Praha - "Češi myslí příliš sami na sebe a málo na svou zemi," říká irská autorka divadelních scénářů Maureen McManusová.
Před dvěma lety uvedlo Západočeské divadlo Cheb její hru s příznačným názvem "Irské tance kolem Čechů". Napsala ji se svým českým manželem. V rozhovoru pro Aktuálně.cz o tom, jak se jí v Česku žije, vůči zdejší populaci nešetří kritikou.
Aktuálně.cz: Kdy jste přijela do České republiky?
V lednu 2007.
A.cz: Co vás k tomu vedlo? Touha poznat něco nového, půvab postkomunistické země, která se stala "svobodnou a demokratickou"?
Romantické důvody spojované s pádem komunismu to nebyly. Byla jsem unavená životem v Londýně, který má příšerný systém hromadné městské dopravy a život je zde velmi drahý. Pracovala jsem v umělecké branži a můj plat nebyl dostačující. Praha má oproti tomu slušnou dopravu a peněz tu vydělávám dost. A líbí se mi atmosféra zdejších čajoven a kaváren, kam ráda chodím.
A.cz: Zaznamenala jste po svém příjezdu nějaký zásadní rozdíl mezi Irskem a Českem?
V Irsku a Británii jsme všeobecně zvyklí na vládu zákona, zatímco tady, jak se zdá, nikdo nevěří ani justici, ani vládě. Lidé pochybují o systému, protože je v jejich očích nedůvěryhodný. Jsou zde právníci, kteří podvádějí, soudci a policisté, nad nimiž se vznášejí podezření z nejrůznějších nepravostí, i zkorumpovaní politici.
V Británii a Irsku se s tím setkáte také, média tam ale s nejhoršími excesy velmi důsledně bojují, zatímco v Česku podle mého názoru ne.
A.cz: Svobodu a demokracii si řada lidí vykládá tak, že nesmí být svazováni žádnými pravidly a omezeními...
Nemyslím si, že by svoboda a demokracie neměly žádná pravidla a hranice. Demokracie znamená vládu většiny, a vyžaduje proto určitou regulaci. V České republice zažívám v tomto směru kapitalismus, ne demokracii. Myslím si, že spousta lidí špatně chápe rozdíl mezi ideologií, tedy kapitalismem, a systémem, tedy demokracií.
Chybí mechanismy, jak kontrolovat mocné
A.cz: Jako člověk, který vyrůstal v západní Evropě, nemáte problém s přílišnou mírou sobectví, touhou žít život naplno bez ohledu na druhé, jak se to projevuje v určitých vrstvách zdejší společnosti?
Žít život naplno, na tom není nic špatného, sobectví a přílišná chtivost tomu ale brání. Ty ostatně ani nejsou indikátory toho, že by člověk žil plným životem. Ničím neregulovaný kapitalismus všechna tato negativa povzbuzuje a v tom spatřuji jeho hlavní chybu.
Struktura společnosti v Irsku a Británii je taková, že funguje jako brzda ideologií, které by ji chtěly ovládnout. Veřejné mínění v Irsku a Británii je v tomto ohledu silnou zbraní. Kontrolovat jednotlivce, kteří své zájmy staví nad zájmy společnosti, pomáhají také mainstreamová média a umělci, zejména herci.
V ČR naproti tomu mají moc ve svých rukou jednotlivci, kteří velmi dobře vědí, jak demokratický systém zneužít. Chybí mechanismus, jak je kontrolovat. Lidé mají pocit bezmoci, a jsou proto zklamaní.
A.cz: Je tohle vše nutným dědictvím komunismu? Nebo spíš důsledkem nově nabyté svobody, kterou utvářely špatné ideály zformulované špatnými politiky?
Myslím, že dědictvím komunismu je nedostatek idealismu a strach ze všeho ideologického. Příliš mnoho lidí se na základě znechucení politikou navíc zříká možnosti vybrat si tu nejpřijatelnější variantu, přenechává tuto odpovědnost druhým, kteří pak za ně vyberou špatnou vládu. A právě k tomu došlo v České republice.
O nově nabyté svobodě lze jen těžko hovořit. Lidé se přece necítí být svobodnými. Nemají pocit, že je možné domoci se spravedlnosti. To je první věc, kterou je ve vaší zemi třeba změnit.
Hluboce zakořeněný rasismus
A.cz: Jací jsou vlastně Češi? Jaké jsou jejich typické vlastnosti?
Člověk tady narazí na všechny možné typy lidí, jako všude jinde na světě. Udělala jsem s nimi spoustu dobrých zkušeností, byť jsem zaznamenala i některé zápory. Lidé tady trpí silným komplexem méněcennosti a hranice toho, co je a není krádež, je u nich velmi flexibilní. Vládne tu ovšem paranoia, že kradou všichni.
Chybí tu také pocit sounáležitosti a idealismus, ochota udělat něco pro druhé, s níž se běžně setkáte v západní Evropě, je v podstatě nepřítomná. Na idealisty se Češi dívají jako na idioty.
A.cz: Jsou Češi skutečně tak liberálně smýšlející, jak se domnívají?
To si nemyslím. Věřím ale, že se časem naučí smýšlet liberálně. Člověk zde spíše narazí na hluboko zakořeněný rasismus. I ten je ale možné na základě racionálně vedené debaty odbourat.
A.cz: Neklade se v téhle zemi příliš velký důraz na osobní prestiž, kariérní úspěch a peníze jako ztělesnění tohoto úspěchu, zejména v Praze? Nebo je to v Británii stejné?
Touha být úspěšný je zde možná o něco evidentnější než kupříkladu v Londýně, protože Britové se umí skvěle ovládat a nikdy by na veřejnosti neprojevili ničím neskrývané ambice, s jakými se setkáte tady.
Přílišný optimismus se tu nenosí
A.cz: A jací jsou Irové? V čem se liší od Čechů v první řadě?
Jsou otevřenější a přátelštější a také zřejmě šťastnější než Češi. Demonstrovat v Česku, že je člověk šťastný, je cosi nepatřičného. Přílišný optimismus se tady nenosí. V Irsku se lidé zase mračí na pesimisty.
A.cz: Máte tady hodně přátel?
Jednoho či dva.
A.cz: Jaké je vaše zaměstnání?
Učím angličtinu, nepřišla jsem sem ale z pracovních důvodů. Jak už jsem řekla, chtěla jsem pryč z Londýna.
A.cz: Splnil pobyt v Česku to, co jste od něj očekávala?
To se nedá říct, protože má očekávání nebyla příliš velká. Ve skutečnosti byla ale v mnohém překonána a vyplatilo se mi sem přijet. Žiju tady ráda.
A.cz: Co byste poradila Irovi, který by se chtěl usadit v Praze? Na co by si měl dát pozor?
Nemyslím si, že by si měl dávat pozor na něco speciálního. Kvalita života sama o sobě je zde velmi dobrá. Člověk má možnost sportovat, v zimě si zalyžuje, léta jsou tu teplá. Je to dobré místo k žití, pokud pomineme vysoké znečištění ovzduší. Těžba hnědého uhlí by tu proto měla být zakázána a emise výfukových plynů kontrolovány.
A právě tohle potřebuje dlouhodobou celonárodní reflexi. Tohle mi tady chybí. Každý tu myslí na sebe a nikdo nemyslí na svou zemi.
