V rozhovoru pro Rádio Svobodná Evropa jste hned zpočátku války na Ukrajině celou půlminutu přemýšlel nad otázkou, zda by měla být tato agrese okamžitě veřejně odsouzena. O čem jste těch třicet sekund přemýšlel? Jaké scénáře jste zvažoval?
Běželo mi hlavou, že se asi zrovna odsuzuji k politické emigraci. Že nebudu moci žít v Rusku, dokud bude naživu Putin.
K Rusku a Moskvě mě toho poutá spousta: přátelé, lásky, dětství. Kultura, ovzduší, jazyk. Práce, postavení a pochopitelně i věci, které vlastním. Víte… je velmi těžké přemýšlet o tom, že se domů vrátíte až na prahu stáří, a možná dokonce nikdy. Tohle mi zabralo těch třicet sekund.
Na druhé misce vah je ale pocit zbabělce, zrádce. Jasné pochopení toho, že jste se ocitli na straně zla. Vždyť co jiného než jakousi zvrhlostí je podpora bratrovražedné dobyvačné války a bombardování mírumilovných měst, ve kterých se právě teď skrývají před raketami vaši přátelé? Tím spíš, pokud si naplno uvědomíte, že všechna ospravedlnění této války jsou skrz naskrz lživá a válka samotná je nejen obludná, ale také nesmyslná.
Přemýšlel byste ale nad odpovědí tak dlouho i tehdy, pokud byste nebyl úspěšným spisovatelem, ale třeba jen občanem obyčejného ruského městečka s průměrným platem?
Kdoví? Celý svůj dospělý život jsem se snažil, abych byl co nejméně závislý na státu, abych si uchránil svobodu - včetně svobodného myšlení a mluvení. Fakt, že tu svobodu mám i nyní, že ji využívám, že mám stále ještě možnost argumentovat, nazývat válku válkou a požadovat její ukončení, to je výsledkem tohoto snažení, této mé práce.
Ale občané obyčejného ruského městečka? Ti nemají až takovou potřebu svobody, protože nejsou uspokojeny jiné mnohem zásadnější otázky jejich života: bezpečnost, živobytí, alespoň základní úroveň obyčejné lidské důstojnosti a lidských práv. Když tedy tihle obyčejní Rusové říkají, že chtějí stabilitu, vyjadřují tím strach ze ztráty toho mála, co mají. A dost možná mají potíže i s dostatkem jídla.
Aby si lidé začali vážit svobody, musí pochopit, že bez ní jim nikdo nemůže zaručit dodržování jejich základních lidských práv. Že si nikdy nebudou moci být jisti svým živobytím, dostatkem potravin, ale ani bezpečností. Uvědomění si těchto souvislostí může vést ke kataklyzmatu, který se už v Rusku odvíjí před našima očima. Toto kataklyzma může nicméně stát Rusko jeho integritu a desítky, ne-li stovky tisíc životů.
Vy tedy připouštíte, že pokud byste měl starost třeba o dostatek jídla, nikdy byste se neodvážil válku veřejně odsoudit?
Mnoho Rusů už odsoudilo válku, aniž byli chráněni povolením k pobytu v Evropě nebo úsporami. Asi šestnáct tisíc Rusů bylo zadrženo při protiválečných akcích. A můj Instagram byl ráno 24. února (kdy začala ruská invaze na Ukrajinu, pozn. red.) zahlcen černými čtverci - lidé protestovali proti válce.
Prvopočáteční lidský impulz milionů lidí byl jasný: zřekněme se této války, distancujme se od ní, odsuďme ji. A to bez ohledu na bohatství či místo bydliště. Toto první "NE VÁLCE!" hned v první ráno války je pro mě osobně jasným důkazem a snad i zpětnou vazbou toho, co si o ní Rusové také myslí.
Kreml připravoval Rusy dvacet let
Vzpomínáte si na svou první reakci na masakr v Buči?
Dolehl na mě v tu chvíli stejně temný a těžký mrak jako v první den války. Tehdy jsem nemohl dva týdny vůbec spát, dokud nebylo jasné, že se Ukrajina nevzdá. Po Buči mě postihlo to samé. Nemohl jsem uvěřit, že naši ruští vojáci jsou něčeho podobného schopni. Probíral jsem se zprávami horem dolem, sledoval reportáže, studoval ten masakr… a nakonec uvěřil.
Mnohé jsem pochopil i po reakci Kremlu. Zaujal svou standardní taktiku mlžení, aby pravdu zaneřádil množstvím protichůdných alternativních verzí: stejně jako v případě otravy Alexeje Navalného či sestřeleného malajsijského Boeingu.
Často mluvíte o ruské propagandě a její obrovské odpovědnosti. Jak si vysvětlujete, že stejná propaganda nedokázala přesvědčit lidi, aby se nechali očkovat proti koronaviru, ale dokázala je přesvědčit, že Rusové "osvobozují" Ukrajince od nacistů?
Kreml připravoval Rusy na válku s Ukrajinou celých dvacet let. Hned, jak přišel Putin k moci. Jakmile si uvědomil, že Ukrajina je pro Rusko alternativním civilizačním modelem, nabral kurz na její podrobení a destabilizaci. Rusko se tak vměšovalo do všech ukrajinských voleb a ovlivňovalo je. Kreml také velmi ostře reagoval na protesty na Majdanu.
Kult vítězství nad Ukrajinou byl tím pádem v Rusech živen a rozvíjen po celých těch dvacet let. Ukrajinci získávali v jejich očích podobu nepřítele - někteří byli vykreslováni jako zrádci, jiní jako žalostná stvoření. Nakonec byl postoj Rusů k nim založen především na odkazu vítězství ve Velké vlastenecké válce. Půda byla připravena.
Pokud jde o vámi zmíněné očkování, tak je důležité vědět, že televize v prvním roce pandemie cílevědomě zlehčovala nebezpečí covidu-19. Úřady totiž nechtěly příliš utrácet za vyplácení dávek lidem, kteří by museli být posláni z práce domů. Mnozí lidé tak nevěřili v nebezpečnost této nemoci, dokud sami neonemocněli. Vláda přesto dál, i po celý loňský rok, vysílala protichůdné signály o očkování - pravděpodobně proto, že vakcína nebyla vyráběna v potřebném množství. Skutečná imunizační kampaň neexistovala. Lidé byli jako obvykle ponecháni svému osudu.
Propaganda v roli ďábelské psychoterapie
A neříká vlastně propaganda jen to, co od ní lidé chtějí slyšet?
Propaganda nepracuje v zájmu lidí. Propaganda jen odvádí pozornost od jejich skutečných problémů. Vlastně chrání vládu před lidmi. Jakousi kouřovou clonou, za vlasy přitaženými konflikty a nafouknutými tématy před nimi skrývá skutečný obraz světa.
Jde o ďábelskou psychoterapii. Člověk je ponížen, v reálném životě zbaven svých práv, a i přesto mu podsouvají pocit jeho velikosti a velikosti národa. V jeho frustraci a zahořklosti ho pak upozorní na cíl, proti kterému může nasměrovat svůj hněv. Přímo z gauče v obýváku se může zúčastnit nějaké velké mise, která ospravedlní jeho utrpení a strádání.
Odtud závislost na propagandě. V opačném případě by mohl lidi trýznit strach, úzkost a hněv, které by je vypudily na ulici. Takže velká a věčná válka se Západem, zrada od bratrského národa, vstávání z kolen a nakonec i nevyhnutelná pomsta Ruska - to jsou jen varianty nejrůznějších klišé používaných v této terapii.
Mnozí intelektuálové, historici, sociologové nebo politologové říkají, že hlavní příčinou války na Ukrajině je sovětský resentiment, při kterém Rusové teskní po silné vlasti. Že Rusové touží Západu "ukázat Kuzkinovu matku". Dokonce i ti, kteří se v Sovětském svazu už nenarodili. Souhlasíte? (Ukázat někomu Kuzkinovu matku je součástí ruského přísloví o blíže nespecifikované hrozbě, brutálním trestu nebo velmi tvrdé lekci. V diplomacii během studené války se tato fráze stala kódovým slovem pro atomovou bombu - pozn. red.)
Kořeny toho, co se dnes v Rusku děje, je třeba hledat v imperiální minulosti a imperiální podstatě ruského státu. Ptal jste se někdy sám sebe, proč lidé v Rusku na ultravlasteneckých demonstracích nesou portréty Mikuláše II. a Josifa Stalina? Je ten první podmíněným žalářníkem toho druhého a druhý kat prvního? Ve skutečnosti v tom není žádný rozpor: jeden i druhý symbolizují ruskou říši na vrcholu moci. V období územního růstu a přisvojování si cizích teritorií. V období drcení nepřátel a jejich nucené školní výuky ruštiny. Právě tohle bylo a je pro mnohé lidi důležité.
Opozice vůči Západu a Ukrajině vychází z neustálého srovnávání vlastního života s tím, jak se žije tam. Kreml chápe, že dokud železná opona vše hermeticky neuzavře, budou občané porovnávat svou vratkou životní úroveň s tím, "jak se žije u nich". A že tedy budou mít spravedlivé otázky: proč je naše životní úroveň tak nízká nejen ve srovnání se Západem, ale také s Ukrajinou? Proč nejen na Západě, ale i na Ukrajině mohou lidé ve volbách změnit vedení země, zatímco u nás o tom můžeme jen snít?
Kreml proto nabízí Rusům propagandistická srovnání. "Protože my nejsme oni. Protože oni jsou gayové a my jsme máma-táta-já. Protože naši dědové bojovali, zatímco oni jsou dědici fašistů. Protože my máme balet a olympiádu. My máme rakety, rakety a zase rakety. Protože se nás všichni bojí. Protože jsme největší a všichni nás chtějí zničit, rozkrást naši ropu. Protože Rusko není obchodní, ale vojenskou velmocí, protože se nevzdáváme a utlačované Rusy neopouštíme. Protože u nás žijí opravdoví lidé a u nich nelidé."
Musíte si zkrátka nějak vysvětlit svoji chudobu. Ospravedlnit ztráty, hroznou reputaci Ruska a neskutečné zlodějství. Jenomže čím a jak? Jen svojí výjimečností a stylistickou neomylností. Pro Rusko je tudíž existenční nutností si jednoduše přisvojit sousední území, protože ve všech ostatních parametrech stát bankrotuje. Národu už nemůže nabídnout absolutně nic.
Ruská propaganda vysvětluje lidem válku na Ukrajině jako pokračování té Velké vlastenecké. Byl tedy její mnohaletý kult jen přípravou na tu dnešní? Anebo Kreml používá druhoválečný příběh k tomu, aby ospravedlnil a vysvětlil své dnešní chování?
Podstata je opět v tom, že úřady musí lidem vštípit hrdost na Rusko, na jejich vlast, protože pýcha opojuje a současně znecitlivuje. Jenže putinovské vládnutí nedává lidem téměř žádný důvod k takové hrdosti: pouze Krym a olympijské hry v Soči. Avšak vítězství na olympijských hrách se nakonec ukázalo jako veskrze podvodné. A anexe Krymu je podobným "triumfem", Kainovo vítězství nad Ábelem. Mladší bratr onemocněl a my jsme ho bodli do zad. Před tím katastrofické čečenské války… a ještě před tím kolaps Sovětského svazu, nemluvě o prohraném Afghánistánu. A pak už jen stagnace.
Jistě, našinec by mohl být hrdý třeba na Gagarinův let. To byl dobrý důvod k hrdosti - pozitivní, inspirativní. Nelze se ale vyhnout srovnávání s idiocií současného vedení Roskosmosu a smutnými úvahami nad důvody nelétání našich raket k mezinárodní vesmírné stanici ISS. Rakety spíše směřují na ukrajinské civilní výškové budovy.
A to je vše. Zůstává jen velké vítězství v druhé světové válce. O jeho velikosti nelze pochybovat - je posvátné. I krví padlých předků. Oběti byly monstrózní, téměř každá rodina někoho ztratila. Tohle je onen vhodný "cement", který upevnil současné Putinovo funkční období. A tak jako se ministr obrany Sergej Šojgu obléká do uniformy maršála Georgije Žukova, stejně se chovají i úřady. Chtějí se cítit jako osudem vyvolení hrdinové, ne jako obyčejní zkorumpovaní úředníci, kteří už dávno nasytili všechny své základní potřeby a naplnili si břicha miliardami eur.
Všichni tito bandité uvěřili nakonec nesmyslům, kterými po léta krmili národ. Tedy tomu, že Velká vlastenecká válka ještě neskončila a že právě oni jsou dědici vítězů. Že fašismus zvedá znovu hlavu a že jsou právě oni povoláni k završení hrdinských činů ruských druhoválečných hrdinů.
Jsme zkrátka a dobře svědky kretenizace cyniků. Ruské elity se usadily v imaginární realitě, ve které už masy dávno žily. Ještě horší ale je, že z této vojenské religiozity se stal znak loajality k Putinovi, takže se v ní úředníci začali mezi sebou předhánět. Rétorika spojená s Velkou vlasteneckou válkou je jen reklamním doprovodem imperiální dobyvačné kampaně, jejím přikrášlováním a zároveň snahou ochránit ji před kritikou. Nedotknutelná svatost se totiž nekritizuje.
Rusové potřebují terapii, aby procitli
Říkáte, že válka na Ukrajině je Putinovou osobní válkou, a nikoliv ruského národa. Proč jste přesvědčen, že většina Rusů tuhle válku nepodporuje?
Nestojí to podle mě tak, že neodporování zlu je podporou zla. Průměrný Rus riskuje odporem zlu až příliš mnoho: minimálně ztrátu práce a maximálně svobody. Zisk je pro něj nejednoznačný - "pouhá" čistota svědomí.
Pro tohoto Rusa je proto jednodušší konstatovat: "Na mně nic nezávisí. Všechno není tak jednoznačné. Ukrajinci jsou také dobří lidé. To všechno je práce Ameriky, která nás vtáhla do války, a my jsme neměli jinou možnost, takže mě se to celé vlastně netýká a budu si žít jako dříve." Najednou už to zlo nebije tolik do očí a zmenší se i výčitky či traumata svědomí.
Pokud by ale nastal zítra mír, tak si všichni - kromě deseti procent ultraradikálních černosotněnců - oddychnou. Rusy lze samozřejmě obvinit z pasivity a poslušnosti, ale uvědomme si, že úřady záměrně politicky kastrují každou novou generaci tím, že na ní nic nezávisí a že žádné protesty nikdy nemohou dosáhnout cíle. Určitě ale přinesou velké problémy jejich organizátorům.
Na Ukrajině oproti tomu protesty na Majdanu dvakrát zvítězily. Ukrajinci tak získali velmi důležitý pocit vlastní síly, víru ve spravedlnost. V Rusku byly naopak protesty vždy potlačeny anebo se jaksi samy sfoukly. Lidé už nevěří, že by mohli něco změnit. Proti válce protestují - čímž riskují uvěznění - ne proto, že doufají v její zastavení, nýbrž proto, že jinak si budou připadat jako kolaboranti, kteří nic neudělali. Tohle je drsná pragmatická realita dnešního Ruska.
Skoro by se dalo říci, že pro desítky milionů Rusů je nutná terapie, aby procitli…
Je to přesně tak. Žijí v chudobě a beznaději, stát je denně ponižuje a šikanuje, takže jsou otupělí. Obyčejní Rusové jsou nešťastní a naštvaní. Ve skutečnosti jsou ale naštvaní na úřady, které jim dvacet let slibují lepší život. Představitelé této moci přitom žijí v nevídaném přepychu a rozhazují miliardy za jachty, ale svůj národ nechali napospas osudu, moru a válce.
Hněv lidí, který by zlomil režimu páteř, se míjí s cílem. Svým způsobem snad pochopitelnou a bezpečnější emocionální strategií Rusů je nenávist k těm, kteří mohou být beztrestně nenáviděni: v tomto případě k Ukrajincům a Západu.
A každý, komu není lhostejný osud Ruska a kdo si přeje, aby se co nejdříve zbavilo imperiální mentality a změnilo se v moderní stát, by měl přemýšlet o tom, jak tyto lidi zbavit očarování či zakletí Putinem. Zbavit je tohoto zakletí a nepovažovat Rusy za nelidské bytosti, s nimiž je nutné bojovat.
Jak tedy mají podle vás obyčejní Rusové chápat odvetné sankce Západu?
Že jejich utrpení není cílem, ale nezbytnou vedlejší újmou. Západ nemůže jednat jinak proti státu, který vede v jednadvacátém století krvavou dobyvačnou válku, při které vyhlazuje civilní obyvatelstvo Evropy. Pokud nelze s putinovským Ruskem vyjednávat, musí být izolováno a ekonomicky oslabeno do té míry, že alespoň nebude moci vést války a zastaví i tu na Ukrajině.
Rusko tuto válku prohraje?
Rusku ji už prohrálo. Švédsko s Finskem se kvůli ní chystají vstoupit do NATO, čímž se aliance velmi přiblíží k Rusku. Spojené státy a Evropa se postupně zříkají ruského plynu i ropy. Důsledky stupňujících se sankcí Západu jsem už zmínil.
Putin zahnal Rusko do kouta a sám se při tom ocitl v koutě. Až budou jednou nezávislá ruská nakladatelství vydávat učebnice dějin Ruska, nebudou o Putinově vládě psát dobře.
Osobně se proto velmi bojím, že jakmile Putin odejde, bude Rusko otřeseno takovými tektonickými procesy, které Putin spustil, že může být ohrožena samotná celistvost a existence Ruska. Což samozřejmě znamená válku, ve které ruský národ prohraje v každém případě.
