minutami

Kvalifikací v Ruce prošla trojice českých skokanů. Sakala spadl

Trojnásobné zastoupení budou mít čeští skokani na lyžích v druhém závodu sezony Světového poháru ve finské Ruce. Po neúspěšné kvalifikaci minulý týden ve Wisle si dnes na severu Evropy postup do závodu zajistili Čestmír Kožíšek, Viktor Polášek a Vojtěch Štursa.

Kožíšek obsadil výkonem 112,5 metru 20. místo, Polášek doletěl o půl metru dál, bodově mu to ale stačilo na umístění o sedm příček níž. Štursa proklouzl do postupové padesátky s výkonem 96,5 m jako poslední. Neuspěl Filip Sakala, který neustál doskok a po pádu skončil šedesátý.

Kvalifikaci ovládl Polák Dawid Kubacki, jenž výkonem 135,5 metru předvedl nejdelší skok dne. Vítěz úvodního závodu SP ve Wisle Němec Markus Eisenbichler byl šestý.

Zdroj: ČTK
Další zprávy