Pětice Zdislaw Kowalski, Felix Zajac, Zykmund Zapasa, Wieslaw Czerwonka a Stefan Dorna se blížila po silnici ke křižovatce, které se v Jičíně říká Na Letné. Ve stejnou dobu na ni přicházeli čtyři Češi. Jaroslav Veselý, Vítězslav Klimeš, Bohunka Brumlichová a Jana Jenčková. Šli z kina, kde skončilo promítání.
Na Letné se cesty obou skupin protnuly v jednom z nejděsivějších masakrů okupace roku 1968. Svědci z Jičína vypovídají, že nejprve viděli a slyšeli, jak někdo střílí směrem nahoru. Dva Poláci - Zapasa a Dorna - se hádali mezi sebou a oba stříleli do vzduchu. Pak se najednou Dorna otočil směrem ke skupině Čechů, samopal sklonil dolů a pálil. Janu Jenčkovou a Jaroslava Veselého trefil do nohy, oba se skáceli k zemi. Dalši dva Češi insintktivně padli na také. Dva polští vojáci chtěli Dornu zpacifikovat, tak postřelil i je.
V jakémsi záchvatu zuřivosti začal střílet po všem, co viděl. Na stěny domů, do zahrad, po sloupech pouličního osvětlení. Po dalších lidech i projíždějících automobilech. Pak přistoupil k Veselému, který hlasitě sténal: "Nemám nohu, nemám nohu."
Dorna vyzval vedle něj ležící Brumlichovou, aby ho zastřelila. Odmítla. Tak vstal a nasadil do samopalu plný zásobník. Klimeš a Jenčková využili chvíle, kdy vyměňoval zásobník, a utekli. Dorna namířil zblízka na Veselého. "Co blázníš, vole, já jsem byl taky voják," vykřikl čtyřiadvacetiletý Veselý. Byla to jeho poslední slova, vzápětí Dorna stiskl spoušť.
Video: Výpověď Stefana Dorny v dokumentu ČT "Cesta ke křižovatce" z roku 1994. Pachatel své chování bagatelizuje.
V tu chvíli přibíhali ke křižovatce manželé Oldřich a Zdeňka Klimešovi. Slyšeli výstřely a tušili, že se touto dobou vracel domů jejich syn Vítězslav. Dorna namířil na manžele a vypálil další dávku. Oldřich Klimeš přežil, ale jeho žena Zdeňka byla na místě mrtvá. "Viděla jsem, jak padala. Neměla záda," vypověděla šestadvacet let poté v česko-polském dokumentárním filmu Cesta ke křižovatce Bohunka Brumlichová, která stále ležela vedle už mrtvého Jaroslava Veselého.
Pak dorazil obrněný transportér polské armády. Co se dělo dál, znovu popsala Brumlichová. "Vystoupil jeden z vojáků, strašně řval a do toho, co střílel, kopal. Tloukl ho a kopal do něj tak, že s ním prorazil telefonní budku." Krveprolití si vyžádalo dvě oběti - Jaroslava Veselého a Zdeňku Klimešovou.
Propuštěn za dobré chování
Dornu Poláci odvezli domů a postavili ho před vojenský soud. Ten vynesl rozsudek smrti. Na popravu čekal vojín jedenáct měsíců, pak mu trest změnili na doživotí. Z vězení psal dopisy, že si nic nepamatuje, že nad sebou neměl kontrolu, žádal o milost. Za dobré chování jej propustili v roce 1983. Před čtyřmi lety ho navštívili dokumentaristé, připravující snímek pro polskou veřejnoprávní televizi TVP se žádostí o rozhovor. O jičínských událostech se nyní jednasedmdesátiletý muž odmítl bavit a spěchal od reportérů pryč do svého domu.
Dvacet let předtím se ale ve filmu Cesta ke křižovatce objevil. K tomu, proč se vůbec vydal do Jičína, řekl: "Měli jsme upito. Najednou se dostavila odvaha a šlo se." Vyslovil se i přímo k tomu, co se dělo na křižovatce Na Letné. "Střílel jsem, pak mám okno. Ve vězení jsem často přemýšlel, jak se to seběhlo. Ale nevím, nevím, nepamatuji se," tvrdil.
Příbuzní Jaroslava Veselého už o tragédii příliš hovořit nechtějí. Deník Aktuálně.cz před lety kontaktoval jeho bratra. Odmítl rozhovor s tím, že už se k události nechce vracet. Synovec Jiří Veselý uvedl, že vidět Dornu ve filmu bylo pro rodinu velkým šokem. V té době ještě žila matka Jaroslava Veselého, ale ta naštěstí film neviděla.
Dalším šokem byla slova některých důstojníků v dokumentu, kteří masakr bagatelizovali s tím, že se takové věci stávají. Včetně polského prezidenta z let 1989 a 1990 Wojciecha Jaruzelského. "Při tak velkém nasazení vojáků se to může stát," říká v dokumentu Jaruzelski.
"Naši chlapci se opili. Dá se říci, že Češi je opili. Naše vodka tam nebyla. Jenom česká. Opilý voják je nepříjemný, agresivní a má strach," prohlásil ke smrti dvou lidí Maksymilian Korzeniowski, v roce 1968 náčelník Operačního oddělení štábu 2. armády PLA (Polské lidové armády).
"Z dobových hlášení vojenské kontrarozvědky víme, že případy pití alkoholu se u polských jednotek občas vyskytovaly, ale nebyl to každodenní jev. To, že se opilo onen večer několik vojáků a opustilo svůj prostor, byl výjimečný exces," řekl Aktuálně.cz polský historik Lukasz Kaminski, který se zabýval událostmi v roce 1968. Podle něj překročilo československé hranice 25 tisíc polských vojáků a je to dodnes největší polská vojenská operace v zahraničí od druhé světové války.
Gomulkova-Brežněvova doktrína
Polští vojáci sice nafasovali ostrou munici do kulometů v tancích i samopalů, měli ale rozkaz ji použít, pouze pokud budou sami napadeni.
Stranické a státní vedení ve Varšavě nejenže Moskvu v rozhodnutí vyslat vojska podporovalo, ale dokonce na ni naléhalo. Polský stranický vůdce Wladyslaw Gomulka nenáviděl generálního tajemníka ÚV KSČ Alexandera Dubčeka a jeho tezi o socialismu s lidskou tváří.
"Existují dokumenty, které dokazují, že Gomulka dokonce jako první označil pražské jaro za kontrarevoluci. Pokud se hovoří o takzvané Brežněvově doktríně, tak správně by to vlastně měla být Gomulkova-Brežněvova doktrína," popisuje historik Kaminski s tím, že existuje dochovaný zápis ze zasedání politbyra polských komunistů z července 1968, kde si Gomulka stěžuje, že Brežněv váhá, a že by Polsko dokonce mělo být připraveno operaci provést samo, když to jinak nepůjde.
"To samozřejmě nebylo reálné, ale prohlášení ukazuje, na jakých pozicích polský vůdce stál," dodal pro Aktuálně.cz Lukasz Kaminski.
Historky, které polští účastníci invaze po letech vyprávějí, se příliš neliší od toho, co říkají sovětští vojáci. Nadřízení jim tvrdili, že v Československu je převrat, že do něj vstoupili západoněmečtí vojáci převlečení za turisty a že Češi rozdávají u hranic s Polskem zbraně.
Žádný Čech ale na žádného polského vojáka nevystřelil.
