Praha/Londýn - V brightonské hospodě začala atmosféra v podvečer 10. září 1940 nebezpečně houstnout. Vyčerpaného pilota Josefa Františka, který krátce předtím sestřelil nacistickou stíhačku Me-109 a bombardér He-111 (sám musel s prostříleným strojem nouzově přistát na nedalekém zelném poli), zřejmě rozezlila poznámka jakéhosi místního štamgasta.
Pozdě si uvědomil, že byla chyba, když namísto toho, aby po přistání odjel na mateřskou leteckou základnu, zamířil raději do jednoho z brightonských "pubů". Dost možná potřeboval spláchnout stres z boje, ale i riskantního nouzového přistání s prostřílenou stíhačkou.
"Podle všeho hodně pil, takže ani nebylo divu, že se zapletl do hospodské rvačky. Při své impulzivní povaze měl nejspíše navíc po leteckém souboji stále nervy na pochodu a nechal se něčím vyprovokovat. A tak vybuchl jako vulkán soptící lávu," popisuje začátek rvačky Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu, jenž s polským badatelem Piotrem Sikorou objevil a zrekonstruoval možnou podobu i příčiny bitky pro nejnovější vydání časopisu Historie vojenství.
Nakonec do ní museli zasáhnout brightonští strážci pořádku.
O tom, jak se vše seběhlo, vyprávěl Geoffrey Wren, v roce 1940 mladý policejní konstábl, svému synovi Stuartovi nad společným snímkem s Josefem Františkem zhruba tohle: "Dostali jsme na stanici hlášení o nějakém vážném pozdvižení v místní hospodě. Poslali mě tam, abych to vyšetřil."
Když policista do krčmy dorazil, naskytl se mu obskurní obraz hospodského bitevního pole: všichni místní byli seskupeni na jednom konci baru, zatímco v tom druhém stál velice opilý a hrozivě bojovně vyhlížející muž v uniformě letce RAF.
"Požádal jsem ho, aby se zklidnil. Ukázalo se však, že ten voják nejenže neumí pořádně anglicky, ale nemá v nejmenším úmyslu chovat se jakkoliv tiše," vyprávěl svému synovi Geoffrey Wren.
"Můj otec ho tedy zatkl pro opilství a výtržnictví a chtěl ho odvést na stanici. Ale rozpoutal se znovu lítý boj. Otec vzpomínal, že jednu chvíli se s letcem kutálel po zemi, načež mu pak tloukl hlavou o kamenný obrubník, což vojáka ve finále skutečně trochu zklidnilo," dodal Stuart Wren.
Pro české stíhací eso museli Poláci
Konstábl dostal přece jen Josefa Františka na stanici. Voják se ale zdráhal jít dál, a tak byl doslova propasírován dolů po schodech přes dvoukřídlé dveře, až přistál nakonec tváří k zemi před službu konajícím seržantem.
V cele strávil František noc. "Jakmile ale byli následujícího dne přivoláni příslušníci jeho 303. polské perutě RAF, schopni vše přeložit a Františka identifikovat, ocitlo se jejich české stíhací eso opět na svobodě. Při pořizování zápisu bylo již vše odpuštěno. Policisté si s letcem podali ruce a rozešli se v dobrém. Společná fotografie byla tedy pořízena až 'ráno po'," popisuje Jiří Rajlich.
V té chvíli již z hrdiny leteckých bojů podle historika vyprchal alkohol a spolu s ním i touha po vendetě.
Také policisté byli v dobré náladě. Na divokou rvačku se zapomnělo.
Josefa Františka čekala cesta vlakem na mateřskou leteckou základnu v Northoltu. O okolnostech vzniku fotografie se nicméně v bojovém hlášení o sestřelení dvou německých letounů a nouzovém přistání ani slůvkem nezmíní.
"Snímek je zajímavý i tím, že František se na něm po proflámované noci netváří zrovna čile, a řekl bych, že i dost provinile. Ve svém Combat Reportu pro nadřízené se omezil jen na konstatování, že policisté se k němu 'chovali velmi mile', že mu 'nečinili žádné potíže' a že je 'velmi vděčný za laskavost, kterou mu všichni projevovali'," cituje ze zápisu Jiří Rajlich.
Elitní pilot? Musí se umět ovládat
"Emoce nemají nic společného s charakterem. Po výbuchu vždy rychle vyprchají a před vámi pak stojí zcela jiný, v tomto případě velmi kvalitní a odvážný člověk," domnívá se psycholog Daniel Štrobl, který svá šetření prováděl i v bojových podmínkách Afghánistánu.
Josefa Františka charakterizuje jako cholerika a rváče, jemuž to občas rychleji mluvilo, než myslelo, a který nebyl často schopen správně odhadnout míru rizika, do něhož se pustil.
Štrobla proto nepřekvapuje ani letecká nehoda, při níž František zahynul. (Po návratu z mise v nízkém letu a při sudovém výkrutu zavadil koncem křídla před domem své slečny o zem. Náraz vymrštil Františka z kabiny do nedalekého živého plotu. Měl pouze lehce ohořelou uniformu a poškrábaný obličej. Ale už nežil - zlomil si vaz.).
"Bez zmíněných povahových vlastností, risku či málo vídaného pilotního a střeleckého mistrovství by zřejmě Josef František v bitvě o Británii nikdy tak moc nevynikl," říká psycholog. Schopnost rozpoznat přijatelnou míru rizika je dnes podle něj velmi důležitým kritériem při výběru vojenských pilotů či výsadkářů.
Velitel 21. čáslavského křídla Jaroslav Míka jde v líčení Františkova charakteru ještě dál: "Stíhači musí být rváči, cholerici a zabijáci... jinak v boji neuspějí, jsou bez šance. Jinou věcí je, že nadzvukový stíhač musí umět tyto své vrozené vlastnosti ovládat. Dnes už není možné po vysednutí z kokpitu pokračovat ve rvačce. To bych jako stíhač i letec okamžitě skončil. Doba a s ní i požadavky na stíhací piloty se zkrátka změnily. Při vší úctě k výjimečnosti a hrdinství Josefa Františka."
Rovněž badatel Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara se při studiu českých odbojářů setkává často s podobnými vyhraněnými osobnostmi, jako byl Josef František. Namátkou jmenuje například parašutisty Josefa Gabčíka či Adolfa Opálku, kteří po likvidaci třetího muže nacistické říše Reinharda Heydricha podlehli s dalšími pěti parašutisty v kryptě pražského kostela Cyrila a Metoděje obrovské přesile jednotek SS.
"Činy těchto osobností hodnoťme vždy v kontextu doby a mimořádně stresových situací, v nichž žili," míní badatel.
