Na jaře jste jako bývalý dvojnásobný premiér neuspěl se snahou o sjednocení demokratických sil do voleb. Nebudete si případný úspěch Roberta Fica klást za vinu?
Neumím namodelovat situaci, která by mě k takovým úvahám vedla. Celý život si kladu večer co večer otázky, abych konfrontoval se svým svědomím, co jsem udělal během dne. Zatím je všechno v pořádku.
Nevrátil jsem se do politiky jen tak, že bych spadl z nebe nebo se uprostřed noci vzbudil s tím, že budu kandidovat. Ocitl jsem se v situaci, kdy lidé kolem mě, kteří politice rozumí, chtěli stále silněji promluvit. Tomuto podivnému řemeslu se věnuji od roku 1991. Věřte, nebo ne, dodnes si se svým svědomím rozumím perfektně. Záleží mi na tom, abych se svému svědomí nezpronevěřil.
Odhadl jste ale správně situaci? Průzkumy vám připisují podporu zhruba 1,5 procenta.
Když se nám na jaře nepovedlo spojit ideově či programově blízké strany, svým spolupracovníkům jsem rozmlouval, abychom šli do voleb na vlastní pěst. Oni i přesto chtěli. Nenacházím tedy ve své snaze nic nemorálního ani politicky krátkozrakého, protože jsme se jako demokratická prozápadní síla rozhodli pokračovat bez ohledu na výsledky parlamentních voleb.
Na hranici volitelnosti nebo pod ní se však podle průzkumů pohybuje až sedm stran. Ze slovenských médií čtu komentáře vyzývající vás k odstoupení, abyste nebral hlasy hlavnímu vyzývateli Směru - Progresivnímu Slovensku Michala Šimečky. Neberete v úvahu argumenty o tříštění politických sil a případných propadlých hlasech?
Výzvy k odstoupení ve vztahu ke mně dominují. Od novinářů nečelím žádné věcné kritice. Čtu jen hlouposti typu, že si kazím životopis, nebo polemiku, kterou jste právě parafrázovala. Jenže jde o hluboké nedorozumění. Novináři se zásadně mýlí. Nepřemýšlejí politicky.
Za prvé, kdybych zavelel, aby moji podporovatelé, tedy křesťanští demokraté i liberálně-konzervativní voliči, volili Progresivní Slovensko, nevěřím, že by ho volili. Za druhé, u rozvahy o tom, proč neodstoupím, je nutné hledat klíč ve slovenské politické scéně. Dejme stranou nepřijatelný Směr, Hlas-SD, fašisty, Slovenskou národní stranu či Jsme rodina. Zůstanou nám ti, kteří za poslední tři roky zničili Slovensko a postavili Fica na nohy, tedy politici z OLaNO Igor Matovič a Eduard Heger a Richard Sulík ze strany Svoboda a Solidarita.
Pro budoucnost Slovenska pak zbude jediný osvěžující element - Progresivní Slovensko, které ale nemůže vládnout samo. Jediný, kdo Šimečkovi zůstal, jsem tedy já s mými mladými spolupracovníky. Slovenský novinář to neumí pochopit a já nad tím tiše žasnu. Ale jen krátce, neboť mnohem více času věnuji tomu, abych bojoval do poslední vteřiny.
Průzkumy vám ovšem připisují nízkou podporu a volby budou už v sobotu. Když nepřekročíte hranici pěti procent, Progresivnímu Slovensku nijak nepomůžete.
Máme jen jedinou možnost, zabojovat a pokusit se o to. Ale zapomněla jste na jedno číslo. A to je zhruba 25 procent lidí, kteří nevědí, koho budou volit. Slovenští analytici tvrdí, že volby budou loterie. Vše může být ještě úplně jinak.
Zmínil jste, že největší rozvrat Slovenska za poslední roky má na svědomí vláda Igora Matoviče a politiků OLaNO. K návratu vás tedy nedonutil Fico, ale až Matovič?
Ano, ale také chování dalšího premiéra Eduarda Hegera nebo ministra obrany Jaroslava Nadě, kteří se nyní stylizují do polohy, že nemají s chaotickým vládnutím nic společného. Je to hluboce amorální. Matovič jako premiér a předseda strany rozhodoval o rozhazování peněz, Heger to jako ministr financí a později také premiér poslušně naplňoval a teď se tváří jakoby nic.
Jak jsem pozoroval jejich chování, rostlo ve mně přesvědčení, že mám jen dvě možnosti. Buď se tvářit, že nic nevidím, nebo jsem extrémně nemocný. Jelikož vidím a po volbách chci zaběhnout maraton v Košicích, tedy evidentně velmi nemocný nejsem, nešlo se prostě tvářit, že se mě osud země netýká.
Kdo je Mikuláš Dzurinda?
Mikuláš Dzurinda se stal slovenským premiérem v roce 1998. Odstavil tak od moci Vladimíra Mečiara, když do voleb spojil demokratické síly pod Slovenskou demokratickou koalici. V roce 2000 založil už jako premiér Slovenskou demokratickou a křesťanskou unii (SDKÚ). Dzurinda stál v čele vlád do roku 2006. Za jeho éry vstoupilo Slovensko do EU a NATO, za ekonomické reformy si vysloužilo přezdívku "reformního tygra". O ekonomických úspěších vlády tenkrát psaly i The New York Times. Patřilo mezi ně zavedení rovné daně i reforma veřejných financí a zdravotnictví.
Na druhé straně stály klientelistické a korupční aféry první i druhé Dzurindovy vlády. Od skandálu kolem fiktivních dárců SDKÚ po kauzu Gorila. Slovenský komentátor a publicista Marián Leško upozorňuje, že "korupční praktiky nebyly nehodou na cestě, ale byly systémovou součástí vládnutí". Dzurindova éra tak podle něj mimo jiné posílila u veřejnosti dojem, že všichni politici jsou stejní, a vydláždila cestu Robertu Ficovi.
Dzurindu Fico vystřídal v roce 2006, o čtyři roky později se ale expremiér vrátil coby ministr zahraničí ve vládě Ivety Radičové. Poslední pravicový kabinet vydržel bezmála dva roky, v roce 2011 neustál hlasování o důvěře.
Mikuláš Dzurinda se od začátku roku 2023 snaží o návrat do aktivní politiky, média o něm začala psát jako o možném sjednotiteli slovenské středopravice. Několikaměsíční jednání však ztroskotala a Dzurinda jde nakonec do voleb samostatně jako lídr spojené strany Modří, Most-Híd, kterou průzkumy posílají hluboko pod pětiprocentní hranici vstupu do parlamentu.
Vy jste už v minulosti sjednotitelem demokratických sil byl. V roce 1998 se vám podařilo od moci podobným způsobem odstavit Vladimíra Mečiara. Právě Fico je k Mečiarovi často přirovnáván autoritářským stylem vládnutí. Proč se to tentokrát nepovedlo?
Diagnózu hledejme u politických lídrů na naší straně. Situace je velmi podobná období Vladimíra Mečiara. Jen tehdy političtí lídři mysleli na Slovensko a jeho budoucnost, dnes myslí na své zadky, aby jim bylo teplo v parlamentu. Za mé éry také nebylo snadné přesvědčit katolického disidenta Jána Čarnogurského, aby šel do holportu s "hnusnými liberály", jak jsme je tehdy v Křesťanskodemokratickém hnutí vnímali. Ale zápas jsme tehdy vyhráli, protože všem šlo o Slovensko.
Viděli jsme, že se řáděním Mečiara Slovensko řítí do černé díry, že vy dostáváte pozvánku do NATO a jste na cestě do Evropské unie. Vždyť to bylo velmi frustrující. Tehdy si však politici uvědomili historickou odpovědnost. Dnes si o osudu Slovenska nemám s kým povídat. Všichni se dívají, aby přelezli hranici vstupu do parlamentu, ale nikdo nechce vládnout a nést zodpovědnost, ani Šimečka nechce vládnout. Nesvolal ani jedno politické jednání napříč stranami před parlamentními volbami.
Proč podle vás nechce vládnout?
Zeptejte se jeho, zřejmě si nevěří. Patrně cítí handicap, že nemá žádné praktické politické zkušenosti, a on je opravdu nemá. Nedopadne to dobře v každém případě. Nejen Fico je problém naší republiky, problém je i na naší straně. Víte, proč nerezignuji já?
Proč?
Protože to je z principu proti povaze lidskosti, proti elementární lidské odpovědnosti. Jak bych mohl vyzývat lidi, aby zvedli hlavy a pak i zadky a šli volit, když bych potom rezignoval. Vzdát se je mnohem větší problém než mých 1,5 procenta.
Na výsledky slovenských voleb čekají i v zahraničí. Deník The New York Times psal, že se Rusko může radovat, pokud by zemi ovládl Fico. Ten například prohlásil, že na Ukrajinu už nepošle ani náboj, pokud povládne. Jde ve volbách hlavně o příklon Slovenska k Východu?
Jde o dvě věci. Zásadně se hraje o geopolitické ukotvení Slovenska a o ekonomický a sociální osud země. Slovensko se vydalo na řeckou cestu. Náš zahraniční dluh nabral vysoké obrátky. Ztrácíme důvěru finančních trhů. Vrátím se ale ke geopolitice. Než jste za mnou přišli, četl jsem rozhovor s Václavem Moravcem. Dostal jsem se k pasáži, kde charakterizuje Fica a říká, že je zajímavý tím, že jedno tvrdí před volbami a druhé koná po volbách. Mnozí to tak vnímají dodnes a neuvědomují si aktuální nebezpečí.
Lidé si myslí, že když teď Fico hlásá "Ukrajině ani náboj", že jí po vyhraných volbách začne náboje posílat, ale nezačne. Teď je v jiné situaci, než byl kdysi. Má na krku trestní stíhání. Proto to tak selankovité už s Ficem nebude, jde o fatální nebezpečí. Maďarský premiér Viktor Orbán by získal spojence. Pokud si někteří lidé myslí, že Fico se v pondělí stane premiérem a v úterý podá žádost o vystoupení Slovenska z EU, tak se mýlí. Rusové toto nepotřebují. Kreml potřebuje přesný opak, aby Fico zůstal uvnitř a pomáhal stejně jako Orbán rozkládat Západ zevnitř.
Velká část lidí je patrně frustrovaná, protože ani Ficovi konkurenti nepřinesli Slovensku stabilitu. Kam se tedy Slovensko za posledních pět let, kdy Robert Fico není u moci, posunulo?
K chaosu, k propadu kvality demokratických institucí a k beznaději. Je prostorem pro dezinformace, propagandu a nenávist. Chybí lídr, který by jasně řekl, kdo je na Ukrajině agresorem a kdo je obětí. Chaos je nesnesitelný. Teď jsem byl nedávno u kamaráda, který prodává běžeckou obuv, v níž běhám posledních 20 let. Vlastně neznám jeho politické názory, nebavíme se o nich. Teprve když jsme stáli ve dveřích, řekl mi: "Držím ti palce, ale je to neskutečně špatné. Neumíš si představit, jak Matovič zklamal lidi, jak jsou rozzlobení a frustrovaní."
Lídři podle vás nejsou schopni označit jasně viníka války na Ukrajině, ale pozitivním směrem nejdou ani postoje lidí. Polovina Slováků viní za ruskou válku Ukrajinu, případně Západ. Kde vidíte zdroj takových nálad?
Problém je v tom, že prokremelští dezinformátoři mají lídra. Reprezentanti naší západní příslušnosti takového lídra nemají. První jsou hlasití, ti druzí mlčí, je to dost jednoduché na pochopení. V nejlepším případě někteří "zamňoukají". V horším případě se vyjadřují agresivně a nerozumně, příliš polarizují, nedokážou jednoduchým způsobem lidem vysvětlit základní pravdu. Já se o to pokouším. Když jsem se stal premiérem, podpora NATO nebyla ani 30 procent, nějakým božím zázrakem se stalo, že pak vzrostla na 60 procent. A to jsem dělal psí kusy, nechal jsem bombardovat Miloševiče, z mého vlastního rozhodnutí jsme poslali vojáky do Iráku. Jak je možné, že mi ti lidé věřili?
Takže dokud se nezmění politická reprezentace, zůstanou Slováci proruští?
Asi ano. Potřebujeme novou garnituru politiků, kteří politice rozumí a hlavně budou chápat, proč se v ní ocitli. Pokud se to nestane, budeme podobným krizím čelit stále.
A zvrat k pozitivnější budoucnosti nevidíte ani v Progresivním Slovensku, kdyby nakonec sestavovalo vládu?
K moci by se muselo nejprve dostat, ale nevidím cestu, jak by k tomu došlo. Jsem přesvědčený, že Peter Pellegrini a jeho Hlas-SD je dohodnutý s Ficem. Zatímco Progresivní Slovensko se s možnými partnery, jako je Svoboda a Solidarita či Křesťanskodemokratické hnutí, přou o tématech, jako je LGBT.
Zvnějšku se může zdát, že tématem slovenských voleb jsou práva LGBT lidí, případně migrace. Jsou to pro část Slováků opravdu klíčová témata, podle kterých se rozhodnou?
Obávám se, že tématem voleb je od samého začátku to, zda se vrátí Fico a staré časy. A já tomu rozumím, protože v tom hraje roli totální krach nové formace, do níž lidé dali obrovskou důvěru ve formě ústavní většiny. Najednou zjistili, že Matovič a jeho OLaNO přináší jen chaos, takže mnozí upřednostní stabilitu a návrat do minulosti.
Byl jste před časem v Česku promlouvat k mladým Slovákům. Kterou emoci jste u nich pozoroval?
V zásadě jsem čelil tomu, čemu na Slovensku. Svěšeným hlavám, obavám, skepsi a strachu, což se těžko láme. Hlavně když vidí, že se se svojí snahou pohybuju kolem 1,5 procenta. Vlastně jim rozumím. Ale nepřestanu. Možná se přidají později, když budeme mít tři nebo pět procent. A my je mít budeme. Všechno dělám jen proto, aby mladí perspektivní lidé měli platformu. Hodně jsem toho zažil, už nic nepotřebuji. Chci tu pouze zanechat politický odkaz.
