Bratislava - Není se co divit, že jako svého nástupce prezident Václav Klaus doporučil českému národu právě bývalého premiéra a předsedu ČSSD Miloše Zemana.
Klaus má pravdu v tom, že jde o velmi zkušeného politika. Mýlí se ale v tom, že Zemanovy zkušenosti Česko potřebuje, napsal ve slovenském deníku SME jeho šéfredaktor Peter Morvay.
Česku by naopak velmi prospělo, aby se Klausovy a Zemanovy zkušenosti, stejně jako zkušenosti s Klausem a se Zemanem, staly co nejdříve jen historickou vzpomínkou.
Byli u úpadku demokracie
Doby takzvané opoziční smlouvy v letech 1998 až 2002 znamenaly nejhlubší úpadek české demokracie od konce komunismu.
Dvě největší strany, ještě přesněji dva nejmocnější politici a šéfové těchto stran (tehdejší předseda ODS Klaus a předseda ČSSD Zeman - pozn. ČTK), si Českou republiku rozdělily v podstatě podobně, jako si šéfové mafiánských rodin v Chicagu rozdělují části města a kriminální odvětví: od této ulice po tamtu vybíráš výpalné ty a k tomu ti ještě přihodím prostitutky.
Politická opozice a její kontrola výkonné moci v Parlamentu se staly formalitami, prokuratura a policie byly většinou drženy na velmi krátkém vodítku.
Já na bráchu...
Postoj ke kritickým médiím nejlépe vyjadřuje hrozba expremiéra Zemana, že podáváním hromadných žalob všech svých ministrů přivede k bankrotu týdeník Respekt za jeho investigativní články odhalující vládní korupci. Ta v té době v Česku asi dosáhla vrcholu a na její vyšetření a potrestání neexistovala žádná šance.
Oba politici spolu následně dohodli ještě změnu volebního systému ve prospěch velkých, tedy svých stran, aby si tento systém pojistili. Naštěstí ho odmítl Ústavní soud, který i s prezidentem Václavem Havlem zůstal asi jedinou omezenou brzdou výkonné moci, rozdělené i formálně mezi dvě strany.
Arogantní a egocentričtí
Mnohé současné problémy české společnosti a politiky pramení z tohoto období, včetně jednotného odmítání celé politické elity a stranického systému i včetně posílení extremistů.
Komunistům přinesla opoziční smlouva nejvíc hlasů po roce 1989, ve volbách v roce 2002 dostali 18,5 procenta.
Na politický systém, který spolu vytvořili, vzpomínají od té doby Klaus a jeho kamarád Zeman se slzou v oku. Cokoliv je kdy rozdělovalo, to, co měli společné, bylo vždy mnohem silnější.
Kromě společných vlastností jako arogance a egocentrismus to je zejména společná představa ideálního vládního systému, ve kterém si vybraní politici dělají to, co chtějí, a nikdo jiný se jim do toho neplete, uzavřel deník SME.
