Kyjev (Od našeho zvláštního zpravodaje) - Téměř na den přesně se Ukrajinci po sto letech na kyjevském Sofijském náměstí znovu ptali: co tady ti cizinci s divným přízvukem a v carských uniformách vlastně dělají?
Píše se 11. října (dle tehdejšího ruského kalendáře den Sv. Václava 28. září) 1914 a na Sofijském náměstí stojí tisícovka dobrovolníků právě zformované České družiny: přísahají a přebírají čerstvě vysvěcený svatováclavský prapor - bojovou zástavu své jednotky. Nikdo tehdy ještě netušil, že tím vlastně vzniká základ československých legií v Rusi, šedesátitisícového sboru, který dával bolševikům v době občanské války tvrdě "na frak" a držel dlouho v rukou celou transsibiřskou magistrálu.
Stejné místo a týž ceremoniál: 28. září 2014. A paradoxně i obdobně nervózní atmosféra - bez ohledu na stoletou přestávku. Tenkrát válka na Ukrajině začínala,... zatímco dnes (možná) pomalu utichá. I revoluční strážci z přilehlého Majdanu jsou po krveprolití a bouřích, které svrhly prezidenta Janukovyče, ve střehu.
Čtyři stovky českých legionářů v carských uniformách (nastoupených k přísaze, stejně jako před sto lety) - to je pro ně přece jen velké sousto. Ukrajinci proto Čechy až do poslední chvíle od podobného scénáře pietní rekonstrukce přísahy českých družiníků všemožně zrazovali. Z obav, že kyjevští - jako kdysi v roce čtrnáctém - přísahu nepochopí a Pravý sektor v ní bude vidět jen provokaci.
"Přísaha čtyř stovek chlapů,... a dokonce v ruských uniformách?!" V Kyjevě, a především na českém velvyslanectví, zavládlo zděšení. Pamětní desku na zdi Sofijského chrámu proto nakonec v neděli - po dlouhém vyjednávání - odhalili čeští legionáři v civilu. To proto, aby prý nikoho neprovokovali. Doplnila je pouhá desítka Čechů v historických uniformách.
"Před sto lety to měli čeští dobrovolníci o poznání těžší. Šli do války a navíc byli pro nemalou část ukrajinské společnosti zrádci, kteří přeběhli od Habsburků pod křídla báťušky cara. A příznačné je, že ani dnes je tam nikdo moc nechtěl," srovnává historik Dalibor Vácha, autor čerstvého bestselleru o ruských legiích "Červenobílá". Ani Pavel Filipek z odboru pro válečné veterány českého ministerstva obrany neskrývá rozčarování: "Ti chlapi se tehdy nebáli jít do boje. Neměli bychom se tedy bát ani my postavit čtyři stovky uniformovaných legionářů na Sofijské náměstí. Přijde mi to zbabělé."
Stín vůdce separatistů Igora Strelkova
Na Sofijském náměstí tedy nakonec nezahřmělo zvolání čtyř set Čechů. Při komorně-pietním odhalení legionářské desky se nicméně místopředseda Československé obce legionářské Jindřich Sitta neubránil dojetí: "Sešli jsme sice v Kyjevě, ale pro Čechy je Sofijské náměstí jedno z nejdůležitějších míst, kde byl položen základ Československa. A položili ho přesně před sto lety dobrovolníci, kteří měli tu vůli a odvahu jít za svým snem - samostatným státem Čechů a Slováků. Ačkoliv neměli z tehdejšího hlediska žádnou šanci na úspěch. Prospěch společnosti pro ně byl zkrátka důležitější než ten jejich,... a dokonce než jejich život, který mnozí z nich obětovali v boji. Jim podobní lidé tvoří základ každé slušné společnosti. A rozhodně to není horda egoistických vůdců, kteří jdou jen tvrdě za svým. "
Sitta se chvíli dívá na právě odhalenou pamětní desku od akademického malíře Pavla Holého a ptá se: "Vidíte snad dnes v české společnosti nějakou ochotu udělat něco pro stát? Přinést nějakou oběť? Pokud ji nezaměňujeme za oslavy vítězství hokejistů... anebo kladení věnců na hrobu zakladatele Československa prezidenta Tomáše Masaryka."
Sitta tak alespoň jménem obce legionářské na Sofijském náměstí přísahal, že legionáři nedopustí, aby se na ideály a tradice, za které položily život tisíce Čechů, zapomnělo.
Na Sofijském náměstí je klid a nikdo z místních se nechystá, že si to s Čechy vyřídí. "Možná jsme mohli být odvážnější a ty čtyři stovky legionářů v dobových carských uniformách si na kyjevské radnici přeci jen vymoci," připouští státní tajemník ministerstva obrany Daniel Koštoval. Avšak jen o umístění pamětní desky se podle něj vyjednávalo téměř dva roky.
"Ten boj nás stál dost sil. Možná jsme si s plánovanou velkolepou přísahou ukousli až příliš velké sousto," připojuje se český velvyslanec na Ukrajině Ivan Počuch.
Ukrajinský podnikatel Volodymyr Borodenko se naopak domnívá, že právě v situaci, kdy Ukrajinu stále sužuje válka s Ruskem, mohl původní záměr přísahy legionářů mnohem výrazněji lidem připomenout, že Češi jsou i v těchto - pro Kyjev velmi složitých chvílích - s Ukrajinou. "Obavy z provokací byly liché. Škoda nevyužité šance. Vaši legionáři by si to zasloužili," domnívá se Borodenko.
Ani Ukrajinci se ale neshodnou. Ukrajinský historik Andrej Švačko například připomíná málo známý, ale důležitý fakt: Igor Strelkov, který je dnes jedním z nejznámějších vůdců proruských separatistů a v minulosti se nejednou zúčastňoval historických rekonstrukcí, zdiskreditoval na Ukrajině jakékoliv podobné akce. "Pochopte proto, prosím, obavy z možných provokací," říká.
Legie? "Republika na kolečkách"
Legie - například ty ruské - chápe historik a scenárista Zdeněk Mahler jako "republiku na kolečkách" (ostatně i proto vznikl a dokončuje se putovní Legiovlak se sedmi historickými vagóny) v době, kdy Československo ještě neexistovalo a nikdo nevěděl, zda vůbec vznikne a zda boje přeživší legionáři neskončí jako vyhnanci.
"Ti kluci (60 000 legionářů - pozn. red.) drželi v šachu celé Rusko, když obsadili transsibiřskou magistrálu. A jejich útvary? To byly skvěle organizované samosprávné vojensko-hospodářské celky. Přežívaly i v těch nejdrsnějších válečných podmínkách. Měly své pekárny, masokombináty, kamenické dílny, a dokonce i divadla. Krutě přitom zatápěli bolševikům po celé Rusi. I v bitvách, které legionáři prohráli, měli rudí až stonásobně větší ztráty než oni. Divíte se pak, že legionáři vyvolali u mocností respekt vedoucí ve vznik Československa?" ptá se Zdeněk Mahler.
Dnes už se zapomíná i na to, že Tomáše Masaryka v emigraci finančně vydatně podporovali američtí krajané. Třicet tisíc těchto krajanů žijících v USA pak vstoupilo do US Army, aby v Evropě bojovali ve jménu své svobodné vlasti - Československa. "Měřeno dnešními hodnotami šlo o něco neuvěřitelného, nevídaného a jen těžko pochopitelného," srovnává Mahler.
O bojích ruských legionářů proti bolševickým jednotkám by bylo podle historika Eduarda Stehlíka možné vyprávět hodiny a hodiny. U Samary například legionáři v červnu 1918 doslova převálcovali mnohem početnějšího a lépe vyzbrojeného protivníka. A stejně tak se legionáři v březnu 1918 vyznamenali při manévrovém boji u Bachmače, kdy jim hrozilo německé obklíčení. Bránili se, útočili, sháněli vlaky, přesouvali se na potřebná místa... projevovali až neskutečné hrdinství a organizační schopnosti.
"Jak to jen pojmenovat?" klade si otázku Stehlík. A sám si po chvíli odpovídá: "Klidně jako vlastenectví až za hrob - jakkoliv to zní otřepaně -, které vzniklo z letité práce českých spisovatelů, básníků, jazykovědců,... ale i sokolů. Masaryk říkával, že 'bez Sokola by nebylo legií a bez legií by nebylo republiky'."
