"Po čtyřech měsících války na Ukrajině se zdá, že si už začínáme zvykat na válečné zpravodajství sdělovacích prostředků plné krutostí a utrpení obyvatel ukrajinských měst. Na to, jak se změnil náš život - na sankce a nejistotu," konstatuje na serveru Meduza.io historička Krimerová.
Jak ale vzápětí dodává, přesto je stále nemožné zvyknout si na důkazy o zvěrstvech ruské armády: na masové vraždění, znásilňování nebo mučení civilistů. Rozsah těchto zločinů lze podle ní posoudit už podle toho, co se stalo v Buči, Irpini nebo nedávno ještě prosperujícím jihoukrajinském přístavu Mariupol.
Například Buča byla jednou z prvních obcí, které obsadila ruská vojska. Po jejich odchodu byli na místě nalezeni zastřelení civilisté, pohození na ulicích.
"Celý obraz ovšem uvidíme až po skončení války. Terorizování civilního obyvatelstva na Ukrajině bylo pro civilizovaný svět šokem. Jak je vůbec něco takového možné? Vždyť lidé, kteří zabíjejí a znásilňují, žili až dosud mezi námi anebo nedaleko od nás. Jsou snad úplně jiní, ne jako my? A pokud ano, byli takoví vždycky? Anebo je krutými učinila až tahle válka?" ptá se Ksenia Krimerová.
Experti přiznávají, že nejsou k dispozici informace o přímých rozkazech ruských velitelů, aby jejich vojáci vysloveně rabovali, mučili a znásilňovali. Spíše se to podle nich odehrávalo a odehrává v podobě tichého povzbuzování a schvalování beztrestnosti takového chování.
Šikana v ruské armádě
Velkou otázkou je také tlak v rámci jednotek. Podle oficiálního stanoviska ruských úřadů byly ozbrojené síly už očištěny od šikany, násilí a protizákonných vztahů. V roce 2017 prezident Vladimir Putin dokonce prohlásil: "Ještě před nedávnem vládly v armádě poměry, které jí - jako například šikana - nedělaly čest. Tohle ale bylo z velké části vymýceno."
Souhlasil s tím i ministr obrany Sergej Šojgu, podle něhož už "pro šikanu není v armádě místo, protože pozbyla živnou půdu zejména zkrácením povinné vojenské základní služby na rok".
Skutečný rozsah šikany v ruské armádě je obecně velmi obtížné posoudit. Ruské ozbrojené síly jsou totiž strukturou, která je uzavřená veřejné kontrole. Velení armády omezuje přístup i k neutajovaným informacím a důsledně zatajuje případy zranění, vražd nebo sebevražd mezi vojenským personálem. Ztráty vojáků "v době zvláštních operací" byly pak prezidentským dekretem z roku 2015 prohlášeny za státní tajemství.
Pouhé zkrácení povinné vojenské služby podle analytiků nemůže vyřešit tak složitý problém, jako je šikana. Je spíš nutné změnit systém. "A systém je takový, že ruská armáda, stejně jako administrativní režim Ruska, je založena na autoritářské jednotě velení. Rozhodovací pravomoci nejsou rozděleny, ale soustředěny k samému vrcholu. Seržanti a poručíci takové pravomoci nemají a jejich jediným úkolem je zajistit plnění rozkazů. Řeč je o bezpodmínečné poslušnosti, nikoli disciplíně či kázni jako vyjádření loajality k zákonným pravidlům," konstatuje Krimerová.
Prokop Tomek z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) navíc dodává, že ruská armáda je nástupcem sovětské. Proto se ta ruská k mnoha praktikám a hodnotám z období Sovětského svazu hlásí dodnes. "Lhostejnost k lidem, k životnímu prostředí a vůbec ke světu kolem. Takhle se Sověti po dvacet let chovali i v Československu," připomíná historik.
Frustrace z nesmyslné války a toho, že Rusové musí narukovat na vojnu a pak jít bojovat na Ukrajinu, se podle Tomka podobá frustraci českých vojáků v letech totality. "Proto bujela šikana, proto chtěli ty dva roky přežít bez ohledu na ostatní… Tohle nepochybně dodnes přežívá i v ruské branecké armádě. I ona je obrazem společnosti," vysvětluje Tomek.
Odlidštění a naprostá poslušnost
Disciplína, tedy oddanost právu, je navíc podle historičky Krimerové v ruské armádě v příkrém rozporu s následováním staršího či silnějšího bez ohledu na to, co se děje. Proto také například velení ozbrojených sil Izraele, Německa nebo USA trvá na odpovědnosti armády vůči společnosti, takže vojáci mají právo sabotovat nezákonný rozkaz.
Poslušnost, tedy slepé a bezhlavé podléhání autoritě, nemůže existovat v prostředí transparentních pravidel. "A slepé poslušnosti se dosahuje především lámáním a odosobňováním lidí," dodává Krimerová. Proto je voják ruské armády povinen provést jakýkoli, dokonce i zločinný rozkaz pod hrozbou tribunálu.
Namísto kurzů vojenské etiky je tak v Rusku kladen důraz na vlasteneckou výchovu budoucích vojáků a důstojníků - prostřednictvím loajality k vlasti a přísahy. Kvůli "bezpodmínečné poslušnosti" se do ruské armády nedávno vrátili politruci (osvětoví důstojníci).
Systém politruků přitom Tomek charakterizuje jako ideologické přebíjení norem a práva. "Jak se můžete chovat jako člověk, když se ocitnete v naprosto odlidštěném prostředí? Proto má například v již profesionální české armádě velký smysl duchovní a psychologická služba," dodává historik.
Zmíněné odlidštění pak umožňuje ruským ozbrojeným silám usilovat o vítězství doslova za každou cenu, bez ohledu na lidské ztráty. I proto drtivá většina válečných zločinů spáchaných ruskými vojáky na Ukrajině nebude velením armády vyšetřována. "O jakých válečných zločinech můžeme mluvit, pokud neexistuje cena, kterou by země nebyla ochotna zaplatit za své vítězství? A jestli taková cena neexistuje, potom neexistují ani žádné tresty a zločiny," shrnuje Krimerová.
Na Ukrajině tak bojuje mnoho lidí, kteří počítají s naprostou beztrestností: ať už jde o Národní gardu Ruské federace, kadyrovce z Čečenska nebo soukromou Vagnerovu skupinu. Úřady je nikdy nevydávají spravedlnosti, a dokonce je otevřeně povzbuzují - i z té nejvyšší úrovně.
V dubnu tak například Putin udělil 64. samostatné motostřelecké brigádě, podezřelé ze spáchání válečných zločinů v Buči, čestný titul "gardová". V prezidentském rozkaze se o tom píše: "Vojáci brigády prokázali obrovské hrdinství, vytrvalost a odvahu v boji při ochraně vlasti a státních zájmů v podmínkách ozbrojených konfliktů."
Jedním z hlavních cílů Putinovy války je tak podle Michala Fishmana z blogu Kennanova institutu (amerického centra pro pokročilý výzkum Ruska a Eurasie) "dostat Ukrajince zpět domů". Přeloženo z propagandistického jazyka: denacifikace Ukrajiny znamená desocializaci, deformaci její sociální struktury. Jako národ musí být Ukrajinci přeměněni na beztvarou entitu, která by sloužila zájmům státu spolu s mateřským ruským lidem, doplňuje Fishman. "Technicky by se tato snaha dala popsat jako krajně pravicový fašistický typ akce uvnitř stalinistické logiky vztahu mezi státem a národem."
Vězením už prošly miliony lidí
Jedním z hlavních inkubátorů ruského násilí je podle expertů Federální Vězeňská služba Ruska (FSIN), přímý dědic Gulagu.
V celoevropském žebříčku počtu vězňů na obyvatele je Rusko na bezkonkurenčním prvním místě. Jen v letošním roce je v Rusku vězněno 466 tisíc lidí, přičemž 63 procent z nich bylo odsouzeno opakovaně. Ruské věznice mají navíc vysokou úmrtnost: 47 úmrtí na 10 tisíc lidí (v Evropě to je průměrně 27 případů). Dochází zde k sebevraždám i mučení.
První místopředseda Nejvyššího soudu v důchodu Vladimir Radčenko spočítal v roce 2008, že mezi lety 1992 a 2007 bylo v Rusku odsouzeno více než 15 milionů lidí. To je téměř každý desátý Rus a asi čtvrtina dospělé mužské populace. Navíc 18,2 procenta všech Rusů má nějaký záznam v trestním rejstříku.
Vězeňská kultura je tak pevně vetkána do ruského života. Svědčí o tom i slovní zásoba, která se stala součástí běžné mluvy Rusů. "Na tomto těsném propletení zlodějského a normativního jazyka není už dávno nic udivujícího. Vždyť životy v ruském vězení a na svobodě jsou rovněž úzce propleteny či propojeny," míní expertka na holokaust Krimerová.
Toto prolínání se pak podle ní odráží také v legalizaci zločinu ve státní správě. Na konci období prezidenta Borise Jelcina vstoupili do politiky jako starostové nebo poslanci zástupci skupin organizovaného zločinu, doplňuje historička. "Ruský stát se tak postupně změnil na organizovanou zločineckou skupinu."
"Kanální" jazyk ruských politiků
Bývalí zločinci tak podle Krimerové vnesli do veřejného života svou vlastní filozofii: cynismus, kult síly, chamtivost, přesvědčení o prodejnosti všech kolem, připravenost sáhnout kdykoliv k násilí. Včetně již zmíněného vězeňského "kanálního" jazyka. "Vyjadřuje se tak prezident, předseda vlády, poslanci Státní dumy, členové Rady federace, starostové měst i gubernátoři," konstatuje Krimerová.
Putin se podle ní nikdy nestyděl používat fráze jako "močit v latríně", "setřete ty krvavé sople" či "pokud se vám to nelíbí, tak jen trpte, moji milí". Nejde ale jen o slova. Tento hrubý jazyk propaguje kult moci, odmítá demokratické principy respektu k právům jiných lidí. Normalizuje násilí - sexualizované, fyzické či psychické - jako jediný způsob vyjádření svého postavení a přesvědčení. "A tohle vše dnes v koncentrované podobě vidíme i v chování ruských vojáků na Ukrajině," dodává Krimerová.
Proto není podle analytiků divu, že armádní šikana se velmi podobá trestům v ruských věznicích. A společná účast na násilí posiluje vojenskou komunitu stejně, jako se posiluje a stmeluje zločinecká komunita.
"Nejvyšší patra ruské elity vystavují svým obhroublým jazykem jakýsi bianko šek vojákům k beztrestným zločinům, kdy zodpovědnost za krutosti nesou jen ti nahoře. I tohle je důsledek odlidštěnosti ruského státu," domnívá se vojenský psycholog Daniel Štrobl.
Taková dehumanizace je podle něj státem či propagandou cílený proces. Podobně se chovalo například nacistické Německo k Židům nebo ke Slovanům.
"A vždy je to samovolný proces, kdy voják, jenž bezdůvodně zabíjí, potřebuje snížit svůj pocit viny tím, že vlastně zabíjí šváby, krysy či zombie, jak mnozí Rusové nazývají Ukrajince. Tedy něčím nelidským, koho mohu zabít, aniž bych trpěl pocity viny. Ani při holokaustu nepadaly až na výjimky přímé rozkazy. Heinrich Himmler přece nenařizoval, aby se upalovaly děti ve stodolách. Přesto každý věděl, co se od něj očekává," vysvětluje Štrobl.
Bezmoc, která stojí za zrozením hněvu
Nedostatek zájmu o druhého jako o jinou lidskou bytost a popření rovnosti, osobnosti a hranic majetku podle expertů podněcují v podmínkách dlouhodobé nesvobody agresi a závist v celé společnosti. A ty pak mohou vyvřít ve vraždy, mučení, znásilňování a masové rabování vojáků.
"Kdo vám dovolil si tak dobře žít?" hlásal nápis v jednom ze zničených domů v Buči (fotografie přiložená níže). Jinými slovy: jak to, že si takhle žijí lidé v zemi, která bývala součástí Sovětského svazu, zatímco my ne?
"Nedělejme si iluze o tom, jak by se chovali mnozí ruští vojáci, pokud by vstoupili na území Evropské unie. Chovali by se zřejmě ještě hůř než dnes na Ukrajině. Jejich frustrace z toho, jak my si tu žijeme, by byla ještě větší," míní psycholog Štrobl.
O vlivu na celou ruskou společnost hovoří i Krimerová. Samotní Rusové podle ní už dávno nejsou schopni odporovat násilí - jeden z důvodů spočívá v totálním kolapsu etického systému.
"Až válka jednou skončí, tak se tisíce ruských vojáků vrátí domů - včetně těch, kteří na Ukrajině spáchali válečné zločiny. Nikdo je ale nebude vyšetřovat, alespoň za současné vlády ne. Sovětská a postsovětská společnost čelila všem těmto problémům už několikrát: po druhé světové válce, válce v Afghánistánu a válkách v Čečensku. Jedno je ale zřejmé už teď. Po skončení války na Ukrajině čeká ruskou společnost nová vlna či výron krutostí a násilí. Třebaže je ruská společnost již tak prolezlá násilím odshora dolů," předpovídá Ksenia Krimerová.
Psycholog Štrobl připomíná i další příčinu násilí rozšířeného v ruské společnosti: "Rusko neprošlo renesancí a osvícenectvím, které nabízely hodnoty postavené na důstojnosti a rovnosti. Rusko proto nikdy nepřestalo být kruté i k vlastním lidem. Ti nahoře mohli zacházet s těmi dole, jak se jim zamanulo."
Obyčejní Rusové tak podle oslovených expertů zažívají permanentní pocity bezmoci vůči úřadům, nadřízeným či sousedům. A bezmoc, jak připomínají, je matkou hněvu. Nejvíce brutální a agresivní lidé jsou především ti, kteří v minulosti zažívali či nyní zažívají extrémní pocity bezmoci. Rusko tento typ lidí neustále produkuje.
"Nejsou to jen invazní lupiči a vrazi na Ukrajině, kteří se těší beztrestnosti za své zločiny, stejně jako zástupci pravděpodobně všech donucovacích orgánů ruské vlády v Rusku. Pořádková policie bije demonstranty, tajná služba FSB má mandát zabíjet nepřátele státu, vězeňští nápravní důstojníci mučí vězně a tak dále. Je to systém založený na lhostejnosti a dehumanizaci, který se Putin pokouší rozšířit po Ukrajině - stejná omezení, která prosazuje uvnitř Ruska od prvního dne své moci," konstatuje Michal Fishman v blogu Kennanova institutu.
"To jsou prostě Rusové. Brutální je celý jejich režim. V plné míře to odhalil i jejich vpád na Ukrajinu," uzavírá ukrajinista David Svoboda z ÚSTR.
