Praha - Skoro osm tisíc jmen je na památníku v Potočari, věnovaném obětem masakru ve východobosenské Srebrenici a okolí v polovině července roku 1995.
Před soud v Haagu předstoupil po desáté hodině muž obžalovaný z nejhoršího válečného zločinu na evropské půdě od konce druhé světové války. Ratko Mladič.
"Jsem generál Mladič," prohlásil v úvodu přelíčení podle agentury AP. Předsedovi tribunálu pak řekl, že je nemocný a nechce slyšet obvinění.
"Pane soudce, jsem těžce nemocný člověk, potřebuju trochu více času na rozmyšlení, mějte se mnou trpělivost," řekl Mladič.
"V bosenské válce jsem bránil svůj lid a svou zemi a nyní bráním sám sebe. "Musím říct, že se chci dožít toho, až budu zase svobodný," dodal. Stání skončilo po necelých dvou hodinách.
Podle očekávání Využil svého práva na třicetidenní lhůtu na rozmyšlenou. Proces má pokračovat 4. července.
Rekonstrukce: Srebrenica, rok 1995
Bývalý velitel armády bosenských Srbů byl u toho, když jeho jednotky 11. července 1995 muslimské město dobyly, zadržely všechny dospělé muže a v autobusech je odvážely pryč.
Masakr ve Srebrenici je spolu s blokádou a ostřelováním Sarajeva hlavní položkou v obžalovacím spisu proti devětašedesátiletému Mladičovi, kterého srbská policie zatkla v pondělí a ve středu předala do Haagu do rukou Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY).
O Srebrenici se často píše a hovoří, často je zmiňována při procesech v Haagu. Připomeňme si v krátké rekonstrukci, co se vlastně tehdy v létě roku 1995 v tomto městě na bosensko-srbském pomezí stalo. Proč jsou šestnáct let staré události tolik spojované s Mladičem.
Letité nepřátelství
Generál přišel na konci druhé světové války (v roce 1945) o svého otce. Zastřelili jej chorvatští ustašovci. Dlouho v sobě nosil nepřátelství k muslimům a Chorvatům, které se pak projevilo při rozpadu federální Jugoslávie.
Mladič se nejprve zapojil do bojů v chorvatském Kninu, kde si tamní Srbové zřídili autonomii a odmítli být součástí Chorvatska.
V květnu 1992 se stal nejvyšším velitelem bosenskosrbské armády, která měla přístup ke skladům jugoslávské federální armády a neměla tak nouzi o zbraně.
Na začátku července už válka v Bosně a Hercegovině trvala tři roky. Bosenskosrbská armáda ovládala dvě třetiny republiky.
Bosenští Srbové si vytvořili vlastní stát - Republiku Srbskou - a chtěli ji teritoriálně propojit se Srbskem.
V takovém souvislém a bezpečném propojení jim ale bránila území na východě Bosny u srbských hranic obývaná převážně muslimy.
Především se jednalo o města Žepa, Goražde a Srebrenica. Do těchto měst se stahovali i muslimští uprchlíci, kteří uprchli z míst obsazených srbskými jednotkami.
Bezpečná zóna
Organizace spojených národů označila šest měst ve východní Bosně za takzvané bezpečné zóny, kde mělo být civilistům umožněno usadit se beze strachu z ostřelování a krveprolití.
Mezi těmi městy byla i Srebrenica. Chránil ji však pouze lehce vyzbrojený kontingent 370 nizozemských vojáků, který neměl mandát k ozbrojeným akcím.
Na začátku července se bosenskosrbská armáda rozhodla vzít Srebrenicu ztečí a obsadit ji.
NATO na žádost Nizozemců o vzdušný zásah provedlo jen omezený nálet, který téměř patnáct tisíc bosenskosrbských vojáků nezastavil.
Nizozemci se stáhli a 11. července srbští vojáci po zhruba pětidenním ostřelování města vstoupili do Srebrenice. Desetitisíce lidí se snažily z města dostat. Ženám, dětem a starším mužům to Srbové umožnili.
Mužům ve věku patnácti až pětašedesáti let však ne.
Zabijte je všechny
Jeden z místních srbských velitelů Miroslav Deronjić později u soudu v Haagu vypověděl, že předák bosenských Srbů Radovan Karadžič osobně nařídil všechny dospělé muže ze Srebrenice zabít.
"Zabijte všechny, které budete moci zabít," řekl Karadžič podle tohoto zdroje.
Vraždění se odehrávalo hlavně v následujících dvou dnech - 12. až 17. července 1995. Vojáci vyváděli z autobusů muže se svázanýma rukama a stříleli je, nebo na ně házeli granáty.
Masové hroby vznikaly na několika místech v okolí Srebrenice a Potočari. Zdokumentováno je celkem 7661 obětí.
V Nizozemsku i jinde v Evropě se snesla tvrdá kritika na nizozemský kontingent sil OSN za to, že opustil své pozice u Srebrenice a umožnil zabíjení.
Velitel nizozemských sil Tom Karremans je dokonce zachycen na fotografii, jak si připíjí s Ratkem Mladičem.
Nizozemci se hájili, že v malém počtu a s omezenou výzbrojí neměli šanci srbskému útoku na Srebrenici zabránit a navíc netušili, co má srbské vedení v plánu.
Naopak - kritizovali NATO, že slíbilo provést útok na srbské pozice před Srebrenicí, který byl nakonec spíše jen symbolický.
Chlapec, který přežil
Z července 1995 se dochovaly také fotografie a video agentury AP, na které je zachycen Mladič, jak hladí osmiletého muslimského hocha a dává mu čokoládu.
Otec chlapce byl pak mezi těmi, které Mladičovi vojáci zastřelili a pochovali v masových hrobech. Jeho tělo bylo identifikováno až po několika letech při exhumacích.
Agentura AP po letech osmiletého chlapce vypátrala, aby zjistila, jaké jsou jeho pocity po zatčení Mladiče.
Dnes čtyřiadvacetiletý Izudin Alič novinářům řekl, že tehdy moc nechápal, co se děje a s kým mluví. Byl rád, že dostal čokoládu. Zprávu o dopadení Mladiče tento týden uvítal.
"Měl by dostat nejvyšší možný trest. Zabil mého tátu, mého strýce a tolik dalších lidí."
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v roce 2001 rozhodl, že události ve Srebrenici jsou aktem genocidy.
