"Chci být právníkem. Vybral jsem si tohle studium, protože je to můj sen. Chci pomáhat lidem, kteří si nedokážou pomoci sami," říká mladík, se kterým se život nemazal. Konkrétně by rád pomáhal lidem s postižením, kteří se v Mosambiku často ocitají v těžkých situacích. S postižením, se kterým se od svých dvanácti let potýká i on sám.
Lacinho v modrém tričku sedí ve svém kolečkovém křesle ve stínu osamocené skupiny stromů. Zeširoka se kření do telefonu, který na něj Ilauda zamířila. Spolu s Lacinhem kamera krátce zabere i několik dalších osob. Na místě je i jeho matka, která se o něj stará. Zrovna na okamžik zmizela v domě. Je tu i jeho mladší bratr.
Žije na předměstí čtvrtého největšího mosambického města, více než půlmilionové Beiry. V malém domku bydlí kromě už zmíněných lidí i jeho dva synovci. Otec zemřel, když mu bylo šest let.
Mosambičan Lacinho se narodil zdravý. Když mu ale bylo kolem dvanácti let, začal mít potíže. Že s ním není něco v pořádku, si poprvé uvědomil, když ve škole skládal zkoušku. Po jejím skončení zjistil, že nemůže vstát. Nemohl se hýbat. Musel poprosit kolemjdoucího o pomoc. "Zavolejte mého kamaráda, aby mi přišel pomoci, protože se nemohu hýbat," vzpomíná, jaká byla tehdy jeho reakce.
Když šel, tak zničehonic upadl. Vstal a upadl znovu. Znovu vstal a opět upadl.
Lacinho se obrací na svou matku, aby mu pomohla to vysvětlit. "Bylo to velmi náhlé," vzpomíná žena. Ilauda přes Skype píše, že matka má tvář od slz, když vysvětluje, že jednoho dne se její syn vracel ze školy a za chůze vypadal, jako by mu někdo tlačil hrudník dopředu před tělo. Nemohl chodit tak, jak obvykle chodil do té doby. Šel s pomocí prstů, ne po celých chodidlech.
Lacinhova matka rychle dodává, že její slzy jsou slzy štěstí. Brečí, protože i přes všechny útrapy, kterými si prošel, její syn nyní studuje ve druhém ročníku na univerzitě.
Za jednu z největších těžkostí spojených s degenerací svalů na Lacinhově těle jeho matka považuje, že přišel o samostatnost. Dříve mohl chodit, jako dítě si hrát, pobývat s ostatními. Nyní potřebuje podporu. Ať už chce jít kamkoliv, musí někoho požádat, aby mu pomohl.
Chybí mi síla
Lacinho klidným hlasem vysvětluje, že mu chybí síla. I když si jde lehnout nebo se chce postavit, potřebuje podporu druhého člověka, protože se nemůže sám narovnat. "Nemám žádné jiné zdravotní potíže kromě svého postižení," říká pevně s pomocí Ilaudy, která tlumočí jeho slova z portugalštiny. Proto sám na sebe nenahlíží jako na nemocného, ale jako na člověka s postižením, které mu brání chodit.
S vozíkem se nevejde do místního autobusu, takže do nedaleké školy ho pomáhá tlačit za hezkého počasí jeho mladší bratr, za špatného počasí jeho matka. Kamarádi a spolužáci mu pak pomáhají na cestě domů.
S matkou se Lacinho pustí do sporu, když padne otázka, zda se jeho zdravotní stav zhoršuje. Ona věří, že ano. "Dříve dokázal ulehávat i vstávat sám, ale teď potřebuje někoho, aby ho držel. Dřív se také sám zvládal vykoupat, ale teď potřebuje podporu, protože nemá sílu v rukou," říká žena, která sama provozuje malý byznys, aby rodinu uživila.
Lacinho ale nesouhlasí, i když přiznává, že změnu pociťuje. Ztrácí víc síly a je pro něj těžší dělat věci, které dříve dělal. "Jsem na tom lépe, jen nemám moc síly," tvrdí.
Přeju si počítat
Mladík je přesvědčený, že postižení mu v jeho snu studovat práva nebrání, protože je vytrvalý a přesně ví, co chce. Nesnáší, když ho někdo lituje. Přiznává však, že zažil řadu výzev.
"Mnoho lidí si myslí, že neuspěji, že nebudu schopen naplnit své sny," vysvětluje Lacinho a vzpomíná na kamarádku své matky, která mu radila, aby si vybral jinou oblast, ve které by pracoval. "Chci být právníkem, proto musím dělat tohle," stál si tvrdě za svým. Hlavní výzvou tak pro něj podle jeho slov zůstává, že nemá vlastní počítač.
Počítač by se mu hodil i díky jeho dalším zálibám. Má rád informatiku a rád designuje. Kromě advokacie sní o tom, že z něj jednou bude nejlepší moderátor v Mosambiku. Už dnes má vlastní kanály na YouTube a Facebooku, na kterých sdílí spoustu témat. Řeší koronavirovou pandemii i sociální programy. Směje se, když vypráví, že taky upozorňuje na neznámé zpěváky. Své profily na YouTube i na Facebooku momentálně spravuje přes telefon, který je na to už dost starý.
Region smetl cyklon Idai
Illauda, pracovnice neziskovky Světlo pro svět, Lacinha poprvé potkala až loni, přestože v jejich programu je mladík zařazen zhruba od svých 13 let. Poznala ho přes místního partnera nevládní organizace, ve které pracuje a která mimo jiné v nejchudších regionech světa pomáhá lidem s postižením zlepšovat život. Svoji kancelář, ze které v těchto oblastech dohlíží na rozvojové programy, má i v Praze.
"Ve srovnání s většinou lidí se zdravotním postižením nejsou v horší situaci. Ale bohatí nejsou," odpovídá Ilauda na dotaz, jak moc je Lacinhova rodina chudá. Lacinhova matka provozuje drobný podnik, aby mohla podporovat rodinu.
Světlo pro svět
Nevládní organizace, která se zaměřuje na léčbu a prevenci slepoty a podporu osob s postižením v nejméně rozvinutých regionech světa. V Česku vznikla v roce 2007 jako součást mezinárodní organizace Light for the World.
Na snímku je s Lacinhem šéf českého Světla pro svět Richard Schinko.
S pomocí programu se Lacinho účastnil například rehabilitace, aby se dokázal co nejvíce sám hýbat. Loni organizace rodině poskytla také psychosociální a potravinovou pomoc. Přes Mosambik se totiž přehnal ničivý tropický cyklon Idai.
Oblast, ve které žije Lacinhova rodina, byla zasažena mimořádně destruktivní silou. Verandu, jídelnu i Lacinhův pokoj cyklon poničil. "Do dneška stále vidíme některé důsledky Idaie a žijeme s nimi," říká Lacinho. Hrozí, že jedna ze zdí spadne, protože se jí stále nepodařilo opravit.
"Jeho rodina si toho hodně vytrpěla," potvrzuje pracovnice neziskové organizace Ilauda. "Pamatuji si, že když jsme hodnotili situaci, tak se jeho jméno objevilo na seznamu lidí, kteří opravdu potřebují pomoct," dodává.
Diskriminace i od rodiny
Lidé se zdravotním postižením v Mosambiku podle Ilaudy často čelí diskriminaci. Někdy pramení jen ze zvědavosti druhých, jindy se projevuje velmi nebezpečně.
"Dokonce i někteří učitelé říkají: Dobře, teď bojujete za dobré známky, ale nebudete schopni nic dělat, protože nejste normální člověk. Od lidí, se kterými pracujeme, často slýcháme, že se potkávají s tímto srovnáním: Jsem normální, protože nepoužívám invalidní vozík, nenosím brýle, slyším, mohu mluvit. Jsem normální, protože nemám žádné viditelné postižení. A pokud člověk nějaké zdravotní postižení má, tak to není podle nich normální, otravuje je to," popisuje Ilauda.
Často ani školy netuší, jak k dětem se zdravotním postižením přistupovat. "Je důležité mít děti s postižením ve školách. Protože v budoucnu se nebudou muset o nic prosit, nebudou žádat o peníze, nebudou na nikom závislé. Budou svobodné a schopné dělat, cokoliv budou chtít," je přesvědčená Ilauda.
Diskriminace přitom nepřichází jen od cizích lidí, ale objevuje se přímo i v rodinách. Lacinho vysvětluje, že než zemřel jeho otec, tak se vídal s mnoha příbuznými, po jeho smrti se to ale změnilo. A definitivně se s příbuznými z otcovy strany přestal stýkat, když se o slovo přihlásilo jeho postižení.
"Opustili nás, nechali nás samotné. Nekoupili nám nikdy ani jedinou tužku. O všechno se stará moje matka. Matka nás podporuje a pomáhá nám," říká s vděčností Lacinho.
Navzdory všem těžkostem si Lacinho udržel svůj životní optimismus. "Je opravdu laskavý a chytrý člověk. Když se na něj podívám, tak mi jeho tvář prozrazuje, že si toho hodně prožil - tolik věcí, tolik utrpení - ale stále zůstává velmi pozitivní. Věří v lepší budoucnost," říká Ilauda.
Rodina se nyní podle Ilaudy obává, že stejná choroba, kterou trpí Lacinho, si najde cestu i k jeho mladšímu bratrovi. "Loni si uvědomili, že to, co se stalo Lacinhovi, se děje i jeho mladšímu bratrovi. Má stejné problémy, jaké měl Lacinho, když mu bylo kolem deseti let. Takže se rodina bojí, že to bude to samé," vysvětluje Ilauda.
