Soul (od našeho zpravodaje) - Čtyřiaosmdesátiletá Lee Kjung-jon přišla na schůzku do jihokorejské kavárny s úsměvem. "Vy jste z České republiky? Vnuk uvažuje, že by tam jel pracovat. Všichni, kdo to tam znají, mu to doporučují," říká.
Vzápětí se zajímá, jestli Češi mohou cestovat do Severní Koreje. Teoreticky mohou, žádný zákaz nemají. Lee pokyvuje hlavou a mlčí. Sama je ze Severní Koreje, ale nemůže tam.
V roce 1950, když vypukla korejská válka, odešla ze severu s matkou. Bylo jí tehdy šestnáct. Na severu zůstala její starší sestra se svými čtyřmi dětmi. Od té doby je nejen neviděla či neslyšela, ale vůbec nic o nich neví.
Je to jedna z mnoha korejských rodin oddělených hranicí do dvou naprosto odlišných světů, téměř planet. Hermeticky uzavřených. Nelze se dovolat telefony, na internet mohou jen vyvolení Severokorejci.
"Sestra už asi zemřela, byla starší než já. Ale se svými neteřemi bych se snad ještě shledat mohla. Doufám, že se teď situace zlepší. Strašně moc bych se chtěla ještě do Severní Koreje vrátit. Je to můj domov," říká Lee Kjung-jon, která pochází z přístavu Wonsan. Odešla v roce 1950 prý proto, že měla obavy z války právě v této oblasti.
Po summitech severokorejského vůdce Kim Čong-una s jihokorejským prezidentem Mun Če-inem a americkým prezidentem Donaldem Trumpem je optimistická.
"Věci se mění k lepšímu. Myslím, že Kim také bude měnit věci k lepšímu a bude možné jezdit v Koreji z jihu na sever. Někteří lidé ho kritizují, že je brutální, že například nechal zavraždit svého strýce a svého bratra. Já si myslím, že je mladý. Časem může prosadit dobré změny," domnívá se žena.
Na prvního vůdce Severní Koreje, zakladatele dynastie a Kim Čong-unova dědečka Kim Ir-sena má ještě z konce 40. let zvláštní vzpomínku-nevzpomínku: "Kim Ir-sen měl přijet do Wonsanu a mě vybrali, že ho mám za děti z naší školy přivítat. Poprvé jsem tehdy jela taxíkem. Ale Kim Ir-sen nakonec nepřijel. Čekali jsme na něj marně," vypráví.
Moc času už nemám
Podobný osud jako ona má o dva roky mladší Park Neung-hva. Také odešel s rodiči na jih, ale už v roce 1946. Rozdělení Koreje tehdy ještě nebylo formální, ale sever kontroloval Sovětský svaz a jih Spojené státy. "Na severu byla situace nestabilní a báli jsme se války. Na jihu byla příležitost získat zemědělské pozemky," popisuje.
I on by se rád dozvěděl, co je s jeho příbuznými, kteří zůstali žít po válce na severu. Tedy v KLDR. "Sháním informace o tom, zda žije moje teta. Babička s dědou ji měli v pozdějším věku, není o mnoho starší než já. Bohužel o ní nemám sedmdesát let vůbec žádnou zprávu."
Rovněž pan Park se upíná ke Kim Čong-unovi jako k naději, že se ještě s příbuznou setká. "Vztahy mezi oběma Korejemi se zlepší, ale bude to pomalu. A já už moc času nemám," krčí rameny.
Šéfka jihokorejského Červeného kříže Čung Je-un říká, že u potomků Korejců ze severu druhé nebo třetí generace už zájem o setkání s rodinami na druhé straně klesá. "Nerada to říkám, ale někteří o to vyloženě nestojí," říká. "Rozdělení rodin postihlo statisíce Korejců," vypočítává.
V sídle Červeného kříže je za těžkými kovovými dveřmi zvukotěsná místnost s televizí a kamerou. Někteří Jihokorejci se mohou takto spojit s příbuznými na severu. Televize a kamera se nachází v hotelu Koryo v Pchjongjangu.
Fyzické setkání rozdělených rodin se odehrálo naposledy před devíti lety. Obnovení schůzek bude prvním testem, zda sérií summitů skutečně začala na Korejském poloostrově nová éra.
