Huntsville (Texas) - Během dvanácti let viděla skoro tři stovky poprav mužů a žen ve věznicích v americkém státě Texas. Michelle Lyonsová nejprve jako reportérka a pak mluvčí Texaského oddělení pro trestní soudnictví měla v letech 2000 až 2012 v popisu práce přihlížet popravám a pak o nich informovat veřejnost.
Co tyto opakované děsivé zážitky udělaly s její psychikou, se rozhodla popsat reportérovi britské stanice BBC.
“People always ask me, ‘Why do you always take the hard road?’ And I replied, ‘Why do you assume I see more than one road?’” https://t.co/GkKtxib7SW https://t.co/9SSPT2EmTb
— Julia Smit-Lozano (@JuliaSmitLozano) May 7, 2018
Dodnes ji například přepadávají myšlenky na popravu Rickyho McGinna z roku 2000, který pár let předtím znásilnil a zabil svou nevlastní dvanáctiletou dceru. Lyonsová si vybavuje McGinnovu matku, oblečenou ve svátečním, jak stojí s dlaněmi přiloženými na skleněnou stěnu a sleduje poslední chvíle života svého syna. Ten ležel za stěnou na pojízdném lůžku a umíral po vpichu smrtící injekce.
Lyonsová první popravu zhlédla ve svých 22 letech. "Sledování poprav je jen část mé práce," řekla žena, která nedávno vydala své memoáry pod názvem Cela smrti: poslední minuty.
"Původně jsem byla jednoznačně pro trest smrti. Myslela jsem si, že je to nejvhodnější trest za určité zločiny. Byla jsem tehdy mladá, všechno bylo černé, nebo bílé," vzpomínala Lyonsová na začátek své kariéry v Texasu. Právě tento stát je proslulý tím, že soudy zde k hrdelnímu trestu sahají častěji než jinde v USA.
Sbalit do kufru a odkopnout
Od roku 1924 každá poprava v Texasu proběhla v malém městě Huntsville na východě státu. V jednom z tamních sedmi vězení se nachází popravčí komora.
V roce 2000 bylo v Texasu popraveno 40 lidí. Tedy téměř tolik jako v ostatních státech USA dohromady. A Lyonsová, která byla tehdy reportérkou deníku The Huntsville Item, byla svědkyní 38 z nich.
Vypadala přitom vyrovnaně. Její zdánlivá osobní nezúčastněnost ale byla jen obranným mechanismem.
"Když se teď dívám na své tehdejší poznámky k popravám, vidím, že mě to trápilo. Všechny pochybnosti jsem však v myšlenkách sbalila do kufru a odkopla do rohu. Byla to otupělost, která mě zachránila a udržovala v chodu," líčila.
V jejích článcích zaujmou detaily, které popisuje: například Carl Heiselbetz, který zabil matku a její dceru, měl v okamžiku popravy na nose brýle. Nebo Betty Lou Beetsová, která pohřbívala své manžele na zahradě, jako kdyby to byli psi, měla malé nohy. Thomas Mason, který zavraždil matku a babičku své ženy, vypadal jako dědeček Lyonsové.
Vražda sponzorovaná státem
"Sledovat poslední okamžiky něčího života a jeho duši, která opouští tělo, nikdy nebude obyčejné ani normální. Ale v Texasu už bylo tolik poprav, že to zdokonalili a odstranili to divadlo kolem," upozorňuje Lyonsová s tím, že za dvanáct let viděla ledacos.
Zatímco někteří vrahové těsně před smrtí zoufale prosí o odpuštění, jiní mluví o tom, že jsou nevinní. Někdo cituje Bibli, jiný se jen ironicky usmívá. Párkrát si Lyonsová vyslechla hněv a jen jednou vězňovo vzlykání.
Slyšela také poslední výdech odsouzenců - někdy klidný, jindy doprovázený kašlem nebo chvěním.
Další negativní stránkou její práce bylo, že dostávala e-maily z celého světa, kde ji pisatelé obviňovali, že je součástí "vraždy sponzorované státem". Lyonsová připouští, že občas neudržela nervy na uzdě a odpovídala jim rozčileně s tím, ať nestrkají nos do texaských záležitostí.
Ne všichni byli monstra
Na oddělení, kde vězni čekají na smrt, stráví někteří z nich i několik let. Lyonsová tedy zločince dobře znala - včetně sériových vrahů, vrahů dětí a násilníků. Ne všichni ale podle ní byli monstra.
Jmenuje například Napoleona Beazleye, kterému bylo pouze 17 let, když zavraždil otce jednoho federálního soudce. V roce 2002 neunikl popravě.
"Myslela jsem si, že s Napoleonem už by nebyly potíže, a že se naopak mohl stát platným členem společnosti," řekla Lyonsová. Přiznala také, že mu tehdy fandila, aby mu vyšlo odvolání a on se vyhnul popravě. "Pak jsem se kvůli tomu cítila provinile. Přece jen to byl ohavný zločin, a kdybych byla příbuzná oběti, určitě bych si přála Napoleonovu smrt. Mám právo cítit sympatii s Napoleonem, když mně konkrétně nic neudělal?" uvažovala.
Situace se pro Lyonsovou radikálně změnila v roce 2004, když otěhotněla. Popravy pro ni začaly být osobní věcí, protože se bála, že dítě v její děloze slyší poslední zoufalá slova vrahů.
"Když se mi narodila dcera, začala jsem se poprav obávat. Změnil se také můj pohled na rodiny vězňů, které sledovaly, jak jejich blízký umírá," vyprávěla Lyonsová. "Měla jsem doma dítě a udělala bych pro něj cokoliv. V komoře smrti jsem viděla, jak mámy bezmocně vzlykají, křičí, mlátí do skla a kopají do zdi, když jejich děti umírají."
Lyonsová pak zůstala na svém postu ještě sedm let. Nakonec se se svým zaměstnavatelem rozešla ve zlém, když nad ním vyhrála soud kvůli genderové diskriminaci.
Ani potom ale neměla klid. "Myslela jsem si, že když odejdu z vězeňského systému, budu na tyhle věci míň myslet. Bylo to však přesně naopak, myslela jsem na to celou dobu. Bylo to, jako bych otevřela Pandořinu skříňku a nemohla ji zavřít."
Stačila pak nějaká drobnost a vzpomínky se vrátily. "Když jsem otevřela sáček brambůrek, ucítila jsem pach popravčí komory. Nebo nějaká zmínka v rádiu mi připomněla můj rozhovor s vězněm pár hodin před jeho popravou. A znovu jsem se rozbrečela," řekla Lyonsová.
Přesto je Lyonsová pořád stoupenkyní trestu smrti, i když říká, že v Texasu se používá až příliš často. U těch nejtěžších zločinů je ale podle ní oprávněný.
A vypadá to, že trest smrti v Texasu v dohledné době zrušen nebude. V zatím posledním průzkumu veřejného mínění v roce 2013 se 74 procent dotázaných vyslovilo pro jeho zachování.
