Marseille (od naší spolupracovnice) - Z nenápadného baru se stal symbol kulturně-společenské scény druhého největšího francouzského města. U piva se tady v Marseilli potkávají intelektuálové z Blízkého východu, přistěhovalci i Francouzi.
"Pustíme si Edith Piafovou Blízkého východu," směje se barman a pouští z malého počítače libanonskou zpěvačku Fajrúz. "K pití mohu nabídnout naši novinku - pivo Taybeh a víno z Palestiny, které začal do Francie dovážet jeden dodavatel spolu s šálami," nabízí. Politické nálady se tu odrážejí na nálepkách, kterými štamgasti zkrášlují zeď za pultem. Palestinská vlajka, italské karikatury, hesla za genderovou rovnoprávnost. Transparenty z manifestací, plakáty z koncertů a portréty oblíbenců hospodského - Che Guevary a herečky Fátin Hamámaové.
"Palestinské vlajky občas některým hostům vadí, ale snažíme se být otevřeným prostorem, kde se o podobných věcech diskutuje. Návštěvníci se také občas leknou, když vidí arabské nápisy, ale Francouzi jsou v tomhle slušní. I když jsou nervózní, nedají to na sobě moc znát," popisuje majitel Bassel, potomek palestinských uprchlíků, kteří po roce 1948 žili v syrském táboře Jarmúk. Zároveň dodává, že horší bylo, když v začátcích hledal pronájem.
"Arabský obličej vám dveře spíše zavírá, než otevírá, a tak jsem za sebe často posílal manželku. Když jsem přišel já, chtěli po mně víc dokumentů, sousedi se také báli, že chci otevřít islamistické centrum," vzpomíná. Před začátkem války dával v Sýrii kurzy arabštiny jedné Francouzce, s níž se pak fiktivně oženil. "Díky ní jsem se dostal do Francie a poprvé v životě měl národnost. Jako Palestinec máte v Sýrii jen status uprchlíka. Navíc jsme se začali mít opravdu rádi, nejen fiktivně, a nakonec spolu prožili tři roky," vysvětluje.
Bassel se snaží držet cílů, které si na začátku vytyčil. Chce nabídnout jiný pohled na arabskou kulturu než ten prezentovaný v médiích spojený s radikálními islamisty a oprošťovat se od klišé.
Nad šachovými figurkami i půllitry piva tu rozjímá celá reprezentace Blízkého východu - Libanonci, Syřané, Egypťané, Súdánci, Tunisané, Jemenci, Turci, Kurdové i další, kteří se tu mísí s Evropany. "Často sem chodí Francouzi, kteří mají vztah k arabské kultuře nebo se zajímají o světové dění, studenti, novináři, umělci. Hodně mě baví s nimi diskutovat," říká Bassel.
Většina lidí, kteří do baru chodí, jsou levicově smýšlející a ateisté. I proto majitel prodává alkohol. Natáčel se tu také film s názvem Na straně nevěsty o syrských uprchlících, kteří předstírají svatbu a dostanou se tak ze Sicílie až do Švédska.
Zvykl jsem si na svobodu
Barman Mazen přepíná na libanonskou hudební skupinu Mashrou Leila. "V Libanonu jsou tito hudebníci poslední dobou cenzurovaní, mimochodem kvůli tomu, že jsou homosexuálové," vysvětluje Jemenec, který do Francie přišel před osmi lety v rámci studijního stipendia firmy Total. Krvavá občanská válka v jeho zemi vypukla v roce 2015.
"Říkal jsem si, že zůstanu, dokud nepřestane, jenže uplynuly dva roky a bylo to ještě horší, tak jsem status studenta vyměnil za politický azyl. I kdyby teď skončila, což nehrozí, tak by bylo těžké se vrátit, zvykl jsem si na svobodu a moje identita už je tvořena místními hodnotami," vypráví a popisuje společnost v Jemenu, která podle něj funguje v rámci kmenů. "A to nemluvím o náboženství. Já pochyboval vždycky, definitivně jsem přestal věřit až ve Francii. Řekl jsem to jen tátovi, který je celkem otevřený, vlastně myslím, že také nevěří, ale neříká to. V Jemenu kvůli tomu můžete riskovat život," říká barman.
Ateismus je podle Mazena jedním z poznávacích znaků arabské levice. "Popsal bych ji asi třemi slovy: antidiktatura, antibůh a antisystém nebo antikapitalismus. Záleží, odkud jste," tvrdí. Situace v jeho rodném Jemenu je teď naprosto bezvýchodná. Mazenova rodina bydlí ve městě Saná, které je čas od času bombardované. "Máma se odtamtud nehne a říká: Radši budu trpět tady než v cizí zemi," vysvětluje.
Neviditelný kulturní šok
Libanonka Mima přišla do Francie kvůli studiím, na Univerzitě Aix-Marseille píše diplomovou práci o Tarekovi Oubrouovi, takzvaném imámovi z Bordeaux, který je ve Francii propagátorem umírněného islámu. O baru se dozvěděla od rodinných známých z Paříže.
Vypráví o kulturním šoku, který ve Francii zažila, přestože to nebyl ten, který by mnozí očekávali. "Francouzi se mě na začátku ptali, jestli jsem ráda, že mohu chodit do baru, spát, s kým chci, a podobně, moc jsem to nechápala, v Libanonu je dovolené to samé, přece jen to není Saúdská Arábie, ale po chvíli mi došlo, že přece jen zažívám kulturní šok, ale neviditelný," líčí.
"Třeba v Libanonu uvidíte zmalovanou ženu, která je nápadně oblečená, takže se bude zdát, že žije konzumně, ale ve skutečnosti je to jinak. Francouzka bude možná na pohled střídmější, ale pak celý týden pracuje od nevidím do nevidím, v pátek je úplně vyřízená, ale první, co udělá, je, že jde do baru," popisuje Libanonka Mima. Zdůrazňuje, že ji ve Francii šokovala konzumace radosti a zážitků a neuvěřitelný individualismus. "Jako by tu lidé neměli právo být občas smutní nebo nevýkonní. Rozejde se s tebou kluk, ale už druhý den musíš dělat, že se nic nestalo. Myslím, že moje země je v tomto ohledu o něco zdravější," dodává.
V pozadí hraje syrsko-jordánský rap 47Soul. Majitel Bassel potahuje z cigarety, zákaz kouření se tu neřeší. "Původně jsem to tu chtěl pojmenovat Bílé moře, v arabštině tak říkáme Středozemnímu moři, protože je na něm hodně vln, ale jsem rád, že jsem nakonec zvolil mer veilleuse - moře, jež opatruje všechny kultury, které mají přece jen spoustu společného," usmívá se.
