Obrovské protesty v Bělorusku proti režimu Alexandra Lukašenka začaly před více než rokem. Jak se za tu dobu situace v zemi proměnila?
Jde to ve vlnách. Jsou okamžiky optimismu a rostoucí energie, pak nastávají momenty deprese, frustrace a represí. Není to přímá linie. Ale víme jistě, že jsme překročili bod, ze kterého už není návratu. Víme, že ten systém se ničí zevnitř, a víme, že lidé, média a občanská společnost si už zvykli na novou realitu neustálých represí. Takže vznikla jakási imunita. Je to něco naprosto neuvěřitelného. Alexandr Lukašenko ničí nezávislá média, protože doufá, že tím lidi zastaví. Ale místo toho z jednoho média vzniknou tři nezávislé kanály na YouTube. Což je docela super.
Z Bělorusů se během pár dnů stali v podstatě občanští novináři. Natáčeli protesty na mobily, záběry posílali do redakcí nebo sdíleli na sociálních sítích. Jak na to Lukašenko reaguje?
Lukašenko žije v 90. letech, v sovětském světě. Myslí si, že lidé pořád sledují státní televizi, že poslouchají státní rozhlas a věří všem těm hovadinám, které jim přes tato média říká. Ale běloruská společnost už je jiná. Díky cestování, internetu, znalosti angličtiny jsme se proměnili. Lidé jsou si velmi dobře vědomí toho, kdo je Lukašenko, čeho bez něj mohou dosáhnout, a neztotožňují se s ním. I pro ty, kteří pracují pro režim ve státním aparátu a jsou podobně staří jako já, je Lukašenko minulostí. A blížíme se k okamžiku, kdy už zbývá jen Lukašenko s malou skupinou loajalistů se zbraněmi v obklopení lidí, kteří ho nenávidí a nechtějí už pod ním žít.
Když mluvíte o tomto zlomovém bodě, jste přesvědčen, že Bělorusko se opravdu v dohledné době vymaní z diktatury?
Je to otázka času. Situace se stále vyvíjí, je dramatická. Neustále dostáváme zprávy od nomenklatury, často oligarchů, na které dopadají západní sankce. Říkají: "Víte, nejsme s Lukašenkem, ale nemůžeme přestat, měli byste se nás snažit pochopit…" Takže i oni hledají, jak z toho ven. To je znamení, že režim musí brzy skončit.
Nevíme, kdy skončí, ale můžeme zajistit, aby se tak stalo bez obětí. Snažíme se mobilizovat mezinárodní pomoc, hledáme v systému ty, kteří by mohli zabránit násilí. Když Lukašenko nařídí, aby se střílelo, tak součástí režimu budou lidé, kteří řeknou: "Nedělejte to." Náš boj za svobodu má v sobě něco ze sametové revoluce, něco z oranžové revoluce na Ukrajině i z arménských protestů před třemi lety. Politický kontext Běloruska je ale jedinečný. Nikdo neví, jak to dopadne, ale je jasné, že až tento režim skončí, bude naše společnost odolnější, zdravější a bude mít kolektivní imunitu vůči diktatuře.
Pokud Lukašenko padne, znamená to, že Bělorusko bude svobodnou zemí?
Máme mnoho systematických problémů. Nastane čas pro přechodné období, pro politické, ústavní, ekonomické a další reformy. To bude velmi těžké, ale máme štěstí, protože se můžeme poučit ze zkušenosti pobaltských zemí, východního Německa i Československa. Navíc můžeme některé fáze přeskočit a rovnou se stát digitální zemí. Máme velmi dobrý hi-tech sektor a IT specialisty, kteří nám mohou pomoci vybudovat digitální ekonomiku. Můžeme si některé nápady vypůjčit z Estonska, které vytvořilo státní digitální infrastrukturu. Nad tím můžeme přemýšlet už teď.
A hlavně, až tyto změny nastanou, budeme v kontaktu s většinou světových lídrů. Svjatlana Cichanouská odvedla obrovský kus práce, setkala se s prezidentem Milošem Zemanem, s premiérem Andrejem Babišem, s americkým prezidentem Joem Bidenem, Borisem Johnsonem, Emmanuelem Macronem, Angelou Merkelovou… A až k pádu režimu dojde, tyto kontakty nám pomohou. Budeme mít pomoc i od mezinárodních organizací.
Takže získání mezinárodní podpory je podle vás hlavní práce běloruských emigrantů?
Bělorusko má obrovskou diasporu, asi tři miliony Bělorusů žijí v zahraničí. Mnoho z nich v Evropské unii, ve Spojených státech, Rusku, Kanadě nebo na Ukrajině. Snaží se získat mezinárodní podporu, mluví také za běloruskou občanskou společnost a svobodná média. A potom se budou moci vrátit domů a pomoci vytvořit nové Bělorusko. To se jim teď snažíme vysvětlit. Doufám, že velká část z nich se vrátí, aby pracovali ve vládě, otevřeli vlastní podniky nebo působili jako novináři.
Co vlastně děláte pro to, aby se mezinárodní společenství i dál zajímalo o situaci v zemi? Protesty už trvají více než rok…
Běloruská revoluce je sama o sobě velmi lákavá: Celý ten kontext covidové krize, který pomohl vytvořit aktivní a soběstačnou občanskou společnost. Ženské protesty a tři hlavní opoziční kandidátky, které vedly odpor. Technologie, které umožnily masové protesty… Běloruská revoluce je prostě nádherná. Proto je i populární mezi mezinárodními médii. My se jen snažíme tento příběh vyprávět. Sám se hodně zaměřuji na Twitter, byl jsem velmi překvapen, jak důležitým nástrojem se stal, ještě před rokem ho přitom mnoho Bělorusů nepoužívalo.
Mám také pocit, že lidé mají radost z toho, že mohou objevovat Bělorusko. Dřív to byla temná skvrna na mapě Evropy a teď jsou poměrně překvapení, že je to zajímavá země s vlastní kulturou a identitou.
Zníte optimisticky a zdá se, že máte radost z toho, jak se situace vyvíjí. Ale nemáte taky strach? Bělorusové, kteří jsou politicky aktivní, nejsou v bezpečí ani v zahraničí.
Ne, nejsme v bezpečí. Tady ve Lvově jsem dostal bodyguarda, který se mnou chodí. A vím, že mnoho aktivistů, novinářů i uprchlíků s sebou má ochranku pořád. Musím říct, že je to velmi nepříjemné. Na jednu stranu je nepříjemné, když vás sleduje KGB, ale když vás doprovází ochranka, je to podobné. Ale to je cena za to, co děláme. Nechci se propadnout do paranoi, že mě všichni sledují, ale jsem opatrný, abych ochránil sebe i své blízké.
Ale motivuje mě vědomí, že děláme správnou věc. Děláme dobrou věc - na rozdíl od Lukašenkových úředníků, kteří jsou součástí systému a nevědí proč. Cítím obrovskou podporu Bělorusů a jsem hrdý na to, co jsme dokázali.
Rozhovor vznikl na mediálním fóru ve Lvově, jehož partnerem je Nadační fond nezávislé žurnalistiky.
