Před druhou světovou válkou žilo ve slovenských Topoľčanech 2500 Židů. Po porážce hitlerovského Německa se jich vrátilo jen 500. Patřil k nim i tehdy sedmnáctiletý Mikuláš Bröder, jenž pro Paměť národa vzpomíná, jak se židovští navrátilci z koncentračních táborů stali terčem fanatismu a nenávisti, které vyústily v málo vídaný pogrom.
V Topoľčanech se podle historika Milana Hese tehdy odehrálo "děsivé představení, jehož strůjci jako by vrátili čas válečné hrůzy o několik let zpět".
Majetek židovských rodin si v době Slovenského státu zabrali arizátoři. Patřili k nim příslušníci Hlinkovy slovenské lidové strany, jediné povolené v době války.
"Jako by ti, co prošli vězněním v nacistických koncentračních táborech či nelehkým skrýváním, nebyli v Topoľčanech vítáni, jako by to již nebyl ani jejich domov. Tím hlavním důvodem, proč nebyli židovští navrátilci přijímáni s otevřenou náručí zpět, byl pochopitelně majetek," uvádí historik Hes na portálu Moderní dějiny. A cituje jednoho ze svědků tehdejších událostí: "Nálada byla dost napjatá, protože lidé nepočítali s tím, že se Židé vrátí."
Jen málokomu se podle historika Hese chtělo vracet lehce nabyté jmění z časů arizace a doby židovských transportů. Scény, kdy byl původnímu vlastníku upřen jeho nábytek, cennosti, či dokonce obyčejný zimní kabát, lze tak dohledat prakticky v každé slovenské obci, do které se Židé po válce vraceli. Mezi novými slovenskými majiteli proto zavládla velká nervozita a panika. Navrátilcům museli vrátit vše, co jim sebrali. Přeživší Židé se navíc rychle vzmohli, což zase vadilo obyčejným Slovákům.
Bývalí ľuďáci, arizátoři a zarytí antisemité se tak nehodlali s návratem nenáviděných Židů smířit. Padaly proto výkřiky či hesla jako "Pryč s nimi!", "V našem městě pro ně není místa!" nebo "Topoľčany zůstanou slovenské!".
Tatínek Mikuláše Nátan Bröder vlastnil před válkou firmu na zpracování kůry a stejně jako ostatní židovští podnikatelé přišel o veškerý majetek.
Zfanatizované ženy
Z pětičlenné židovské rodiny Bröderovy se vrátil jen Mikuláš a jeho bratr Gejza. Atmosféra ve městě byla silně protižidovská. Mikuláš Bröder vzpomíná, že nenávist vyvrcholila ve chvíli, kdy židovský lékař Karol Berger očkoval v místní škole slovenské děti. Rozlícené a smyslů zbavené slovenské ženy ho obvinily, že je očkuje jedem.
Zfanatizované ženy si nechtěly nic nechat vysvětlit ani ředitelkou školy, která jim marně ukazovala dokumenty k pravidelnému očkování. Lékaře Karola Bergera vyvlekly ze třídy ven, kde ho surově ztloukli dva mladí muži. Pogrom tím odstartoval. V Topoľčanech vypukl několikahodinový hon na Židy. Lidé je bili a demolovali jejich domy.
"Násilí se jako povodeň rozlilo bleskurychle po celém městě. Časy antisemitského Slovenského státu se vrátily a především starší Židé se obávali, že transporty jsou tu zpět," vysvětluje historik Milan Hes.
Štvanice, týrání a bití holemi vůči topoľčanským Židům se přelévaly z jednoho konce města na druhý. Zdálo se, že to snad nikdy neskončí. Do Topoľčan dorazili jako posily vojáci, někteří se ale přidali k pogromistům. Posléze se však podařilo ozbrojeným složkám situaci přece jen zklidnit a Židy ochránit.
Rozvášnění Slováci a Slovenky zranili při bezcitné štvanici 24. září 1945 v Topoľčanech těžce 15 lidí. Sedmačtyřicet pak utrpělo střední a lehká poranění.
A jak dodává historik Hes, fanatismu antisemitů se postavil jen málokdo. Jeden z Židů, kterého se jeho sousedé zastali, vzpomíná: "Byli to dobří křesťané, kteří se postavili před náš dům… Když pak přišli ti, kteří chtěli bít anebo zabít Židy, naši sousedé jim řekli: Zde ne! To jsou naši lidé! Jen přes naše mrtvoly! Takže se rodičům nic nestalo."
5000 pogromistů
Z vyšetřovací zprávy ministerstva vnitra vyplývá, že pogromu se jen v Topoľčanech zúčastnilo téměř 5000 lidí. Židé nebyli jen fyzicky napadáni, byly jim rovněž záměrně demolovány domy či byty anebo byli okradeni. Jako motiv pogromu zpráva uvádí, že "Židé, kteří se už neměli vrátit, byli zpět a všemožně pohoršovali místní obyvatelstvo. Jedli například nedostatkovou čokoládu a oříšky, nezapojovali se do veřejných prací a chovali se údajně vyzývavě".
Zvláštní lékařská komise později potvrdila, že ani v jednom případě očkovaných dětí nezjistila újmu na zdraví. To ovšem protižidovské nálady neuklidnilo.
Útoky na židovské navrátilce byly hlášeny z mnoha dalších slovenských měst. Zprávy ministerstva vnitra vypovídají o protižidovských akcích v Čadci, Žilině, Rajeckých Teplicích, Vrbovém, Komárně, Nových Zámcích, Zlatých Moravcích, Levicích, Zbehách, Šuranech, Točanech, Urmíně či v Humenném.
V protižidovskou agitku se ovšem v Bratislavě zvrhl i první sjezd slovenských partyzánů, který se konal v srpnu 1946. Účastnil se ho tehdy i mladý Mikuláš Bröder. K partyzánům se přidal v šestnácti letech, zatajil přitom ale židovský původ. Účastníci partyzánského sjezdu proti Židům otevřeně agitovali ve vlacích, na nádražích i v hospodách. A slovenské bezpečnostní orgány ani organizátoři sjezdu nezasáhli.
Samotné výsledky vyšetřování topoľčanského pogromu byly podle historika Milana Hese víc než neuspokojivé. Na pogromisty sice bylo podáno téměř 40 trestních oznámení, ale v archivech neexistuje byť jen jediná zmínka o tom, že by některé z nich vyústilo v řádný soudní proces. Celá záležitost se před blížícími se volbami v roce 1946 politizovala a "židovská karta" se stávala jen pouhou záminkou k očerňování stranických protivníků.
"Na bolest topoľčanských Židů již nikdo ve skutečnosti ani nepomyslel," konstatuje Milan Hes.
Hromadná vražda 747 Židů a vojáků
To vše se dělo po trpkých zkušenostech z války, kdy rodina Mikuláše Brödera přišla o majetek a v roce 1942 musela nastoupit do pracovního lágru v Novákách. Na svobodu se dostali na konci srpna 1944, kdy vypuklo Slovenské národní povstání a Němci potřebovali na jeho potlačení všechny své muže, tedy i strážce z tábora.
Židovské pogromy v Polsku a Maďarsku
- Násilnosti proti Židům se odehrály i v roce 1946 i v maďarských městech Kunmadaras, Miškovec a Diósgyör.
- V Polsku si poválečné násilí na Židech (například i v Kielcích) vyžádalo nejvíce obětí ve střední Evropě - až 1500.
Po dobytí Banské Bystrice německou armádou utíkali Bröderovi s mnoha dalšími lidmi do hor před pomstychtivými Němci a slovenskými příslušníky nechvalně proslulé Hlinkovy gardy. "Starší lidé stoupali nahoru a přidržovali se kosodřeviny. Němci a gardisté se ale na motorkách dostali před nás a spustili palbu," vzpomíná Mikuláš Bröder. "Byl jsem jen několik metrů od rodičů, když jsme se ztratili."
Mikuláš nacistům unikl a pokusil se rodiče najít v bytě v Banské Bystrici, kde po návratu z Novák bydleli. Nebyli tam. Z archivních dokumentů vyplývá, že Nátan a Serafina Bröderovi putovali po zadržení v horách do přeplněného vězení v Banské Bystrici.
Němci a gardisté odtud začali odvážet zajaté vojáky a především Židy do protitankových zákopů na Kremničce, které sloužily jako masové hroby. Nacistické Einsatzkommando a gardisté tam zavraždili 747 mužů, žen i dětí. Jedná se o největší doložený válečný zločin na Slovensku. Manželé Bröderovi přišli o život 20. listopadu 1944, kdy je podle archivů odvezli z vězení.
Mikulášův bratr Richard bojoval při povstání proti nacistům v židovské vojenské jednotce a zahynul. Druhý bratr Gejza válku přežil.
Šestnáctiletý a bezprizorný Mikuláš se po potlačení Slovenského národního povstání dal k partyzánům. "Nejdříve mi nevěřili a prověřovali, jestli nejsem volavka a nezradím je Němcům. Po nějakém čase přišli a říkali: Tak, Miki, tady máš nevěstu. Říkal jsem si, co je to za pořádky, to snad má každý partyzán nevěstu? Ale byla to puška a výzbroj."
Partyzánům raději zatajil, že je Žid
Mikuláš patřil do Nitranské partyzánské brigády. Ovšem i mezi bojovníky proti nacismu byli překvapivě lidé s protižidovskými názory. Někteří zdivočelí partyzáni zabíjeli dokonce Židy, kteří se ukrývali před nacisty v zemljankách ve slovenských horách, a obírali je o majetek.
Sám Mikuláš mezi partyzány problémy neměl, poněvadž jim zatajil židovský původ. Nikdy ale nezapomněl na soud s jednou židovskou dívkou, jež podobně jako on hledala u partyzánů útočiště. Objevili u ní ale jed a mysleli si, že ho chce použít proti nim.
"Nenechali si vysvětlit, že židovské dívky u sebe jed nosily, aby si ho vzaly v nejhorších případech samy," uvádí Mikuláš Bröder. "Partyzáni děvče popravili."
Mikuláš se účastnil bojových akcí, a navíc se mu podařilo během strastiplné zimy mezi lety 1944 a 1945 zajistit jídlo pro hladovějící partyzány, když v lese vypátral a zastřelil daňka. Vysloužil si za to pochvalu spolubojovníků. Mikuláš Bröder se konce války dožil ve zdraví, avšak většina topoľčanských Židů zahynula v koncentrácích.
V emigraci
Antisemitismem na Slovensku byl ovšem Mikuláš tak znechucený, že se v roce 1947 začal připravovat na aliju, tedy emigraci do Palestiny. Vystěhoval se tam i se svou budoucí manželkou Dagmar o rok později, kdy už existoval stát Izrael.
V nové vlasti vybudovali i s dalšími přistěhovalci kibuc Lehavot Chaviva - zemědělskou a průmyslovou osadu s kolektivním vlastnictvím majetku, ve které žili deset let.
Mikuláš by tam klidně zůstal navždy, jenomže jeho žena Dagmar toužila po návratu domů. Vadilo jí, že děti nevychovávají rodiče, ale kibuc. Bála se také všudypřítomných hadů.
Rozhodli se proto žít u tchyně v Praze. Dvaatřicetiletého Mikuláše čekala další těžká životní zkouška - výslechy na Státní bezpečnosti, která chtěla zjistit, jestli se z Izraele na konci 50. let nevrací jako špion.
Nakonec se mu podařilo StB přesvědčit, že se vrátil jen na přání manželky. Navždy se ale tajných nezbavil. Znovu se o něj začali zajímat na začátku 70. let. Vytipovali si ho jako kandidáta tajné spolupráce kvůli jeho desetiletému pobytu v Izraeli.
Absolvoval několik schůzek s tajnými, na nichž spolupráci odmítal. Zachránilo ho zřejmě, že ho StB vyhodnotila nakonec jako člověka, který by jí nemohl být užitečný. Jak vyplývá ze svazku vedeného na Mikuláše Brödera, jednomu z důstojníků StB připadal kromě jiného příliš plachý.
Paměť národa
- Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců.
- Klub přátel Paměti národa lze podpořit ZDE.
Video: Následky traumat přeživších holokaust se projevují i u jejich vnuků, říká neurolog Ivan Rektor
