V domovském Uzbekistánu jste známý jako politický karikaturista. Proč ale působíte anonymně? Ve vaší zemi se humor na účet politiků stále nepromíjí?
V naší zemi se toho od začátku devadesátých let moc nezměnilo, a kdybych prozradil své jméno, celá moje rodina by kvůli mé práci mohla mít značné problémy. Nejdřív bych rád řekl, že jsem jako karikaturista v Uzbekistánu působil dlouho docela otevřeně a pod svým pravým jménem, protože je tam povolený jeden humoristický časopis, pro který jsem kreslil.
Říkáte o mně, že jsem politický karikaturista. Asi máte pravdu, mluví se tak o mně. Ale já prostě karikaturu na další subžánry nedělím. Nerozlišuji, co je politické, čistě humorné nebo jen nějak kritické. Pro mě je jen karikatura.
Jak se tedy stalo, že se o vás nyní mluví jako o politickém karikaturistovi?
Před lety jsem byl pozván s dalšími lidmi, kteří se ve své práci zaměřují na ekologii, terorismus a politiku, za oceán. A tam mi velmi rychle vysvětlili, že se ve své práci věnuji politické karikatuře. Od té doby mě řadí mezi politické karikaturisty.
Jaká je tedy v Uzbekistánu aktuální situace, že jste nucen vystupovat pod pseudonymem?
Dříve jsem působil pod svým jménem a kreslil jsem snad i ostřejší karikatury, aspoň mám ten pocit. Ale pak si mé práce všimlo několik lidí, kteří žijí v Evropě. Založili internetové stránky a přizvali mě k projektu, kam přispívám. Ty stránky jsou určeny právě Evropanům. Což je důvod, proč musím být v anonymitě - když kritizuji svoji zemi v zahraničí, vystupuji podle našich představitelů jako nepřítel lidu. Kritizuji ji a navíc si dovoluji působit mimo ni. Proto jsem si dal pseudonym a změnil jsem i svůj styl.
Býval jste relativně známý, nemáte strach, že vás někdo ve vaší tvorbě pozná?
Lidé, kteří se v tom pohybují a kteří tomu trochu rozumí, třeba moji kamarádi karikaturisté doma, to poznali. Ale jinak na mě zatím nepřišli. Jakmile člověk dělá něco, co je mimo kontrolu státu, musí si dávat pozor.
Co se vám tedy může stát? Jsou lidé za něco takového perzekvováni? Hrozilo by vám vězení?
Už jsem to vlastně řekl, ale zkusím to ještě jinak. U nás máme takovou zvláštní situaci. Máme jediný časopis, který u nás vydává karikatury, aby to mohli kontrolovat. Navíc jsme v ekonomické krizi, takže dost často nás není ten jediný časopis schopný zaplatit. Protože v tom časopise stále působím, mohu v případě zveřejnění svého jména ztratit práci, což je velmi jednoduché, a v tomhle oboru už jinou nenajdu.
Za druhé se bojím o svoji rodinu, protože mám děti a velkou rodinu. A úřady by mě nebo rodinu mohly začít vyzývat, abychom se někde zastavili a vysvětlili, proč tohle dělám, proč se tomu věnuji, mohly by nám způsobit jednoduše velké nepříjemnosti.
Vím také, co se stalo lidem, kteří se podobným věcem jako já věnovali – ať už novináři nebo aktivisté. Někdo musel zemi opustit, jiní kvůli tomu šli do vězení. Navíc se považuji za umělce, myslím si, že dost ostře kritizuji politiku, a momentálně působím v Praze. Takže hrozba, ať už ji nazvete jakkoli, existuje a je reálná. Jakmile si člověk dovoluje kritizovat Uzbekistán a zároveň tam nebýt, můžou mu nastat velké problémy, protože představitelé státu mají dojem, že děláte zemi ostudu.
Kritikou politiků a situace ve vaší zemi upozorňujete na problémy, které chcete odstranit. Věříte, že se vám to může podařit?
Lidé jako já - umělci, novináři a další, kteří se zajímají o poměry v naší zemi - se snaží vytvořit občanskou společnost. Ale v dnešní době nesouhlas s vládou znamená pro tu vládu ohrožení.
Je to už dvacet pět let od doby, co se Uzbekistán odtrhl od Sovětského svazu. Když se to stalo, prezidentem se stal Islam Karimov, ale v té době tam byl také Muhamad Salích, který nyní žije v exilu v Istanbulu. V prvních volbách Karimov vyhrál, ale to jenom proto, že byly totálně zfalšované. My víme, že většina lidí hlasovala pro Salícha, dostával tehdy i značnou podporu z polské Solidarity. Volby prošly, prezidentem se stal Karimov, který v politice působil už v komunistickém Sovětském svazu a stále se tam drží, takže nedošlo vlastně vůbec k žádné změně.
Salíchův případ je asi nejznámější případ perzekucí u nás. Protože i v dnešní době ho uzbecká televize ukazuje jako člověka, básníka, který se pokusil o převrat, a obviňují ho i z terorismu. Režim ho tak veřejně prezentuje, aby vypadal jako ďábel.
Proč tu práci děláte, když víte, že můžete skončit špatně?
Jak jsem už řekl, karikatury jsou jen část mé práce. Nepovažuji se za profesionálního karikaturistu, i když jsem se podílel na mnoha mezinárodních soutěžích a dostal jsem dost ocenění. Já prostě miluji tenhle druh umění. A navíc je to pro mě potěšení a je to také můj občanský postoj. Prostě nemůžu sedět a dívat se na negativní věci, co se kolem mě dějí. Karikatury jsou zrcadlo, které odráží dění kolem nás prostřednictvím humoru a satiry. Upozorňují na opruzeniny ve společnosti, vyzývají ke spravedlnosti. Kromě toho karikatury také pomáhají rozšiřovat povědomí o tom, co se děje.
Je podle mě také důležité překračovat určité meze a upozorňovat tak na problémy – náboženské názory, rasismus, nacionalismus, pornografii. V minulosti jsme už byli svědky toho, co přehlížení a neupozorňování na určité jevy může způsobit. Na druhou stranu bych ale chtěl zdůraznit, že je třeba respektovat ostatní kulturu a hodnoty.
Jaké jsou reakce na vaše karikatury?
Jeden novinář říkal, že karikatura může být důležitější než celý dlouhý článek. Ale protože, jak už jsem říkal, je u nás určitá cenzura, většina lidí ztratila důvěru v umění. A možnost vyjádřit kritiku nebo nesouhlas je minimální. Na apríl organizujeme v Taškentu výstavy karikatur, kam zveme širokou veřejnost. Ale lidé o to nemají až tak veliký zájem, protože nevěří, že skrze karikaturu můžou něco vyjádřit nebo změnit. A v celém třicetimilionovém Uzbekistánu je snad jenom něco kolem dvaceti karikaturistů.
Co zatím pozoruji, vypadáte jako člověk, který se rád směje. Jak je pro vás důležitý smích a humor?
Ono se asi může zdát, že jsem veselý člověk. Nebo že lidé, kteří dělají karikatury, jsou hrozně zábavní. Ale zrovna v tomhle případě nemůžete být dál od pravdy. Karikaturisté jsou hrozně sebereflexivní, snad si můžu i dovolit říct, že i trochu filozofové. Ale sám se považuji za vážného a odpovědného člověka. Nejsem žádný komik. Humor a satira jsou pro mě jenom prostředky, jak překonat problémy.
Vnímáte rozdíl mezi českým a uzbeckým humorem? Českou a uzbeckou karikaturou? Vím, že jste tady krátce, ale třeba jste se s tím stihl už obeznámit.
To je hodně složitá otázka. Začnu obšírně. Něco je stejné, něco naprosto odlišné. Evropskou karikaturu znám delší dobu. Měli jsme celkem bohatý archiv, dostávali jsme evropské časopisy jako Ulenspiegel a československý Dikobraz. Takže s evropským uměním jsem se seznámil velmi brzy.
Ale hlavní rozdíl vidím v tom, že evropská karikatura je víc expresivní a zároveň je lakonická, myslím si, že je ráznější a dá se pochopit téměř okamžitě bez nějakého bohatého kontextu. A mám i pocit, že je víc politicky odvážná. Kdežto u nás je potřeba znát celý kontext, jinak se to chápe pomaleji a někdy vůbec, pokud to karikaturista nevysvětlí.
Když říkáte, že znáte evropskou karikaturu, musíte být i spojen s evropskou tradicí, musel jste z ní čerpat.
No jistě. Začalo to u večerníčků, což bude znít úsměvně, ale my jsme měli přístup k československým, polským a německým večerníčkům. Na těch jsem začínal, neuvěřitelně mě zaujaly a od nich jsem se dostal ke karikatuře. Po nezávislosti v roce 1991 jsme měli určitý prostor i pro rozvoj naší karikatury, ale vůbec jsem netušil, že všude po světě je to tak rozjeté, že jsou mezinárodní soutěže, že se člověk může dostat na různé světové kurzy a tak dále, což byl pro mě velký objev.
Dá se karikaturou uživit?
Je dost složité vydělat si na živobytí kreslením karikatur. Noviny jejich publikování téměř zastavily. Někdo navíc říká, že karikatura jako taková umírá. Ale bez ohledu na to, jak málo vydělám, to, co dělám, prostě miluji a nehodlám se toho kvůli penězům vzdát.
Jinak ale dělám literární ilustrace a maluji i obrazy. To mi pomáhá uživit rodinu. Hlavními tématy mé práce jsou islám, islámská mytologie a súfismus (duchovní, mystická cesta islámu - pozn. redakce). V roce 2012 jsem svoji práci vystavoval ve Spojených státech. A teď usiluji o to, abych měl výstavy ve velkých evropských městech. Kromě toho všeho se ještě zabývám zachováváním historických a kulturních památek v Uzbekistánu. Kdybych se naučil cizí jazyky, možná bych začal pracovat v jiných zemích, ale to už je jenom takový povzdech.
