Jaká je role Spojených států v současném chaotickém světovém uspořádání?
Spojené státy jsou zvyklé být tím, kdo rozhoduje a určuje pravidla hry. Tyhle věci se nemění moc snadno. Zároveň panují velké obavy z úpadku nebo relativního úpadku USA. Ale probíhá tam velká debata, vidíme to i v rámci amerických prezidentských voleb. Pro Trumpa je všechno o USA a skoro ho nezajímá okolní svět a role Ameriky v něm. Ameriku tak pohlcují politické spory, které v dlouhodobém horizontu pravděpodobně podkopou mezinárodní řád, jak ho známe, i zájmy USA.
Co by vítězství Donalda Trumpa znamenalo pro Spojené státy a pro jejich roli ve světě?
Nevíme přesně, co to bude znamenat, protože Trump je dost nepředvídatelný a má velmi osobitý styl vládnutí. Z jeho prvního funkčního období jsou silné náznaky, že se pokusí odstranit kontroly moci a vzdát se některých mezinárodních závazků USA. Co udělá potom, si můžeme jen domýšlet. Všichni tito jakoby silní vůdci jsou různí.
Jsou produktem svého domácího prostředí a kultury. Zároveň ale vidím určité podobnosti. Dlouho jsem studovala tureckého prezidenta Recepa Erdogana nebo ruského prezidenta Vladimira Putina a další a Trump je ze stejného těsta. To znamená, že pravděpodobně bude dělat věci, které nás překvapí.
Co například?
Máme tendenci si s ním spojovat pravicové ideologie, jako je nacionalismus, nadřazenost bílé rasy a tak dále. Je velmi proizraelský a nechce podporovat Ukrajinu. Ale na těchto vůdcích je pozoruhodné, že říkají nějaké věci, ale pak občas udělají opak. A jejich stoupenci s tím nemají problém a také změní názor, protože je to skoro jako následování kultu.
Od Trumpa ale může přijít naopak i plná podpora Ukrajiny nebo stažení podpory Izraele. Není to něco, co bychom od něj teď očekávali, ale pokud by se rozhodl, že to v tu chvíli poslouží jeho zájmům, může to udělat. Jiní lídři tohoto typu dělají takovéto nečekané věci, což tvoří velmi nejistou budoucnost.
U ideologičtějšího vůdce byste věděli, co udělá v dobrém i zlém, a zaujali byste stanovisko. Všechny tyto vůdce ale spojuje to, že nevíte, jestli to, co říkají, myslí vážně. Mnoho lidí nebralo vážně Putina.
Pokud bude Trump zvolen, čeká nás velmi bouřlivé období. Ne že by se v případě zvolení Kamaly Harrisové vyřešily světové problémy, ale je trochu předvídatelnější, co bude dělat z hlediska zahraniční politiky.
Ayse Zarakolová
Ayse Zarakolová je profesorkou mezinárodních vztahů na Cambridgeské univerzitě, kde působí také jako odborná asistentka na Emmanuel College. Než v roce 2013 přišla na Cambridge, pracovala jako odborná asistentka v oboru politologie na Washington & Lee University ve Virginii.
Vyrostla v tureckém Istanbulu a pak se přestěhovala do USA, kde studovala na Middlebury College ve Vermontu a na University of Wisconsin - Madison.
Její výzkum se pohybuje na pomezí historické sociologie a mezinárodních vztahů a zaměřuje se na vztahy mezi Východem a Západem v mezinárodním systému, historii a budoucnost světového řádu.
Je autorkou knih After Defeat: How the East Learned to Live with the West a Before the West: the Rise and Fall of Eastern World Orders, za které získala několik knižních cen.
Rozhovor vznikl během Czech Security Forum 2024.
Jaký dopad by měl Trumpův styl vládnutí na zbytek světa?
Já jsem velmi kritická k roli, jakou Spojené státy ve světě hrály. Ale ve srovnání s tím, co mohly dělat, byly relativně slušnou velmocí. Měly obrovské možnosti a někdy je používaly s ničivými dopady pro zbytek světa. Ale mohlo to být mnohem horší.
Ale co se stane, když Spojené státy přestanou být pod Trumpovým vedením liberální demokracií? Celý svět se trochu vzdaluje od demokracie, a pokud se to povede ve Spojených státech, budou sloužit jako takové prolomení ledu. A pak bychom skutečně mohli být svědky nečekaných spojenectví - mezi USA a zeměmi, se kterými se Spojené státy tradičně nespojují. Může jít i o Rusko.
V 19. století existovala myšlenka, že USA a Rusko jsou velmi podobné země, které vládnou nad obrovským územím, expandují, čelí domorodým národům. Pak samozřejmě ve 20. století panovaly levicové sympatie k Sovětskému svazu. Je možné na tyto myšlenky navázat a tvrdit, že k sobě obě mocnosti mají blízko a že pod Trumpovým vedením se k sobě mohou vrátit.
Ale jsme omezeni v naší představivosti tím, co se stalo ve 20. století, nedokážeme si představit, jak se věci mohou víc zvrtnout. Znepokojuje mě představa USA, které nejsou na straně Evropy nebo demokracií, ale USA, které jsou na straně totalitních režimů.
Ve své první knize zkoumáte Rusko po studené válce. Jak na roli Ruska ve světě zpětně hledíte?
Moje první kniha je o společenské hierarchii a mezinárodním řádu. O tom, jak byly země, které nepatřily k Západu, stigmatizovány a považovány za méněcenné. A to ovlivnilo jejich vnitropolitická a zahraničněpolitická rozhodnutí. Za tou teorií si pořád stojím, vysvětluje velkou část ruského chování. Nesouhlasím s argumentem, že za ruskou agresi může rozšíření NATO nebo americká politika.
Myslím si, že jde o otázku identity. Někdejší moderátor Fox News a velký Trumpův podporovatel Tucker Carlson dělal rozhovor s Putinem. Vůbec se tam ale nebavili o NATO, ale o Kyjevské Rusi a 13. století. Tam je zakořeněn pocit ruské historické křivdy, že se s ním nezachází rovnocenně. Velká část Putinova myšlení se soustředí na to, jak Západ ublížil Rusku. Putin je tím schopen mobilizovat část obyvatel, ale také získat určité sympatie zbytku světa, který má podobnou zkušenost, že se s ním zachází jinak. Ten rámec vysvětluje - neomlouvá, ale vysvětluje -, jaké rysy ruské identity vedou k tomuto typu chování.
Budou chtít Spojené státy ukončit konflikt na Ukrajině, i kdyby se do Bílého domu dostala Kamala Harrisová?
Ano. Od amerických kolegů slýchám, že jsou docela znepokojeni tím, že pomoc Ukrajině je podle nich na úkor jejich vlastní demokracie. A to se nejedná o Trumpovy podporovatele. Když jsou nuceni vybrat si mezi Evropou a Ukrajinou a USA, tak vždy dají přednost USA. Viděli jsme to už mnohokrát v minulém století, Spojené státy nemají náladu na dlouhé války. Na začátku se angažují víc a pak vždycky tak nějak odejdou dřív, než je hotovo. Proto budou tlačit na dohodu. A nemyslím si, že východní Evropa a Ukrajina z toho budou nadšené, ale možná nebudou mít na výběr. A pravděpodobně se bude muset Rusku dát dost na to, aby to Putin mohl nazvat vítězstvím. Jsou to chmurné scénáře, ale velmi pravděpodobné.
A platí to i pro Blízký východ?
Situace na Blízkém východě se jenom komplikuje. Nevím, co se tam přesně stane, ale už teď vidíme, co všechno to způsobuje. Jsem původem z Turecka. V Turecku došlo k velmi překvapivému oznámení, že země propustí šéfa kurdské separatistické organizace PKK, který byl ve vězení skoro třicet let, protože Turci chtějí obnovit mírový proces. A hned druhý den došlo k teroristickému útoku, ze kterého byla obviněna PKK.
I když to vypadá jako vnitropolitická záležitost Turecka, jsou věrohodné zprávy, že je to kvůli tomu, co se děje v Izraeli, protože Kurdové v severní Sýrii mají spojenectví s Izraelem a pak se ozbrojují. Jde ale jen o příklad, v blízkovýchodním konfliktu hraje roli i íránský nebo saúdský rozměr. Ze Západu to vypadá jako téměř jednoduchý konflikt Izraele proti Palestincům. Ale ve skutečnosti je to konflikt, který má desítky stran a důsledků. Proto si nemyslím, že je jeho konec v dohledné době reálný. I kdyby začalo platit nějaké příměří.
Představme si svět, v němž jsou USA mírně upozaděné, Rusko aktivně neútočí na Ukrajinu a Blízký východ je stále nejistější. Jakou roli by v takovém světě hrála Evropa?
Evropa musí změnit své myšlení. Existuje touha vrátit se do 20. století, protože poslední polovina 20. století byla obecně dobrá, určitě pro západní Evropu a pak nakonec pro střední a východní Evropu.
Musí se připravit na nejjistější svět s mnoha mocnostmi, kde USA nejsou spolehlivým spojencem. Musí znovu definovat svou vlastní identitu ve vztahu k tomuto novému světu, než aby stále doufala, že se věci uklidní, a budeme zase tam, kde jsme byli.
A neděje se to už? Přece jen Evropa například začala v posledních letech dávat mnohem více peněz na obranu…
Jsou tu určité náznaky. Uvědomují si to lidé, kteří rozhodují o politice. Potíž je samozřejmě v tom, že tlak na změnu pozice vůči světu přichází v době, kdy existují také ekonomická omezení. Je těžké přesvědčit veřejnost, která je zvyklá na velké sociální výdaje, že je nutné peníze přesunout do armády a obrany.
