Válka na Ukrajině nám ukázala, že demokracii nemůžeme považovat za samozřejmost. Sama jste řekla, že když ji necháte bez dozoru, dá se velmi snadno zničit. Můžete popsat, jak to probíhalo v Rusku?
V Rusku jsme se neprobudili do úplné diktatury. Byl to pomalý proces. Když se Vladimir Putin dostal k moci, trvalo mu, než vybudoval své impérium a převzal nad vším kontrolu. Samozřejmě, teď už víme, že to byl typický důstojník KGB, který o světě přemýšlí prizmatem této tajné služby.
Jako první Putin začal ovlivňovat média. Přebíral kontrolu nad nejpopulárnějšími televizními stanicemi a velmi brzy všechny hlavní kanály sponzoroval Kreml. A pak další a další. Dokonce i ty nejmenší noviny v regionech hlásily zprávy kremelské propagandistické mašinérie. Pak začal zasahovat do legislativy a ohýbat ji ve svůj prospěch. Postupem času se stala více represivní a drakonickou, zbývalo stále méně a méně prostoru pro svobodné sdílení informací nebo jakýkoli druh aktivismu.
Stát začal všechno kriminalizovat a trestat. Jakýkoli nesouhlas se stal postižitelným. Každý den nám víc ukrajovali ze svobody slova.
Proč to Rusové tolerovali?
Souhlasili s určitou společenskou smlouvou. Upřednostňovali stabilitu před svobodou a souhlasili s tím, že pokud nebudou mluvit do politiky, mohou se soustředit na sebe, vydělávat peníze, cestovat. Rusko se tak stalo apolitickou zemí. A jak už to chodí, když vás politika nezajímá, začnou za vás rozhodovat politici. A přesně to si Putin přál.
Kdy vám osobně došlo, že Putin má s Ruskem takové plány?
Někteří odborníci to tvrdili od začátku. Lidé říkali, že bychom mu měli dát šanci, že je to možná opravdu ten mladý, moderní prezident, za kterého se konečně nemusíme stydět. Ono to skutečně vypadalo tak, že je Putin ve formě a má vizi. I já jsem si několik let myslela totéž.
Kdy u vás došlo ke zlomu?
Když jsem v roce 2000 viděla, jak zvládl katastrofu ponorky Kursk v Barentsově moři. Všech 118 osob na palubě tenkrát zahynulo. V tomto bodě začal celý proces podkopávání demokracie v Rusku. Když jsem viděla, jak se Putin tenkrát choval k pozůstalým, bylo mi zle. O matkách a manželkách zemřelých říkal, že to jsou jen prostitutky, které dostaly zaplaceno za to, že se postaví jeho administrativě. V roce 2003 jsem ztratila všechny iluze.
A v roce 2004 jste se pak připojila k Mezinárodnímu republikánskému institutu, což je americká organizace na podporu demokracie.
Ano, začala jsem cestovat po Rusku a viděla jsem, že země jde špatným směrem. Pořád ale byla ve vzduchu naděje, v té době ještě bylo možné s lidmi mluvit, protestovat. Už tenkrát se nicméně prodemokratické síly nemohly zúčastnit voleb. Lidé mohli hlasovat jen pro sedm oficiálně registrovaných kandidátů, kteří podporovali putinovské Rusko.
Svou prací jste si velmi brzy získala respekt ruské demokratické opozice, nezůstala jste ale ani bez povšimnutí Putinovy administrativy. Četla jsem příběh, že vás v bytě napadli příslušníci tajné služby FSB. Můžete to popsat?
Čím větší dopad naše aktivity měly, tím více pozornosti se mi dostávalo ze strany bezpečnostních složek a policie. Sledování se pro mě stalo úplně normálním. Věděla jsem, že všechny moje telefonické rozhovory jsou nahrávány. Nemohla jsem na večeři s přáteli, protože bych na ni nikdy nešla sama, pořád nás někdo sledoval nebo nahrával.
Jak jste se pod takovým drobnohledem cítila?
Když se uvnitř tohoto pohybujete, nebojíte se, jste jen velmi oddaní tomu, co děláte. Byl to totiž důkaz, že naše práce má dopad a je důležitá. Režim se bál, aby pravda nevyšla najevo. A tak mě několikrát obtěžovali a pokusili se mě zastrašit.
Takže incident u vás v domě nebyl výjimkou?
Kdepak. Jednou v předvečer důležité události, kdy do Moskvy přijeli Američané, aby se sešli se zástupci občanské společnost, si na mě příslušníci bezpečnostních složek počkali venku a v podstatě mě z ulice násilně strhli do auta, ve kterém mi pak vyhrožovali. Postupem času už jsem nemohla ani do posilovny, do supermarketu, objevovali se mezi policemi s potravinami. A aby mě zastrašili, často řekli něco ve smyslu, že přesně ví, jakou barvu spodního prádla mám dneska na sobě, aby mi dali najevo, že mají kamery i u mě v koupelně. Nebylo to příjemné, ale snažila jsem se v tom najít něco pozitivního.
To přece snad v takové situaci ani není možné…
No, stalo se to pro mě jakousi normou. Jak se říká, člověk si zvykne na všechno. Když mě dlouho jen sledovali, řekla jsem si, že mě aspoň nezabijí. Pak to ale přešlo v násilí.
Co se stalo?
Počkali si na mě u mě doma a chytli mě se zbraní v ruce. Drželi mě tak pevně, že jsem druhý den měla modřiny. Řekli mi, že buď budu pracovat pro ně, nebo půjdu na dvacet let do vězení. Vyhrožovali mi i mým synem, věděli, že je mou největší pýchou, ale zároveň mým nejzranitelnějším místem. Řekli mi: "Včera se váš syn vrátil v půl dvanácté v noci, to už je pozdě, mohlo by se mu něco stát." V ten moment mě zachvátila panika.
Syn má Tourettův syndrom, který je ve světě docela běžný a dá se snadno léčit. V Rusku ale neexistuje, tam by ho klasifikovali jako schizofrenika. A tak mi důstojníci FSB, kteří to věděli, řekli, že ho odvedou do armády, kde ho buď zabijí, nebo ho pošlou do blázince a postarají se o to, aby se odtamtud už nikdy nedostal. Bylo to strašné.
Co následovalo, utekli jste?
Neměli jsme na výběr. Věděla jsem, že v Rusku za žádou cenu nemůžu zůstat. Jako první jsem koupila letenku svému synovi a poslala ho do Oregonu za jeho babičkou. Měla jsem 48 hodin na to, abych zabalila celý svůj život do krabic, včetně organizace, kterou jsem budovala tolik let. Já utekla z Moskvy do Litvy a pak do Polska.
Jak se vám v roce 2013 podařilo utéct? Nepředpokládám, že vás FSB jako tak sledovaného člověka nechala snadno odejít.
Tady nám přihrála do karet korupce, v pozitivním slova smyslu. Rusové u moci si brali peníze jen do svých kapes, téměř neinvestovali do armády a hraniční přechody ještě nebyly tak hlídané. Protože jsem věděla, jak celý systém funguje, naplánovali jsme útěk na Silvestra, kdy jsme věděli, že všichni budou opilí. S mým týmem jsme jeli vlakem s vědomím, že kontrolní stanoviště nebude v Rusku, ale v Bělorusku. To bylo o trochu snazší, protože tam o mně ještě nevěděli. A navíc to bylo před anexí Krymu a válkou na Ukrajině, takže jsme byli mezi prvními, kdo museli z Ruska uprchnout.
