Rangún, Barma (od našeho zpravodaje) - Zblízka věznice Insein velkou hrůzu nepouští. U vchodů jsou sice strážní věže, světla do dálky a zátarasy s ostnatým drátem, ale kolem plno prodejních stánků, a přímo na plot si dokonce jeden z obchodníků vyvěsil nabízená trička.
Z ptačí perspektivy je ale vidět, jak megalomanská stavba to je. Od hlavní věže se dlouhé bloky rozbíhají do několika směrů. Britové tady v době své koloniální nadvlády materiálem ani místem nešetřili.
Insein je jedno z nejobávanějších míst Barmy. V době vlády vojenské diktatury tady seděly tisíce politických vězňů. Za podporu opozice nebo za účast na protestech.
V zoufalých hygienických podmínkách, v izolaci, se špatnou vodou a chrupavkami nebo rovnou kostmi k jídlu.
"Přežil jsem"
Armáda v roce 2011 oficiálně předala moc civilní vládě, kterou ale tvoří hlavně generálové svlečení z uniforem. Krokem k demokracii po desetiletích vojenského režimu mají být tuto neděli parlamentní volby. První pluralitní za čtvrt století.
Aung Myao Kiaw teď může, kam chce. Po Barmě se smí volně pohybovat. Ještě před pár lety to ale bylo nemyslitelné. V Inseinu a dalších věznicích strávil za odpor proti diktatuře celkem deset let.
Dnes vede organizaci, pomáhající politickým vězňům. Současným, i těm bývalým - začlenit se do života. Jeho otec kandiduje do parlamentu za Národní ligu pro demokracii, vedenou dlouholetou disidentkou Aun Schan Su Ťij.
"Dostávali jsme tvrdou rýži a většinou jen fazolovou polévku. Maso bylo jednou týdně, ale takové, že ho sotva šlo rozžvýkat. Nárok na návštěvu příbuzných byl dvakrát týdně. Z malé cely jsme mohli vyjít denně jen na dvacet minut," vypráví.
Jeho kolega a bývalý spoluvězeň Bo Ťij strávil za mřížemi za opoziční aktivity sedm let.
"Dva týdny mne skoro pořád bili, nemohl jsem do sprchy. Strašně mě bolela záda a říkal jsem si, že asi umřu. Ale přežil jsem. Ve vězení hlavně nesmíte myslet na to, že můžete být propuštěn a kdy. Je třeba se soustředit na přítomnost, věnovat se drobným věcem," popisuje Aktuálně.cz aktivista, který se několikrát v Praze setkal s Václavem Havlem.
Čeká se vítězství Su Ťij, ale...
Hlavním soupeřem Su Ťij je Strana svazové soudržnosti a rozvoje (známá pod anglickou zkratkou USDP), podporovaná hlavně armádou a lidmi, kteří jsou jako podnikatelé nebo zaměstnanci s bývalým vojenským režimem zájmově propojeni.
V Rangúnu, největším barmském městě, jsou ale vidět hlavně tváře Su Ťij a symbol její strany - páv.
Očekává se jasné vítězství sedmdesátileté političky, která přes dvě desetiletí strávila v domácím vězení. Ta ale vyhrála už v roce 1990. Její strana tehdy dostala skoro šedesát procent hlasů, generálové však odmítli předat moc.
Následující rok Barmánka získala na základě Havlova návrhu Nobelovu cenu míru (kterou si mohla převzít až v roce 2012).
Ač to tak na první pohled vypadá, armáda otěže zcela nepouští. Podle ústavy má nárok na čtvrtinu křesel v parlamentu, takže zásadní ústavní změny neprojdou bez jejího souhlasu.
"Armádě jde o to zachovat si privilegia. Nepotřebují už takové represe a přímou vládu jako dřív. Prosadili si ústavu, která jim umožňuje udržovat si kontrolu z pozadí. Jedinou cestou ke změně je jiná ústava," je přesvědčen Bo Ťij.
Pinochetova cesta
Zdá se tedy, že se barmští generálové vydali takzvanou Pinochetovou cestou. Chilský diktátor na konci 80. let minulého století povolil volby a politický pluralismus pouze pod podmínkou, že jeho generály nebude nikdo trestně stíhat.
Armáda zakázala "špinění" svého jména během předvolební kampaně a minulý týden policie zatkla muže, který na Facebooku zveřejnil fotografii, údajně dehonestující náčelníka generálního štábu Ming Aung Hlainga.
"Podle našich odhadů je nyní za mřížemi přibližně pět stovek politických vězňů. Zase jich začalo přibývat, protože se generálové snaží vytvořit atmosféru strachu kolem voleb," tvrdí Bo Či, který podle svých slov kromě Václava Havla obdivuje také brankáře Petra Čecha.
Jen málo Barmánců pamatuje něco jiného než vojenskou diktaturu. Generálové převzali moc převratem v roce 1962. Tvrdě potlačili protesty v roce 1988. Obětí tehdy byly tisíce, a to včetně těch, kteří se udusili v policejní dodávce nebo které vojáci utopili v jezeru Iňja.
Následovaly další roky tvrdých represí, izolace země a další krvavé potlačení nepokojů během takzvané Šafránové revoluce v roce 2007. Lidé se tehdy vzbouřili proti skokovému zvýšení cen benzinu a plateb za elektřinu. Vojáci zastřelili nejméně jednatřicet lidí.
Teď ti Barmánci, kteří fandí Su Ťij, doufají ve šťastnější konec. Heslem její strany na billboardech a samolepkách je "Čas na změnu".
Cesta byla podpořena z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.