Alkasem (25) je ze Sýrie. 20. srpna 2015 vedl skupinu asi třiceti běženců, která přešla – předtím několik dní uzavřenou – řecko-makedonskou hranici. Na nádraží v Gevgelii, kde se měl zaregistrovat, aby získal třídenní tranzitní "vízum", si sedl na perón do stínu nádražní budovy. A začal vyprávět. Ze strachu tehdy nechtěl na kameru ukázat svoji tvář. "Mé město je teď kompletně zničené, žádné město vlastně neexistuje. Taková je tam teď situace, abych byl upřímný," říkal. "Člověk tam jenom sedí a čeká na smrt."
Verviers (Belgie) – Od našeho setkání v Gevgelii uplynul přesně rok. Alkasemův život se za 12 měsíců od základu změnil.
Svou tvář už se ukázat nebojí, cítí se konečně v bezpečí. Leccos je přitom jinak, než si původně představoval.
Alkasemovým snem bylo Německo, chtěl tu pokračovat ve studiu medicíny. Plány ale změnil.
"V Německu je velký tlak způsobený tím, že je tam hodně uprchlíků. Na azyl bych tam musel čekat hodně dlouho, dlouho jen čekáte na ubytovně. Chtěl jsem to jinak: mít více času i na sebe, naučit se něco nového," vysvětluje, proč se nakonec usadil v Belgii.
"Tohle je Evropa. Můžete se přestěhovat do Francie, pak třeba do Německa... Není prostě tak obtížné změnit místo pobytu, když tady získáte azyl," říká cestou z nádraží do svého bytu v belgickém frankofonním městě Verviers nedaleko belgicko-německých hranic.
Koloniální minulost
"V tomhle městě je život pro uprchlíky velmi snadný, protože většinu obyvatel tvoří imigranti. Je to také nejlevnější město v Belgii," popisuje Alkasem, proč zvolil jako své dočasné útočiště právě Verviers.
"Přichází sem hodně běženců, také kvůli jazyku," pokračuje, když mě provází městem. "Mluví francouzsky, nebo se tu francouzštinu naučí. Pak odcházejí dál do Bruselu, Antverp nebo Lutychu. Nejlepší je ale určitě Brusel, to je takový (etnický) koktejl," vypráví v uličkách Verviers, které samo připomíná hodně pestrou salátovou mísu.
"V Německu je velký tlak způsobený tím, že je tam hodně uprchlíků. Na azyl bych tam musel čekat hodně dlouho, dlouho jen čekáte na ubytovně. Chtěl jsem to jinak: mít více času i na sebe, naučit se něco nového."
Cestou Alkasem zdraví spoustu lidí – francouzským "bon jour". Kolemjdoucí mu odpovídají stejně. Jde hlavně o černošské imigranty, kteří do Belgie přišli v průběhu několika desetiletí z afrických zemí, zejména bývalých belgických kolonií.
Stejně jako ve Francii, Nizozemsku či Velké Británii, i tady jde často o imigranty druhé, či dokonce třetí generace. Koloniální minulost země se nedá zapřít, provází každý náš krok mezi kavárnami a obchůdky nabízejícími belgickou čokoládu.
Atmosféra strachu? Tady ne
V centru nás míjí policejní dodávka. Když se policisté začnou zajímat o naše natáčení, instinktivně vypínám kameru. Pak je Alkasem pozdraví, oni odpoví, navíc přidají úsměv.
Smějeme se i my, ale sami sobě. A vzpomínáme, co v nás zůstalo z rok starých zážitků na řecko-makedonské hranici. Náhlé připomínky minulého, které se tu a tam v našich životech znenadání zpřítomní.
Ani s belgickou policií však Alkasem nemá jen dobré zkušenosti. Kvůli tomu, že stěží zapře svůj arabský původ, strávil po teroristických útocích v Bruselu v březnu 2016 pět hodin na hlavní policejní stanici.
Před rokem přišli do Evropy. Seriál Aktuálně.cz
Michal Pavlásek loni strávil několik týdnů s uprchlíky na Balkáně. Po roce je potkává znovu - v západní Evropě. Aktuálně.cz přináší portréty lidí, kteří odešli z domova, aniž by tušili, kde jejich cesta skončí.
Všechny zveřejněné reportáže a videa NAJDETE ZDE.
Belgičany pětadvacetiletý Syřan přesto hájí. "Bylo to za výjimečného stavu, to je třeba pochopit," říká. "Vypadám jako Arab, nosím vousy a nechci se holit, to byla moje chyba. Ale to je v pořádku, tohle je příjemná země a příjemní lidé, mám to tu rád," dodává.
"Musí se potrestat viníci. Kvůli nějakým bláznům, co Korán ani nečetli, ale není možné obviňovat půlku země," souhlasí jeden z místních pouličních prodavačů, s nímž se Alkasem dává na chvíli do řeči.
Belgické Verviers dokládá, že nejlepší zdí proti nenávisti k cizincům je dlouholetá (a každodenní) přítomnost imigrantů různého původu ve všech částech města. Potvrzuje to zastávka na čaj u Alkasemova přítele Ziada.
Kousky zdejší čokolády Ziad nabízí se slovy, že ji dostal darem od svého belgického souseda. Za to, že mu pomohl se stěhováním. "Čokoláda s přidanou hodnotou (tolerance)," píšu si do deníku. Neodmítnu ani další, o kterou se s Alkasemem dělíme.
"Utíká to rychle"
"Vítej v Belgii… Už je to jeden rok. Utíká to rychle, že?" řekne zamyšleně Alkasem.
"Utíká to rychle…," odpoví sám sobě, když si zapaluje cigaretu ve svém bytě, usedajíce do měkkého křesla. V malém bytě o jedné místnosti, do kterého se nastěhoval před třemi měsíci, zapíná televizní reportáž z bruselského parku Maximilian. Parku, který se stal jeho prvním "dotykem" s Belgií.
Nedaleko od něj bylo centrum pro registraci uprchlíků. Alkasem se tam – díky nedokončenému studiu medicíny a zkušenostem, které získal za války v Sýrii – stal dobrovolným zdravotníkem a překladatelem.
V srpnu a září minulého roku čekali nově příchozí v bruselském parku několik dní ve frontách, aby vyřídili první registrační dokumenty, na základě kterých pak putovali do táborů po celé Belgii. Odtamtud se po týdnech nebo měsících stěhovali do dalších ubytovacích zařízení pro žadatele o azyl, v nichž většina příchozích žije dosud.
Ti, kteří už status uprchlíka získali (Alkasem ho má od Vánoc minulého roku), si mohou hledat vlastní ubytování, na které jim stát – prostřednictvím systému sociální podpory – poskytuje příspěvek nebo doplatek.
Nejlepší škola
Syřan Alkasem měl štěstí. Díky zapojení do aktivit místních lékařů mu manželé z Bruselu, kteří chodili uprchlíkům do parku pomáhat s distribucí jídla, nabídli možnost nastěhovat se k nim. Nakonec u nich strávil pět měsíců.
Pomohli mu také s jazykem. Dohodli se, že budou komunikovat pouze francouzsky, což byla pro Alkasema ta zřejmě nejlepší škola. "Francouzština je hotové umění," tvrdí teď syrský medik.
"Jen když jsi pevný ve své víře, můžeš respektovat víru někoho druhého. Ale i od vás se toho v Evropě můžeme hodně naučit."
Protože mu normální jazykové kurzy pro běžence brzy přestaly stačit, nastoupil od září na kurzy na univerzitě v nedalekém Lutychu. Právě tady by v budoucnu rád pokračoval ve studiích.
Pracuje už teď, i když jde o práci načerno. Že dny, které tráví výukou jazyka, střídá se sběrem ovoce, tu prý není nic výjimečného. To, co vydělá, mu spolu se sociální podporou, na niž má coby uprchlík nárok, umožňuje platit nájem a žít sám.
Korán i Bible
Malý obnos, který mu zbývá, dokonce posílá domů své rodině, která stále žije v Sýrii. "Je to povinnost, kterou prostě máš, když jsi tady," vysvětluje. A vzpomíná na svého otce, rovněž doktora, kvůli němuž se rozhodl pokračovat v rodinné tradici.
Ve Verviers plánuje zůstat minimálně tři roky. Na univerzitu v Lutychu by mohl nastoupit někdy počátkem roku 2017, až bude jeho francouzština na takové úrovni, že zvládne srovnávací testy.
"Je to všechno o mně, dělám vše, co mohu. Když budu studovat na univerzitě, budu se pak možná moci oženit, nebo s někým žít," líčí své plány. "Budu potřebovat dva roky na ukončení studia (získání diplomu) a pak další čtyři roky na specializaci. Ale během těch prvních dvou let mohu pracovat, třeba na klinice, a za vydělané peníze si najít lepší byt blízko nemocnice. Zkrátka posunout se v životě."
Když spolu mluvíme o křesťanství a islámu, o demokracii a autoritářských systémech vládnutí, o konceptu solidarity v muslimských zemích a zdejší tradici humanismu, vidím před sebou velmi otevřeného člověka, jakým se stal díky výchově svého otce. Ten mu od doby, kdy byl schopný vnímat text, dával ke čtení Korán i Bibli.
"Jen když jsi pevný ve své víře, můžeš respektovat víru někoho druhého," říká Alkasem. "Ale i od vás se toho v Evropě můžeme hodně naučit," dodává s tím, že má na mysli třeba demokratickou tradici fungování států, s níž se na Blízkém východě nepotkal.
Obcházet ploty
Když mě Alkasem druhý den vyprovází na nedaleké nádraží, míjíme dřevěný plot. Bílou barvou na něj někdo napsal citát Norberta Beara: "Máme stále sny?"
Alkasem si nápis prohlíží a prsty píše odpověď. "Ano." Okamžitě si vzpomenu na čokoládu s belgickou přidanou hodnotou.
Tento text byl vytvořen s podporou Strategie AV21, výzkumný program Efektivní veřejné politiky a současná společnost – Mobility. Vznikl s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace RVO: 68378076.
