Jekatěrinburg, Miass, Kungur (Od našeho zvláštního zpravodaje) - Rusko je země až zázračného bohatství, ale i zarážející chudoby. Ohromné síly a také překvapivé slabosti. Pravdivých pohledů na vlastní historii a současně až neskutečných lží a bájí.
Ruský historik Nikolaj Dmitrijev z prestižní Uralské státní univerzity a badatel Alexandr Kručinin stojí u hrobu rodiny cara Mikuláše II., kterou bolševici vyvraždili. Odpovídají na otázku, proč i po sto letech rezonují v Rusku lži o podílu československých legionářů na tomto zločinu stejně jako na masakrech ruského obyvatelstva.
Proradně se podle mýtů, které se paradoxně šíří i na českých internetových diskusích, měli podepsat i na smrti svého spojence, admirála Alexandra Kolčaka, zapřisáhlého odpůrce komunistů. Nemluvě už o krádeži zlatých zásob carského Ruska.
"Vidím, že i v Česku věří lidé bolševickým nesmyslům. Lži a mýty, které do vědomí lidí zakořeňovaly desítky let, je vždy velmi složité vyvracet. Předávají se z pokolení na pokolení," usmívá se shovívavě profesor Dmitrijev. K nejrozšířenějším dezinterpretacím o českých legionářích v Rusku patří podle něj jejich podíl na popravě admirála Kolčaka. A šíří je i ruský stejnojmenný velkofilm Admirál Kolčak.
"Byl velmi disciplinovaný, bezúhonný, čestný, ale také přes míru tvrdý. Legionáři se s ním pokoušeli spolupracovat, ale neměli s ním jednoduché vztahy," vysvětluje Dmitrijev.
Zahraniční, ale i legionářská podpora admirála Kolčaka v boji s bolševiky se nakonec roztříštila v tvrdých interních sporech ruských generálů a admirálů, kteří se mezi sebou vzájemně nenáviděli.
A když Kolčak svrhl v Omsku v listopadu 1918 demokraticky zvolenou vládu, takzvané direktorium, ve kterém dominovala Strana socialistů-revolucionářů (eserů), nechal ji brutálně utopit pod ledem v zamrzlé řece Angaře. Odhaduje se, že zemřelo na 500 lidí.
Šlo o zlom, kdy se legionáři od admirála distancovali. Část z nich v čele s podplukovníkem Rudolfem Medkem dokonce zvažovala, že kvůli zmíněným krutostem vytáhnou na Omsk a Kolčaka sesadí. Šance na jejich efektivní spolupráci proti ruským bolševikům tím ovšem definitivně padly.
Kolčak se nakonec po dohodě se západními spojenci vydal pod ochranu Čechů.
A legionáři ho nakonec vydali bolševikům. Historik Dmitrijev říká, že tomuto kroku rozumí. "Jen se vžijte do jejich role: Války měli po letech bojů a vzniku Československa až po krk a chtěli domů. Bolševici navíc tehdy legionářům oznámili, že vyhodí do povětří devětadvacet železničních tunelů, které měli ještě před sebou. 'Takže do Vladivostoku neprojedete, pokud nám Kolčaka nevydáte.' Co měli tedy dělat?" ptá se.
Vydání admirála rudým nebyl podle Dmitrijeva čin, na který by mohli být legionáři hrdi. Na druhé straně s ním ale měli časté konflikty. Bojovali sice spolu proti bolševikům, ale za přítele ho nepovažovali, nevážili si ho. Z Kolčakových služeb odešel v červnu 1919 kvůli válečným zločinům jeho důstojníků i významný český legionář a vojevůdce Radola Gajda.
"Na jedné misce ležel osud šedesáti tisíc legionářů a na té druhé jediný admirál Kolčak, vysoký představitel nebolševického Ruska. Člověk by se musel ocitnout na místě legionářských velitelů, aby si uvědomil či pochopil, před jak obtížným rozhodnutím stáli. Tuhle situaci lze jen velmi těžko soudit. Snad se jen snažit to vydání Kolčaka pochopit," shrnuje profesor Dmitrijev.
Často se ale zatím podle historiků svalují zvěrstva kontrarozvědky admirála Kolčaka i rudogvardějců jako vraždy, loupeže, znásilňování či vypalování vesnic na Čechy. Jen aby Rusové zůstali čistí a neposkvrnění.
Ukradli Češi ruský zlatý poklad?
Fáma o podílu Čechů na popravě admirála Kolčaka ale není jediná. Nejen v Rusku je rozšířený omyl, že legionáři ukradli ruské státní zlato, aby z něj po návratu do Československa vytvořili zlaté zásoby Legiobanky. Podle Alexandra Kručinina i Nikolaje Dmitrijeva to je bohapustá lež.
"Jasně, legionáři se zlatého pokladu v Kazani zmocnili, avšak pečlivě ho schraňovali. Studoval jsem historii vzniku Legiobanky i v Česku, takže snad mohu říci, že jde o hloupá obvinění. O tom, že legionáři ruské zlaté zásoby z Ruska neodvezli, existuje množství naprosto důvěryhodných dokumentů," říká historik Dmitrijev.
Vojenským vlakem převážené zásoby ruského zlata kromě toho po celou dobu doprovázeli podle Kručinina ruští bankéři a finančníci carského ražení, kteří měli vše spočítáno do kopějky. A za své podpisy byli zvyklí ručit hlavou.
"Západní spojenci admirála Kolčaka poměrně dlouho finančně a materiálně podporovali, pak ale přišla chvíle, kdy řekli: Za naše dodávky plať, anebo žádné nebudou," popisuje profesor Dmitrijev realitu občanské války v Rusku.
Cestou z Kazaně do Irkutska, kde bylo zlato i s admirálem předáno bolševikům, tak Kolčak utratil celou třetinu pokladu za zbraně, výstroj a jídlo pro své jednotky. A jak Dmitrijev dodává, nemalá část zlata byla navíc v podobě depozitu uložena v šanghajské bance. Další zlato spolkly výplaty, část byla uložena v Japonsku. "Přece jen byla občanská válka se všemi zmatky a chaosem," dodává Dmitrijev.
Spolu s Kolčakem měli Čechoslováci předat i 322 milionů dolarů ve zlatě. Legionáři podle zjištění novináře a spisovatele Stanislava Motla pro Českou televizi dovezli sice z působení na Sibiři velké bohatství, asi 32 milionů dolarů ve zlatě, jednalo se ale především o výnosy z "podnikání". Legie v centrálním Rusku vlastnily i řadu dolů.
Historička Daniela Brádlerová k tomu Motlovi řekla: "Já bych odmítla, že legionáři ukradli část ruského státního pokladu, protože v té druhé fázi to nemohli ukrást z důvodu, že situace byla natolik vojensky problematická, že vedení legionářského vojska by to asi stěží riskovalo. Zlato jim nezajistilo volný odchod do vlasti."
A stejně tak historik Ivan Savický byl přesvědčen, že 90 procent zlata, které legionáři přivezli domů, pocházelo z jejich obchodních aktivit, i když je podle něj nejasné, nakolik legální či pololegální byly. Otázkou ale zůstává, kde jsou však hranice legálnosti v podmínkách krvavé občanské války, kdy československé legie bojovaly o přežití.
Avšak už tím, že legionáři, jak připomíná Dmitrijev, obnovovali na poměrně dlouhou dobu průmyslovou výrobu ve městech, která osvobodili od rudého teroru, sehráli fenomenální roli v rozvoji uralského průmyslu. "A zároveň tím dávali práci místním lidem, kteří začali pravidelně dostávat slušnou výplatu. Motivovali je na kvalitě jejich práce. Legionáři zkrátka obnovovali to, co bolševici zadupali do bláta," popisuje.
Legionáři a carská rodina
V Rusku se v souvislosti s československými legionáři zmiňují i mýty o jejich roli v tragickém konci cara Mikuláše II., manželky Alexandry a jejich pěti dětí.
V polovině července 1918 nastal v Jekatěrinburgu obrovský chaos. Město sice drželi bolševici, nezadržitelně se k němu ale blížily československé legie. Rudé jednotky prohrály navíc 15. července na přístupech k Jekatěrinburgu další bitvu. O osudu carské rodiny, kterou bolševici věznili, tím bylo podle ruských historiků rozhodnuto.
"Vítězné tažení Čechů na Jekatěrinburg, kde bolševici věznili carskou rodinu v domu podnikatele Ipaťjejeva, jen urychlilo její konec. Už sedmnáctého července se rudí pod tlakem blížících se legionářů rozhodli s carem a jeho rodinou skoncovat. Dříve či později by to tak jako tak udělali," vysvětluje Dmitrijev. Mikuláše II. s celou jeho rodinou zavraždili.
Z jejich smrti ale nelze podle Dmitrijeva Čechy v nejmenším vinit. "Celá jejich 'vina' spočívá v tom, že legionáři šli od vítězství k vítězství a pro bolševiky bylo nepředstavitelné, že by byl car při obsazení Jekatěrinburgu osvobozen. Toho se velmi - a vcelku důvodně - obávali. Raději proto carskou rodinu ve velké panice a zmatku ve sklepení Ipaťjejevova domu zmasakrovali. Střelbou i bodáky," dodává Dmitrijev.
Mluvit o ruské občanské válce je důležité pro Čechy i Rusy
Pravdivé zmapování historie občanské války v Rusku není stále součástí ideologie či historie ruského státu. Nikolaj Dmitrijev s Alexandrem Kručininem se tak stále setkávají s lidmi, kteří přebírají nebo opakují bolševickou ideologii. A v poslední době je jich podle nich stále více.
Zrovna nedávno se v Rusku objevily články psané v duchu sedmdesátých let minulého století. Jejich autory jsou přitom mladí historici s "vyhrocenými a moderními názory", jak o sobě prohlašují. "Ve skutečnosti ale popisují historii Ruska bolševickým, respektive sovětským pohledem," analyzuje Dmitrijev.
A badatel Kručinin se připojuje. Podle něj je hovořit pravdivě o událostech občanské války v Rusku velmi důležité a prospělo by to Čechům i Rusům. "Pro Čechy jsou legionáři hrdinové, kteří položili anebo riskovali životy za vznik nezávislého demokratického státu. Nynější ruští činovníci rádi hovoří o usmíření. K tomu jsou ovšem nutné i konkrétní činy, nejenom řeči. Události občanské války stále ještě rozdělují Rusko. Pokud tedy budeme objektivně zkoumat činnost Čechů v Rusku, jakou roli tenkrát v Rusku sehráli, vydáme se na cestu usmíření a vzájemného poznání, které vylučují nenávist," dodává.
