Goudiry (Senegal) – Mladí Senegalci z regionu Tambacounda už mají bezútěšného života, který doma vedou, právě dost. Po tisících se vydávají na dlouhou a nebezpečnou cestu.
Nejdřív je čeká žhavý písek Sahary, pak plavba na přeplněných člunech po Středozemním moři.
Migranti z pětitisícové senegalské Goudiry, ležící asi 60 kilometrů od hranic s Mauretánií a Mali, se vydávají autobusy a mikrobusy na východ – do Burkiny Faso a dál do pouštního města Agadezu v Nigeru. Právě to je výchozím bodem pouti přes saharskou poušť na sever, směrem do Evropy.
Jen letos Agadezem prošlo nebo má projít 300 tisíc běženců, tvrdí Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Tady začíná dvanáct set kilometrů dlouhá kalvárie do západolibyjské Sabhy.
Horší než podmořský hrob
Žhavé saharské slunce je jedna komplikace, na běžence ale na cestě číhají i jiná nebezpečí. Kupříkladu lupiči.
"Poušť je mnohem, mnohem horší než Středozemní moře nebo Libye, protože je to místo bez naděje," říká čtyřiadvacetiletý Ousmane Thiam. V zemi, kde kdysi vládl plukovník Muammar Kaddáfí, strávil dva roky a teď je mluvčím Sdružení navrátilců z Libye.
Zatímco fotografie mrtvých běženců, vyplavených na italské či francouzské břehy, obletěly svět, mnohem míň se ví o tom, že Afričané, směřující do EU, umírají při pokusech o překročení Sahary. A to v mnohem větším počtu, než kolik je utonulých ve Středozemním moři.
Thiam a další mladí muži z Goudiry, kterým se Saharu podařilo zdolat, vzpomínají, jak cestovali namačkáni v malých mikrobusech a dodávkách s dalšími dvaceti běženci. Měli tak malé zásoby vody, že museli pít vlastní moč, po cestě pohřbívali své mrtvé a ještě k tomu je nezřídka oloupili ozbrojenci, kteří se znenadání vynořili za písečným přesypem.
"Neměl jsem ale jinou šanci," říká Thiam. "Kdybych se vrátil domů, lidé by říkali, že jsem se polekal a že nejsem muž."
Pro Sambu Thiama, který přestál měsíc trvající putování ze Senegalu do Libye ve zdraví, začal zlý sen až po překonání Sahary. Usnul vyčerpáním v hostelu pro uprchlíky v libyjském hlavním městě Tripolisu, když dovnitř vtrhla policie, zatkla ho a společně s dalšími běženci poslala do vězení, kde strávil tři měsíce.
"Někdy nás bili, zatímco jsme se modlili…," vzpomíná. "Nevinní lidé byli zastřeleni, ačkoliv nic neudělali."
"Pokud by ti, kdo se vydávají na cestu do Evropy, věděli, co je čeká v Libyi, z domova by neodcházeli," myslí si Sambu Thiam. "Ten, kdo je motivován touhou uspět a pomoci své rodině, je ale k takovým varováním slepý a hluchý."
Uprchlické vdovy
Navzdory rostoucímu povědomí o nebezpečích, která na migranty na cestě do Evropy čekají, se na dlouhou pouť vydává čím dál více Senegalců. Nepomáhají ani varování těch, kterým se splnit si sen nepodařilo.
Z Libye do Itálie jen tento rok dorazilo šest tisíc mladých mužů a žen ze Senegalu. Podle údajů IOM je to víc než za celý loňský rok dohromady.
Každý, kdo se do Evropy vydá, za sebou zpravidla nechává ženu, děti a rodiče. Tyto rodiny pak s obavami čekají na zprávy o svých synech a manželech.
Odkázány jsou zpravidla na pomoc místních samospráv. Všechny peníze totiž poskytly uprchlíkovi na cestu.
Řada vdov vypráví o tom, že své manžely od jejich záměru nebyly schopny odradit. Přiznávají, že často ani nevěděly, jak velké nebezpečí na jejich muže čeká.
Ve vesnici Ainimady v okrese Goudiry sleduje osmadvacetiletá Falmata Diallo skupinu žen, které si povídají a chichotají se, zatímco pletou pestrobarevné rohože. Oči se jí zaplní slzami, když si vzpomene na okamžik, kdy ji její muž opouštěl. A na agónii, když se o rok později dozvěděla, že se loď, na níž se plavil přes Středozemní moře, dostala do potíží.
Ti, kdo se na ní plavili, utonuli.
"Když odjel, mé tělo bylo mrtvé," říká matka tří dětí uprostřed vzlyků. "Nedokázala jsem ho přesvědčit, aby neodcházel, nikdo ho nedokázal odradit."
V nedaleké vísce Lombi Sadio se čtyřiasedmdesátiletý Samba Anne se svou ženou zoufale snaží přežít poté, co se jejich dva synové při cestě přes moře utopili. Bylo to v roce 2014.
"Odjeli, protože tady nic neměli. Starali se ale alespoň o svou rodinu," říká Samba Anne a svírá v dlaních fotografie svých dvou synů. Oběma bylo přibližně pětatřicet let.
"Když jsem se dozvěděl o jejich smrti, byl to můj konec," dodává. "Už nejsem člověk, nejsem nic."
Issa Thiam se rozhodl, že něco takového nedopustí. Se svým synem se neustále dohaduje o budoucnosti. Pozoruje při tom skupinku malých dětí, které se přou o pytle s pomeranči. O kousek dál hrají o něco větší chlapci fotbal s odrbaným míčem a střílí na branku, postavenou z větví.
Čtyřiadvacetiletý Ibrahim Thiam je majitelem malého obchůdku, který ho ale nedokáže uživit. I on se chce proto pokusit dostat do Evropy.
"Vím o všech nebezpečích," tvrdí. "Zůstat zde je ale obtížnější než cesta, která mě čeká. Když tu zůstanete bez jídla a pití, přijde na vás strašná krize."
Pokud ale nedostane otcovo svolení, odejít nebude moci.
"Nafackuji mu nebo ho zadržím násilím, nedovolím mu odejít," říká osmašedesátiletý Issa. "Senegal se může začít rozvíjet, pokud mladí lidé zůstanou tady a budou tu pracovat," tvrdí.
Mladí muži z Goudiry však vidí všechno jinak než jejich otcové. Poukazují na poničené hráze zavlažovacích nádrží, nedostatek strojů v zemědělství, chybějící továrny, absenci vzdělávacích programů a chabý rozvoj v regionu.
Když nad Toumbougeuelem zapadá slunce, Aliou Thiam se při myšlence na budoucí lepší život v Senegalu sarkasticky usměje. "Je lepší zemřít než zůstat tady," říká. "Tady nemám nic."
První část reportáže o běžencích ze Senegalu NAJDETE ZDE.
