Vyškov - Irácká armáda se snaží zachránit svou pověst. Vzchopila se k protiútoku - z několika menších měst vyhnala islamisty a dostala je zpátky pod svou kontrolu.
Na jiných místech ale před ozbrojenci z ISIL (Islámský stát v Iráku a Levandě) prchá. Dnes je to přesně týden, co islámští radikálové ovládli druhé největší irácké město Mosul.
František Grmela z armádního Centra doktrín ve Vyškově není vývojem situace v Iráku ani trochu překvapen. Spíše se diví, že úprk irácké armády nastal až teď.
V roce 2008 se totiž pokoušel jako velitel českého kontingentu v Iráku cvičit tamní osádky tanků a bojových vozidel pěchoty. S iráckými vojáky má tedy přímou zkušenost.
"Asistovali jsme tam při výcviku nové irácké armády. Mají ruskou techniku, kterou - na rozdíl od Američanů - dobře známe. Proto jsme jim pomáhali s výcvikem na bojových vozidlech pěchoty a tancích T-72: taktiku, střelbu, údržbu techniky... zkrátka kompletní výcvik osádek. Vrcholem výcviku pak byly střelby," vysvětluje František Grmela.
Aktuálně.cz: Když jsme spolu hovořili po vašem návratu z Iráku, tak jste Iráčany vcelku chválil.
František Grmela: No... ano. S iráckými veliteli jsme navázali přátelské vztahy, lidsky jsme si sedli. Jako vojáci jsme se dívali na svět v zásadě stejnýma očima.
A.cz: A jak se vám jevili jako vojáci?
Na důstojnících a instruktorech bylo znát, že jsou motivovaní, že jim o něco jde - vybudovat novou iráckou armádu. Vycvičit své vojáky tak, aby jednotky byly bojeschopné. Aby tedy například tanková osádka uměla se svým strojem manévrovat v terénu, střílet a pečovat o něj.
Zato vojáci-žáci měli, na rozdíl od svých velitelů, dost nízkou morálku. Ti se tedy nepřetrhli. Dost možná i kvůli vysokým teplotám, které tam panují. Vyžadovali delší přestávky, na výuku chodili pozdě, pořád chtěli kouřit, byli velmi nepozorní... v období ramadánu se pak o výcviku nedalo vlastně mluvit.
A.cz: Počkejte. Vám to horko nevadilo? Vaši morálku nerozkládalo?
Ani ne. Když tam ale v tom hicu žijete celý život, tak vaše pracovní návyky nejsou až bůhvíjaké. Ve velkém horku to dá zkrátka hodně práce, abyste se donutil něco dělat, pracovat.
A.cz: Ale vycvičili jste je snad. Od toho jste tam přece byli, ne?
Instruktory jsme seznámili s našimi učebními metodami, výcvikovými pomůckami (většinu z nich jsme tam nechali), a navíc jsme jim opravili spoustu bojové techniky.
Naši kluci tam ze šrotišť bojové techniky vymontovávali náhradní díly a zpojízdňovali s nimi tanky či bojová vozidla. Iráčané nám totiž stále říkali, jak jim všechno bezvadně jezdí a střílí, ale skutečnost byla... no, dost jiná, vlastně úplně. Z našeho pohledu vydávali v podstatě šrot za bojeschopnou techniku.
A.cz: Co si mám představit pod slovy, že "vydávali šrot za bojeschopný tank"?
Tank či bojové vozidlo pěchoty, z něhož se dalo vystřelit, považovali za bojeschopný stroj. Že z nich ale už nešlo zamířit, protože tam chyběla zaměřovací optika, anebo kanón mířil zcela jinam, než se "dívala" mířidla, to už neřešili, "protože Alláh přece dobře ví, kam má ta střela dopadnout", když to malinko přeženu. Oni prostě mířit nemusí. Kolikrát ani nevěděli, že tam nějaká mířidla mají být.
A.cz: Vedle poměrně schopných a motivovaných důstojníků jste tedy cvičili v podstatě dost líné vojáky.
... no, tak se to nedá úplně říct. Je to spíše o nátuře, jiné kultuře a zvycích. Práci nám navíc dost komplikovaly úplatky.
V naší škole neměli například co dělat negramotní lidé. Pak jsme ale přišli na to, že zcela negramotný kluk ze zapadlé vesnice, který neuměl vůbec nic, se s pomocí úplatků dostal na post velitele tanku. Sloužil tedy v armádě, bral za to slušný plat, ale klidně mohl zůstat doma, protože nic neuměl.
A.cz: Zřejmě vás tedy nepřekvapuje, jak teď irácká armáda před ozbrojenci z ISIL bezhlavě prchá?
Spíše se divím, jak dlouho to tam vydrželo. Překvapen ani trochu nejsem.
A.cz: Neberte to jako výčitku, ale to po vás v Iráku nezůstala ani stopa z toho, co jste se snažili Iráčany naučit? Není to frustrující?
Bojovali jsme v Iráku s větrnými mlýny. Snažili jsme se tam odvést maximum, ale nedělám si iluze, jak to ve výcvikovém středisku vypadalo po našem odchodu. V poslední době si říkám, že ti lidé možná raději bojují - pomíjím výsledky -, než žijí v míru. Neodpovím vám ale na otázku: co s tím?
A.cz: Kde až se mohou ozbrojenci z ISIL zastavit?
Pro Iráčana je jeho kmen mnohem důležitější než stát. Kmenové zájmy v Iráku převládají, takže neumí být jednotní. Idea státu jim nic neříká - proto jsou tolik zranitelní. Kluci, které jsme cvičili, jsou sice jako vojáci placení státem, pro ně je však mnohem důležitější rozkaz náčelníka kmene než jejich vojenského velitele.
Bez pomoci OSN či Západu se bude v Iráku pořád bojovat. Neříkám, že ISIL zvítězí, ale jen tak to ti ozbrojenci nevzdají. Bez pomoci tam nastane věčný čas bojů, bojůvek a přetahování se o území.
A.cz: Morálka irácké armády, tak jak jste ji poznal vy při výcviku tankistů a pěšáků, je tedy jaká?
Velmi slabá.
A.cz: A má tedy vůbec smysl Iráku pomáhat, aby byl schopen se ubránit? Co když přijde rozkaz, abyste šel do Iráku znovu a cvičil tam vojáky?
Tak půjdu. Vysílá mě tam demokraticky zvolená vláda a parlament, a navíc je to moje práce. Přes to, co jsem v Iráku viděl a zažil, si totiž myslím, že má cenu mu pomáhat, zkoušet to. Neměli bychom to jen tak vzdávat. Možná si v té naší české kotlině myslíme, jak je mír normální a běžnou věcí. Já ale říkám, že mír je spíše otázkou štěstí a shodou příznivých okolností. Není ani náhodou samozřejmý. A z ryze pragmatického hlediska je lepší porazit teroristy na území Iráku a nečekat, až přijdou k nám.
