Budapešť/Praha - Očité svědectví tří maďarských armádních důstojníků, kteří před 50 lety okupovali Československo, je v mnoha směrech unikátní. Vypovídá o jejich traumatu z roku 1956, kdy sovětská armáda krvavě rozdrtila maďarské povstání. O dvanáct let později se propagandou vystrašení Maďaři obávali, že je v Československu čeká podobný masakr.
O vyslání maďarské 8. motostřelecké divize do Československa se podle historiků rozhodlo téměř ze dne na den a ve velkém chvatu.
Do armády byli narychlo povolání padesátiletí tátové, ale i osmnáctiletí kluci, kteří ve všeobecném zmatku skládali vojenskou přísahu až na korbách vozidel útočících na Československo, ale i stíhačky nalétávající na demonstranty v Nitře - i to je výpověď o maďarské okupaci z 21. srpna 1968.
Svědectví Gyuly Fábose, Jánose Fehéra a Istvána Boldoga zaznamenal Áron Máté, místopředseda maďarského Národního výboru vzpomínek. Záznam pro Aktuálně.cz zprostředkoval Ondřej Matějka z českého Ústavu pro studium totalitních režimů. Jde o svědectví z obrovského chvatu, chaosu a strachu z možného krveprolití v Československu.
Důstojník plukovní logistiky Gyula Fábos byl i s manželkou na dovolené ve slovenských Tatranských Zrubech, když obdržel rozkaz k návratu domů: "Legrace končí. Nakládej a jdeme!" S nadsázkou lze tedy říci, že Fábos patřil k těm spojeneckým vojákům, kteří z Československa odjeli jako rekreanti, aby se krátce nato vrátili jako okupanti.
"Tisíce maďarských mužů byly povolány ze zálohy. Dokonce i tělnatí padesátníci s hodně vystouplými břichy. Do akce šli osmnáctiletí kluci, kteří před pár dny narukovali a z vojenského řemesla neuměli vůbec nic - řídit, střílet… zkrátka nic z toho, co by měl voják umět, natož aby měli složenou přísahu," vzpomíná Fábos.
A jak dodává bývalý politruk János Fehér z jiného vojenského útvaru, přísahu ve velkém spěchu skládali na korbách náklaďáků až během přesunu do Československa. A hned nato fasovali ostré náboje.
"Načež ti kluci za jízdy vyhazovali v zoufalství dopisy blízkým (v naději, že je někdo sebere a odešle), že mašírují někam pryč a neví kam. Šířila se fáma, že na západní Německo. Častěji se ale mluvilo o Československu," líčí Fehér.
"Snad všichni mysleli na to, co se dělo v Maďarsku před pouhými dvanácti lety v šestapadesátém. Hrozně jsme se proto báli podobného krveprolití. Vzpomínky na šestapadesátý nás celou tu dobu pronásledovaly a doslova trápily," popisuje Gyula Fábos náladu maďarských vojáků. A ptá se: "Lidé měli umírat jen proto, že mají jiné názory? Tak to nás tedy fakt děsilo."
Čechoslováci nám nadávali, plivali po nás. Bylo to ponižující, svěřuje se Maďar
Maďarské jednotky vyčkávaly u hranic s Československem a povel k útoku stále nepřicházel. Pak se začali bouřit vojáci v záloze. "Jeden ženil syna či vdával dceru, druhý nechtěl promeškat křtiny, další měl naplánovánu sklizeň řepy či vinohradu. Nikoho jsme ale nemohli pustit, jinak by kázeň už dočista upadla," vysvětluje Fábos.
A když nakonec přišel rozkaz k přesunu do Československa, pozoroval zkušenější důstojníky, "ale i těm se třásla obavami kolena". "Pořád jsme diskutovali o tom, jak se máme zachovat. Ti starší doporučovali starou sedláckou moudrost: konej podle svého rozumu a co nejlépe. Co to ale mělo znamenat? O rozkazech se přece moc diskutovat nedalo."
Trauma se vojáků zmocnilo i z reakce Čechoslováků. Maďarům byli blízcí. Vždyť oni se léta jezdili rekreovat k Balatonu a Maďaři naopak do Tater. "Jenomže teď na nás křičeli, hrozili pěstmi, plivali po nás… bylo to ponižující," svěřuje se Fábos.
Některým nevycvičeným maďarským vojákům pak ruply nervy a spustili palbu. "Avšak ne do lidí - možná ze strachu či bláznovství jen tak do vzduchu," ujišťuje bývalý důstojník. Stresu podlehl i jeden z jeho kolegů, když se hlásil u velitele pluku se slovy: "Nechci umřít, pusťte mě domů!"
Maďarští vojáci se drželi svých zbraní - zvláště zpočátku - jako klíšťata. Jenomže když se dlouho nic nedělo, kázeň upadala. Brblat začali dokonce i nováčkové, že prý musejí pomáhat rodičům s hospodářstvím.
"Bylo to stále to samé: tu řepný lán, jindy zase vinohrad. Chápal jsem je. I my důstojníci jsme měli doma svá hospodářství, která zahálela," vysvětluje Fábos.
Dnes ho mrzí, že lidé se maďarským vojákům, kteří okupovali Československo, smějí a kritizují je. Nic prý ale nevědí o tom, co tehdy vojáci prožívali, v jak bezvýchodné situaci se ocitli. Za odmítnutí rozkazu byl kriminál. V tom lepším případě.
Návrat do Maďarska a opět nadávky - od vlastních
"Někdy koncem roku jsme se vrátili konečně domů, jenomže i vlastní lidé námi najednou opovrhovali. Dívali se na nás jako na okupanty. Proč prý pět armád států Varšavském smlouvy napadlo jednoho jediného spojence?" dodává János Fehér. Přiznává, že bývalí maďarští vojáci o svých traumatech z okupace Československa půl století nemluvili. Ani mezi sebou. "Možná jsme se styděli. Většina z nás účast na okupaci Československa alespoň v duchu odsuzovala."
"Vidíte, uplynulo padesát let a pro nás to jsou stále bolestné vzpomínky," svěřuje se s rozpaky i Gyula Fábos.
Maďarská okupace Československa má podle Daniela Povolného z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu několik specifik. A patří k nim i zmíněné opovržení maďarské veřejnosti nad účastí armády na operaci Dunaj (pod tímto názvem byla okupace Československa sovětskými maršály naplánována).
Například v tehdejším východním Německu (NDR) anebo Polsku vítali lidé pod vlivem propagandy vojáky vracející se z Československa jako hrdiny, které oslavovali a opěvovali.
"Byl v tom velký rozdíl. V NDR vítali dokonce i tam dislokované sovětské jednotky, které se podílely na invazi. Sověti si dokonce hrozně libovali, jak hezky je Němci vítají," srovnává historik Povolný.
Vysvětlení může být i v tom, že zatímco východoněmecký vůdce Walter Ulbricht či ten polský Władysław Gomułka patřili k nejortodoxnějším komunistickým dogmatikům, kteří okupaci Československa nepokrytě podporovali (a na Kreml v tomto smyslu stále více tlačili), maďarský vůdce János Kádár naopak prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka před okupací opakovaně varoval.
"Kádár po většinu pražského jara s Čechoslováky sympatizoval. Na rozdíl od Ulbrichta či Gomułky navíc z vlastní zkušenosti věděl, co taková intervence obnáší a jak krvavá může být. Maďarský rok 1956 byl zkrátka i pro Kádára traumatem," analyzuje Daniel Povolný.
Jistý major Horváth z 63. maďarského motostřeleckého pluku se choval naopak mimořádně agresivně a cestou Slovenskem rušil za nemalých konfliktů jednu vojenskou posádku za druhou a odzbrojoval příslušníky SNB. Obdoby nemá ani nalétávání čtveřice stíhaček MiG-21 na dav demonstrantů v Nitře. Tak daleko podle Povolného nezašli ani Sověti či Poláci.
Rovněž Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu připomíná, že maďarští či polští vojáci se v Československu chovali v ojedinělých případech hůř než Sověti. "Doslova hnusně. Rabovali obchody, vyhrožovali lidem samopaly, odzbrojovali esenbáky. Možná to bylo i tím, že se rozkazy k mírnějšímu postupu k Polákům či Maďarům kvůli jazykové bariéře dostávaly se zpožděním."
Uvědomělost nade vše! Vojenská dovednost až na druhém místě
Někdejší politický pracovník János Fehér vzpomíná, že v červenci 1968 se chystal na dovolenou a měl pro rodiče radostnou novinu - jeho manželka otěhotněla.
Všechno bylo ale nakonec jinak a Fehérovy rodinné plány vzaly za své. Jeho útvaru v Marcali u jezera Balaton vyhlásili zvýšenou bojovou pohotovost, fasovala se munice, doplňovaly se zálohy. I v Marcali se z civilních podniků stahovala pro potřeby armády přepravní technika.
Absolutní prioritu přesto měla politická školení o poměrech v Československu. "Stranou šel i výcvik nováčků, kteří měli před vojenskou přísahou," kroutí nad tím vším i dnes hlavou Fehér. A rovněž on se zmiňuje o chaosu při mobilizaci záloh či odebírání civilních nákladních a přepravních vozidel pro potřeby armády.
"Jen těžko říct, co se těm našim nováčkům honilo hlavou, když na korbách náklaďáků přísahali, že položí život za Maďarsko, a přitom jako vojáci neuměli vůbec nic," přemítá Fehér.
A že začíná jít opravdu do tuhého, si prý s kolegy uvědomil v okamžiku, kdy se na tanky, transportéry a auta začaly malovat - kvůli odlišení od československé vojenské techniky - bílé svislé pruhy.
Den před okupací Československa 20. srpna slavili paradoxně Maďaři státní svátek - Den ústavy. Každý proto mimořádně vyfasoval lahev piva.
"Jenomže místo siesty jsme najednou nakládali střelivo, proviant, náhradní díly, tankovali pohonné hmoty do cisteren. A nadřízení nám přitom pořád zdůrazňovali, že střílet můžeme jen v obraně, nikdy jako první. No a když jsme přijeli do slovenských Levic, lidé po nás házeli vajíčka, hrozili pěstmi, nadávali a plivali. Mladí Slováci se snažili převracet naše vozidla. Psychicky nás takové přivítání doslova ničilo. Nerad na to vzpomínám," říká Fehér.
Při příjezdu Maďarů do Zlatých Moravců zapnul předseda národního výboru sirénu, takže se všichni lidé rozutekli a okupanti nemohli s nikým vyjednávat.
"Náš velitel tomu předsedovi oznámil, že on je teď velitelem města a že lidé budou moci dělat jen to, co on jim dovolí. Už za dva roky poté nás ale Čechoslováci vítali při družebních akcích květinami," líčí se smutným úsměvem Fehér.
V době okupace se ho však Slováci v diskusích ironicky ptali: "Ty opravdu věříš tomu, co nám tu říkáš?" A Fehér bez hořkosti dodává: "Našim argumentům se ti lidé smáli a pořád dokola se ptali, proč jsme vůbec přišli. Co ale mohl voják tehdy dělat, když dostal rozkaz? Podle Varšavské smlouvy bylo přece nutné spojenci pomoci, pokud je v nouzi či v ohrožení. A když to nešlo politicky, tak bylo nutné vsadit na sílu," popisuje někdejší politruk Fehér uvažování Kremlu.
Maďarsko 1956, Československo 1968, Polsko 1980
Technickou jednotku Istvána Boldoga navštívil 20. srpna - tedy den před překročením československé hranice - maďarský ministr obrany Lajos Czinege. "Takže naše obavy, že se v Československu setkáme s odporem a bude se střílet, ještě vzrostly. Nadřízení velitelé nás ke všemu stále ujišťovali, že maďarské letectvo nebude nasazeno, proto nám prý pro každý případ rozdávali 'jen' ostrou pěchotní a tankovou munici s ručními granáty. Co jsme si o tom měli myslet?" ptá se Boldog.
Když ale po příjezdu do Nových Zámků Maďaři zjistili, že všude je klid, tak to šlo s kázní vojáků valem z kopce. Zvláště když lidé na přítomnost okupantů zareagovali bouřlivými demonstracemi. "Nechápali to oni a nechápali jsme to ani my. A nepochopitelná je doba před padesáti lety i pro současnou generaci," připouští Boldog.
Po podepsání československo-sovětské dohody o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu se i Boldogova jednotka připravovala na návrat domů. "Demoralizovaní vojáci při té zprávě křičeli nadšením, vyhazovali čepice. Na mítincích se udělovaly medaile, povyšovalo se, nadřízené velitelství nás chválilo, že jsme předešli útoku a splnili tak náš úkol na výbornou. Nebrali jsme to ale jako vítěznou misi, třebaže svůj účel - alespoň podle tehdejších maďarských ústavních činitelů - splnila."
Historik Prokop Tomek připomíná ještě jednu zajímavou paralelu. Při cvičení "Krkonoše 1980", kdy se československá lidová armáda připravovala na vpád do revoltujícího Polska, byli naopak Čechoslováci se zkušenostmi z okupace 1968 traumatizováni z toho, co je v Polsku čeká.
"Jeden z důstojníků benešovského motostřeleckého pluku se mi před časem přiznal, že si byli jisti jedním: 'Poláci se s námi nebudou mazat, takže se už domů nevrátíme.'"
