Od zvláštní zpravodajky - Rusové přišli z lesa. V okolí Černihivu se tvrdě bojovalo, útočící ruská armáda se snažila překročit řeku Desna a dostat se do města. Černihiv stál v cestě na Kyjev, pouhých 70 kilometrů od běloruské hranice, odkud loni v únoru invazní jednotky udeřily. Po třech dnech bojů dobyly vesnici Jahidne jižně od města.
"Okamžitě začali střílet na obytné domy, nechtěli, aby lidé vyšli ven," vzpomíná Ivan Petrovič. Do vesnice se přistěhoval ve 20 letech a strávil tu celý život. Vypráví, že Rusové zapálili všechna pojízdná auta místních obyvatel. Často i ta, ve kterých se schovávali lidé, kteří chtěli utéct. Pak začali prohledávat domy.
Po třech dnech nahnali obyvatele do sklepa místní školy. "Neřekli nám, co s námi bude nebo jak dlouho to bude trvat," popisuje muž a ukazuje na dveře, kterými je do podzemí vojáci tlačili. Strmé schody vedou do úzké chodby ke čtyřem malým místnostem. Ve sklepě přežívalo 367 lidí. Stísněné prostory jim neumožňovaly si lehnout nebo protáhnout nohy, většinu času seděli ve tmě, jen občas prozářené světlem svíčky.
Děti si hrály vedle mrtvých
Ivan seděl ve sklepě s oběma svými syny i dvěma vnoučaty. "Strašně jsem se o ně bál," vypráví potichu. Stojí v místnosti, kde měsíc přežívali. Ukazuje na židle u zdi, na kterých seděli. O kousek dál měli kýble, které 136 lidí v této části sklepa používalo jako záchod.
"Tady jsme měli malou chodbičku, aby se dalo procházet," ukazuje po ztemnělé místnosti. "Tady," ukáže na několik barevných stolů, "si hrály děti a hned vedle leželi umírající lidé a chvíli i jejich mrtvá těla." Ve tmě a chladu bylo těžké orientovat se v čase. Lidé psali na zdi kalendář se jmény těch, kteří v hrozných podmínkách zemřeli. V Ivanově místnosti to bylo 10 lidí.
Ve stísněném prostoru se nedalo dýchat a rychle se šířily nemoci. Většina dětí dostala neštovice, lidé měli vysoké horečky a kašel. "Nejvíc jsem se bál o miminko, kterému byl teprve měsíc a půl. Nejprve jsme prosili, ať otevřou dveře, ale nechtěli. Nakonec jsme si dítě opatrně podali až ke dveřím ven, aby je na chvíli otevřeli a dítě se mohlo nadechnout." Voják otevřel, ale lidem pouze oznámil, že je válka a ve válce lidé umírají.
Někdy se ruské okupanty podařilo přesvědčit, aby děti pustili na chvíli ven nebo aby uvěznění mohli pohřbít mrtvé. Nikdy to ale nebylo bez problémů. Během toho, co kopali hroby, po nich vojáci stříleli a oni museli do mělkých děr skákat, aby nepřišli o život, někteří byli i tak postřeleni.
"Dětem Rusové dávali malinké bonbony a pak je u toho fotili, jak jsou na ně hodní. Jindy zase přinesli plesnivý chleba a děti se ho prstíčky snažily očistit. Měli jsme hrozný hlad." Ze začátku mohly děti občas vyjít na vzduch a chvíli si hrát, ale pak 14letého chlapce vážně zranila mina a ostatní už se báli děti ven posílat.
Malé Polině byl v podzemí rok, nemohla chodit a ležela pod narychlo vytvořenou stříškou, která ji chránila před vodou kapající ze stropu. "Když jsme se po měsíci konečně dostali ven, vůbec se neudržela na nohou a hned spadla," popisuje babička Ludmila.
Svěží vzduch a sluneční světlo byly po vysvobození pro děti náročné a mnoho z nich omdlelo, potvrzuje Ivan. Vzpomíná i na to, jak do sklepa přicházeli opilí ruští důstojníci a dětem dávali na hraní granáty.
Lidé dole nevěděli, co se děje, slyšeli jen častou střelbu zvenčí. Nejhorší byly zoufalé skřeky a pláč, které děti musely poslouchat. "Děti si třeba hrály, malovaly na stěny, ale většina dospělých jen seděla a koukala před sebe. Prostě to nešlo vydržet," říká Ivan.
Ruští vojáci, kteří si v místnostech nad sklepem vybudovali hlavní stanoviště, Ukrajincům tvrdili, že se jejich prezident Volodymyr Zelenskyj vzdal, že padlo hlavní město a válka skončila. Nakonec to ale byla ruská armáda, která se od Kyjeva i Černihivu počátkem loňského dubna stáhla. Moskva označila ústup za gesto dobré vůle, ukrajinská strana tvrdila, že její vojáci ruské jednotky vytlačili.
Zbláznil bych se
"Zatímco sem přijeli Rusové s velkou pompou jako na vojenskou přehlídku, odsud utíkali hodně chaoticky," vzpomíná starostka Olena Petrivna, která se během okupace ukrývala u rodiny svého bratrance v sousední vsi. Vojáci po ní jako po představitelce obce pátrali, ale jí se dařilo zatajit, kdo je. Neprozradil ji ani nikdo ze sousedů.
"Prožila jsem strašné věci. Mě i mé dva syny vojáci postavili ke zdi a začali po nás střílet. Často jsem myslela, že nepřežiju. Když jsem ale otevřela dveře našeho školního sklepa, pochopila jsem, že jsem skutečné peklo nezažila," popisuje.
Od okupace severu Ukrajiny uplynul rok, těžiště bojů se přesunulo na východ a na jih země. Místní přesto vysvětlují, že k normálu se jejich život vrátit nemůže. I když si na život ve válčící zemi museli zvyknout. "Pořád tu slyšíme sirény, víme, že konflikt pokračuje, a neustále nám to naše zážitky připomíná," připomíná Ivan.
Zdůrazňuje ale, že je situace lepší. Na místo přijely desítky psychologů nejen z Ukrajiny, ale i ze zahraničí. A s obyvateli regionu intenzivně pracují. Také Ivan chodí na terapie a zdůrazňuje, jak mu pomáhají. "Jinak bych to vůbec nezvládl. Bez psychologa bych se zbláznil."
Ze školy se ještě před začátkem invaze měla stát školka, teď se tam ale malé děti bojí chodit, a tak ze sklepa místní chtějí vytvořit muzeum. Mezi rozbořenými domy kolem a rozstřílenou cestou tak na místě zůstane další memento ruské okupace.
