Český velvyslanec na Ukrajině má podle svých slov za sebou psychicky a fyzicky náročné měsíce a mnoho stresujících situací. Ale úlevu z návratu domů necítí.
"Nastala by, kdybych odjížděl ze země, která vyhrála válku. Která už žije v míru po vítězné válce. To by mě těšilo nejvíce," podotýká devětapadesátiletý diplomat, který v minulosti působil také na českých velvyslanectvích v Moskvě a Baku.
Jaká byla před lety vaše první reakce na to, že se o vás na ministerstvu uvažuje jako o kandidátovi na velvyslance v Kyjevě?
Musím říci, že jsem se sám do Kyjeva nehlásil. Ale když se začalo moje jméno skloňovat mezi kandidáty, samozřejmě mě to potěšilo. Ukrajinou jsem se zabýval a věděl jsem, že to bude náročné. Chvilku trvalo, než jsem přesvědčil manželku. To pro mě bylo rozhodující, bez rodiny bych tam nejel. Jsem rád, že jsem na Ukrajině byl v nelehké době, a musím říci, že tu zemi mám velmi rád.
Neuvažujete o tom, že byste o svých šesti letech na Ukrajině sepsal paměti?
Popravdě zatím se k tomu nechystám. Možná v důchodu. Ale nevedu si žádný deník, nedělám si žádné poznámky, takže bych musel dost lovit v paměti.
Vraťme se do února loňského roku, k začátku ruské agrese. Mnoho lidí hodnotilo, nakolik se mýlilo ve svých předpokladech, zda invaze bude, či nebude nebo v jaké míře. Nakolik se naplnily vaše tehdejší předpoklady?
Patřil jsem do skupiny těch, kteří se mýlili. Nečekal jsem, že válka bude v takovém rozsahu a ze strany Ruska tak brutální. Ukrajinské vedení nepřipouštělo možnost, že by se Rusko pokusilo obsadit Kyjev. Mně bylo jasné, že něco určitě přijde, protože Moskva zkrátka musela něco udělat po požadavcích, se kterými vyrukovala vůči Ukrajině a Západu. Ale dlouho jsem si říkal, že Kyjev válka nezasáhne, spíše východ a jihovýchod země. Pro mě byl šok, že se Rusové rozhodli jít na Kyjev a svrhnout ukrajinské vedení.
Přijímali jste ve dnech před 24. únorem nějaká opatření, která předpokládala i možnost napadení Kyjeva?
Nárůst počtu ruských vojáků a techniky u hranice s Ukrajinou už všichni viděli v roce 2021. Na podzim obavy zesílily a na to jsme samozřejmě reagovali. Prošli jsme si všechny plány postupu v krizových situacích a aktualizovali jsme je. Měli jsme promyšlené různé varianty, včetně urychlené evakuace velvyslanectví.
Mezi 12. a 14. únorem 2022 jsme rozhodli, že rodinné příslušníky všech českých diplomatů a pracovníků ambasády pošleme domů do Česka. Zároveň dostali možnost odjet všichni, kteří se v té atmosféře necítili dobře. Později, když jsme se evakuovali, se ukázalo, jak to bylo správné rozhodnutí. Protože evakuovat z Kyjeva velký počet lidí by v takové situaci bylo složité.
Ale při evakuaci jsme s sebou brali i několik Čechů, kteří zrovna na Ukrajině pobývali. Z nevládních organizací a několik dalších.
Oživování ambasády
Jaká byla vaše bezprostřední urgentní agenda v prvních hodinách a dnech invaze, když jste už byl mimo budovu velvyslanectví v Kyjevě?
Každý zaměstnanec ambasády měl své jasně stanovené úkoly a povinnosti, které platily, i když jsme budovu v Kyjevě zavřeli. Snažili jsme se na dálku dělat vše jako dříve. A vše, co v daných podmínkách bylo možné.
Někteří zaměstnanci chodili do call center, jezdili vypomáhat do polského Přemyšle za ukrajinskou hranici, když se spustila uprchlická vlna. Museli jsme se ale zamyslet, jak dál. Bylo jasné, že na území Ukrajiny musíme být přítomni. Nejen ze symbolických důvodů, ale i kvůli řadě praktických provozních záležitostí spojených s velvyslanectvím, byť dočasně uzavřeným.
Hledali jsme dočasné místo a jako pro nejvíce bezpečnou jsme se rozhodli pro Zakarpatskou oblast. Chtěli jsme zřídit v Užhorodu úřadovnu, kde bude několik lidí z ambasády působit. Nakonec pracovala spíš z Košic, i když pracovníci do Užhorodu pravidelně dojížděli.
Pak ale nastal obrat, když Ukrajinci ubránili Kyjev a zatlačili ruské okupanty zpět. Myšlenku fungovat z Užhorodu jsme tedy opustili a začali jsme s přípravami na návrat do Kyjeva. 12. dubna přijeli do Kyjeva první dva kolegové, kteří začali ambasádu takzvaně oživovat. Tedy připravovat k tomu, aby se mohli vrátit všichni pracovníci. Já se vrátil 24. května a do konce června pak všichni ostatní, kteří tam byli před invazí.
Další těžké období začalo loni v říjnu, kdy Rusové bombardovali cíle spojené s ukrajinskou energetikou. Znamenalo to mnoho dní trávit ve tmě, s omezenou teplou vodou a topením. Jak jste tomuto vývoji přizpůsobili svoji práci?
17. října v pondělí přišel první takový útok. Protivzdušná obrana v Kyjevě tehdy ještě nebyla taková, jako je dnes. Pociťovali jsme to všichni samozřejmě i v bytech a domech, mimo pracovní dobu. Vypínali nám elektřinu, zavedli v tom harmonogram. Věděl jste například, že vám doma elektřina čtyři hodiny půjde a další čtyři ne. Dalo se podle toho zařídit. Nabít si mobil, uvařit, vyprat.
Ale docházelo k přetěžování sítí a kromě pravidelných plánovaných odstávek nastaly ještě neplánované, havarijní výpadky proudu. A pak už jsme nevěděli dopředu, kdy nám elektřina půjde a kdy ne. Takže často nešla voda, internet nebo nejezdil výtah. Jít s nákupem do dvanáctého patra není nic příjemného.
Bylo nám jasné, že se Rusové snaží Ukrajince demoralizovat a že to bude stále horší a horší. Museli jsme uvažovat i o tom, že se případně zase na čas stáhneme jinam. Ale ukázalo se, že ukrajinští energetici jsou šikovnější, než se předpokládalo. Vždy po útocích dokázali škody, alespoň v Kyjevě, rychle opravit. Klobouk dolů před nimi. Osobně čekám, že se Rusko znovu pokusí ničit energetickou infrastrukturu.
Ruská invaze měla opačný efekt
Mluvil jste o tom, že se ruské vedení snažilo Ukrajince demoralizovat a zlomit. Nemělo to spíš opačný efekt?
Ano, to mohu potvrdit. Taková je moje zkušenost. Co jsem slyšel z osobních rozhovorů, mnozí lidé jsou z války unavení a nechtějí, aby pokračovala. Ale s každým novým, brutálním, barbarským útokem na civilní objekty to odhodlání Ukrajiny neustoupit Rusku a nenechat se donutit k ústupkům spíše roste.
Jak vy jako diplomat přímo působící na Ukrajině vidíte změnu v tom, že agrese Kremlu vlastně většinu Ukrajinců spojila proti Rusku. Včetně těch, kteří třeba dříve vůči Rusku nebyli kritičtí, nebo dokonce chtěli, aby Ukrajina a Rusko spolupracovaly?
Jednoznačně je to velký přelom. Ruská invaze vyvolala opačný efekt, než ruské vedení chtělo. Jeho cílem bylo připoutat Ukrajinu do své sféry vlivu a de facto zničit ukrajinskou státnost. Agrese dokázala přesvědčit i ty Ukrajince, kteří byli neutrální, nebo dokonce pozitivně naladění vůči Moskvě, že už s Ruskem nechtějí mít nic společného. Je to pro ně boj o nezávislost, o právo patřit k Evropě a sdílet její hodnoty.
To platí i o rozšíření NATO. Vždyť ta agrese vedla k rozšíření aliance (o Finsko a Švédsko, pozn. red.). Rusko chtělo odzbrojení Ukrajiny, stal se pravý opak.
Budete v Kyjevě letos končit. Co vám z Ukrajiny bude nejvíc chybět?
Nechci říkat, že jsem tam zapustil kořeny, ale šest a půl roku je dlouhá doba. Nejvíce mi bude chybět náš ambasádní tým, který byl skvělý a vždy jsem se mohl o své lidi opřít. Byla to často náročná a stresující mise, takže mi samozřejmě nebude chybět věčná únava, fyzická i psychická.
Celkovou úlevu ale nepociťuji. Nastala by, kdybych odjížděl ze země, která vyhrála válku. Která už žije v míru po vítězné válce. To by mě těšilo nejvíce.
