Od zvláštní zpravodajky - "Chytili mě na ulici 23. března 2022, když jsem jako dobrovolník rozvážel humanitární pomoc," vzpomíná Valentyn Hryšenko, kterého Rusové zadrželi na začátku invaze nedaleko Kyjeva. Je jedním z mnoha později propuštěných vězňů, jejichž svědectví sbírá ukrajinská nezisková organizace MIHR.
Aktivisté se od nich snaží zjistit, kolik Ukrajinců ještě zůstává v zajetí nebo kde přesně vězení a detenční centra jsou. Oficiální informace totiž chybí - ruské místní samosprávy ani věznice neoznamují jména zadržovaných Ukrajinců.
Nejvíce zpráv má nakonec ukrajinská armáda, která se podílí na výměně ruských vězňů za ukrajinské, anebo další tamní úřady. Právě neziskové organizace ale často komunikují s rodinami pohřešovaných Ukrajinců. "Můžeme také poslat konkrétní dotazy do Ruska, na ministerstvo obrany nebo celostátním bezpečnostním složkám. Ty s námi pak většinou komunikují a potvrdí, zda jsou konkrétní lidé skutečně někde drženi," říká Katryčenková.
Organizace pak veřejně upozorňuje na vybrané případy, zároveň ale Katryčenková přiznává, že se tím situace může zkomplikovat. "Když se o někom začne hodně mluvit, stoupne jeho hodnota a je těžší jej vyměnit," vysvětluje. "Ukrajina ale všechny Ukrajince osvobodí," věří. Utrpení jednotlivých rodin je podle ní důležité připomínat.
"Do začátku letošního dubna se nám podařilo identifikovat 948 civilistů, které Rusko drží jako rukojmí. Mnoho z nich bylo zadrženo v okolí Kyjeva, v Sunské oblasti a na jihu nebo východě země," říká.
Bití ve slévárně
Katryčenková působila dříve jako novinářka a tématu unesených Ukrajinců se věnuje už od roku 2015. Tedy poté, co Rusko obsadilo Krymský poloostrov a Moskvou podporovaní separatisté převzali kontrolu nad částí Luhanské a Doněcké oblasti na východě země.
"Když mi zavázali oči a svázali ruce, přemístili mě do slévárny. Po jednom dni věznění mě začali bít. Vždy mě jeden člověk držel, zatímco mě druhý bil a třetí stál opodál. Věznitelé se nijak nepředstavili, pouze prohlásili, že patří k NKVD a mají autoritu rozhodovat, kdo bude žít a kdo zemře," popisuje Hryšenko, podle kterého se vojáci označili za příslušníky již neexistujícího útvaru.
Podobně jako on i mnoho dalších vězňů má během převozu zavázané oči a neví přesně, kam je ruští vojáci vezou. "Musím neustále studovat mapy, abych podle popisu poznala, kde Ukrajince drželi nebo kam je vezli. Takových míst je na Ukrajině spousta," vysvětluje Katryčenková.
Její organizaci se ale podařilo vytvořit interaktivní mapu všech míst na Ukrajině, v Rusku a Bělorusku, kde jsou nějací Ukrajinci drženi. Seznam postupně podle dostupných informací aktualizují.
"Za tebe nám zaplatí milion"
Ačkoliv je hlavním cílem MIHR najít unesené civilisty, ukrajinská organizace spolupracuje i s americkými a evropskými institucemi a monitoruje ruské válečné zločiny. "Byla jsem v Evropském parlamentu i na americkém ministerstvu zahraničí, ale je hodně složité problém vysvětlit," přiznává aktivistka. "Vůbec to nechápou, ptají se, jak je možné, že byli lidé deportováni."
Podle analýzy MIHR jsou mezi nimi často aktivisté, novináři, pracovníci humanitárních organizací, bývalí vojáci nebo členové některých odbojových skupin, kteří už ale nejsou aktivní.
"Někdy je ale zatknou jen tak, bez jakéhokoliv vysvětlení," tvrdí žena. U řady zdokumentovaných případů byli lidé zadrženi například proto, že měli v telefonu fotky ruské techniky nebo v jejich knihovně doma našli ukrajinskou vlasteneckou literaturu, a tak je obvinili z toho, že jsou banderovci. Takto se přezdívalo příslušníkům Ukrajinské povstalecké armády, která působila během druhé světové války a po jejím skončení a jež je v dnešním Rusku spojována s nacionalistickým a extremistickým hnutím.
Přesně takovou zkušenost popsal i Viktor Prochun z Kyjevské oblasti. "Když našli knihy, jeden z vojáků prohlásil: 'Ty jsi přesně ten, koho hledáme. Za skutečného banderovce nám zaplatí milion.' Potom mě odvedli ke studni jako na popravu. Donutili mě si kleknout a začali mi střílet vedle hlavy," uvedl. Vězni běžně zažívají fyzické i psychické násilí. Aby je dozorci zastrašili, provádějí na nich například falešné popravy.
Civilisté jsou často drženi společně s válečnými zajatci a ruští věznitelé mezi nimi nerozlišují. V některých věznicích jsou ženy v celách dokonce i s obyčejnými zločinci. To je v přímém rozporu s mezinárodním právem, podle kterého se civilní obyvatelstvo během konfliktu nesmí nuceně přemisťovat ani zajímat a patří mu vyšší ochrana než válečným zajatcům. Mučení a fyzické týrání je nepřípustné v kterémkoliv případě.
"Byl jsem donucen si dřepnout tak, že sedíte ve skrčené poloze s rukama za krkem a nezvedáte paty. Očekávali, že v téhle pozici zůstaneme celé hodiny. Mnoho lidí nevydrželo a začalo se hýbat nebo vstávat. Dozorci na to reagovali násilím, používali obušky nebo zadržené kopali. Nejhorší bylo, že civilisté a vojáci byli zadržováni společně, aniž by se mezi nimi rozlišovalo," vzpomíná dobrovolník Ihor Talalaj.
Ruská armáda a představitelé takzvaných správních orgánů na okupovaných územích Ukrajiny často zajaté civilisty obviňují, že se dopustili "mezinárodního terorismu", "vlastizrady" nebo že bránili "speciální vojenské operaci", jak Moskva označuje invazi na Ukrajině.
Často se při tom odvolávají na trestní zákoník samozvané Luhanské a Doněcké republiky nebo tvrdí, že se na ně vztahuje ruské právo. Většina rukojmích je však zadržována bez formálního obvinění a pravděpodobně slouží k lepší vyjednávací pozici pro budoucí výměnu za ruské zajaté vojáky. To je momentálně také jediný způsob, jak se zajaté Ukrajince daří dostávat zpátky domů.
