Ten kouř jsou tvoji příbuzní. Přeživší z Osvětimi varují, že nenávist se může vrátit

Josef Pazderka Josef Pazderka
Aktualizováno 27. 1. 2019 13:13
Každý rok 27. ledna si svět připomíná Mezinárodní den obětí holocaustu. OSN ho vyhlásila v roce 2005 jako připomínku utrpení a smrti 6 milionů lidí zavražděných nacisty během druhé světové války. Jde o datum osvobození nacistického tábora Auschwitz-Birkenau na jihu Polska 27. ledna 1945. Jeden z jeho posledních žijících svědků, přední český neurolog Tomáš Radil, ale varuje: "Fašismus se může vrátit kdykoli. Nenávist není jenom přechodný kolaps morálky. Je to mozkový mechanismus, který máme v sobě zakódovaný miliony let." Radil se dnes věnuje výzkumu agrese mezi lidmi.
Fotografie z dokumentů hlavní komise vyšetřující nacistické zločiny v Polsku. Na snímku dva z vězňů,které osvobodila Rudá armáda v koncentračním táboře Osvětim.
Fotografie z dokumentů hlavní komise vyšetřující nacistické zločiny v Polsku. Na snímku dva z vězňů,které osvobodila Rudá armáda v koncentračním táboře Osvětim. | Foto: ČTK

Byli hladoví, zesláblí, mnozí na hranici smrti.

Hedvika Pechanová
Hedvika Pechanová | Foto: shoahlegacy.org

Takhle zastihla koncem ledna 1945 sovětská Rudá armáda poslední zbytky vězňů v komplexu nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau (v češtině se používá i označení Osvětim-Březinka, pozn. red.) na jihu Polska.

"Měla jsem zánět pohrudnice a vysoké horečky. Byla jsem úplně na konci sil. Kdyby přišli o den později, tak už jsem to zřejmě nepřežila," popisuje bývalá česká vězeňkyně z tábora Hedvika Pechanová. V té době jí bylo třicet let, vážila pouhých 40 kilogramů.

Ve vzpomínkách pro Evropský institut dědictví šoa (ESLI, výraz "šoa" používají židé místo slova "holocaust" - pozn. red.) později Pechanová popsala i poměry v celém táboře. "Viděla jsem lidi, jejichž kostry byly potaženy jenom kůží. Byli napůl živí, napůl mrtví. Od mého příjezdu to trvalo pouhý rok a vypadala jsem stejně," říká. Do tábora přijela v lednu 1944.

Stejná byla podle ní i situace v táborovém lazaretu během příjezdu Rudé armády. "Na smrt nemocní a mrtví leželi na zemi. K jídlu nebylo nic. Sklady byly zplundrované. Polomrtvou mě našel ruský voják a odnesl do nemocnice," vypráví Pechanová.

Ten kouř jsou lidé  

Po táboře se v lednu 1945 pohyboval i vyčerpaný čtrnáctiletý český mladík Tomáš Radil. Ani on nevěřil, že přežije. Hlavou se mu neustále vracela scéna krátce po jeho příjezdu do Auschwitz-Birkenau v polovině června 1944.

Tomáš Radil
Tomáš Radil | Foto: Paměť národa

"Vzali mě jako malého kloučka do jednoho baráku, kde byly samé takovéhle děti, už vyhladovělé. Tam byl nějaký chlapec, který už tam byl předtím, a říkám mu: 'To jsou nějaké továrny?'. 'Ne, to nejsou továrny, to jsou krematoria. Kdo umře, tak tam potom spalují ty mrtvoly. Nemůžou ty mrtvoly tady nechat.' Říkám tomu chlapci: 'Kde berou ty mrtvoly?' On na to drsně: 'Ty nechápeš, o co se jedná. Ten kouř a divný pach, to pálí lidi z transportu, kterým vy jste přijeli. To jsou tvoji příbuzní, ten kouř je z nich, z jejich těl'," vzpomíná Radil v nahrávkách společnosti Post Bellum na hrůzy Auschwitz-Birkenau.

Rozsáhlý komplex německých nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů, vzdálený zhruba šedesát kilometrů na jihozápad od polského Krakova, se stal jedním z nejviditelnějších symbolů nacistických zločinů za druhé světové války.

Podle odhadů tady zahynulo minimálně 1,1 milionu lidí. Drtivou většinu z nich tvořili Židé z prakticky všech evropských států.

Většinu z obětí zavraždili nacisté v plynových komorách, ostatní zemřeli na vyčerpání během systematického hladovění, nucených prací, katastrofálních hygienických podmínek i pseudolékařských experimentů, prováděných týmem nechvalně známého lékaře Josefa Mengeleho. 

"Byl to vlastně slepý vraždící stroj, před kterým bylo možné uskakovat desetkrát, dvacetkrát, stokrát, ale který se nějak pohybuje a nakonec vás zachytí a popraví," říká o táboře Radil.

To lednové odpoledne

Auschwitz-Birkenau osvobodili v sobotu 27. ledna 1945 kolem třetí odpoledne vojáci 60. armády prvního ukrajinského frontu Rudé armády. "Rusové jsou tady," vzpomíná Tomáš Radil. "Tak jsme šli, kamaráda jsem podpíral k hlavním vratům. Tam už vypukla jakási spontánní manifestace, všichni přísahali, že se pomstí. Rusové byli mladí chlapci v uniformách. No, a to bylo to osvobození," dodává.      

V obrovském areálu tábora, kterému se přezdívalo "stroj na smrt", bylo v té době posledních cca 7000 vězňů, kteří byli natolik zesláblí a vyčerpaní, že je nacisté nechali na místě. Zbytek - zhruba 56 000 osob - několik dnů před příchodem Rudé armády vyhnali na tzv. pochod smrti, během kterého zemřela řada vězňů vyčerpáním. Nebo je dozorci zastřelili. 

Vzpomínka Heleny Maršíkové, zdroj: USC Shoah Foundation | Video:

Nacisté přitom už od léta roku 1944 usilovně likvidovali veškeré stopy "vraždícího stroje" na jihu okupovaného Polska.

Během podzimu zlikvidovali většinu vězňů, kteří obsluhovali plynové komory a krematoria a byli přímými svědky hromadného vyvražďování. Přes šedesát tisíc vězňů do poloviny ledna 1945 evakuovali do jiných táborů a průmyslových závodů v Německu. Desítky baráků nechali vězni rozmontovat, nakradený majetek postupně odváželi ze skladišť pryč, likvidovali písemnosti a kartotéky se jmény deportovaných. Do vzduchu vyhodili i velkou část krematorií.

Do zbytků této hrůzy vstoupili koncem ledna 1945 vojáci Rudé armády. Po nacistech zbyla v lágru poslední masa vyhladovělých a chodících lidských koster. Vedle ní těla zhruba 600 vězňů, které dozorci zabili přímo při útěku z tábora, nebo zemřeli vysílením. Češi Hedvika Pechanová a Tomáš Radil tvrdí, že o pár dní později už mohli být mezi nimi taky.

Nenávist v nás

"Ti úplně poslední vězňové, kteří v Auschwitz-Birkenau zůstali na úplném konci války, jsou velmi specifická skupina, ve které nebylo mnoho Čechoslováků. Takže těch několik málo interview, která máme k dispozici, je opravdu unikátních," říká o svědectví posledních vězňů nacistického lágru Martin Šmok, pražský koordinátor USC Shoah Foundation, která se shromažďování svědectví svědků holocaustu dlouhodobě věnuje.

Řada z českých vězňů Auschwitz-Birkenau z Československa po skončení války emigrovala na Západ. Tomáš Radil zůstal, vystudoval v Praze medicínu a jako přední neurofyziolog pracoval v Akademii věd. Dlouhodobě se věnuje výzkumu agrese mezi lidmi a taky vzniku kolektivní nenávisti.

"Fašismus se může vrátit kdykoli. Nenávist není jenom přechodný kolaps morálky. Je to mozkový mechanismus, který máme v sobě zakódovaný miliony let," řekl loni v září časopisu Týden. "Ať chceme, nebo nechceme, jedinci spolu od počátku věků soutěží - o samice, o postavení, o potravu. A tyto zákonitosti jsou podstatné i pro pochopení fašismu a nacismu," dodal.

"V mase se agresivita posouvá na vyšší úroveň. Když například řeční Hitler k tisícihlavému sjezdu v Norimberku, může posluchače proměnit v primitivní stádo. Různorodost zmizí a všichni se vyrovnají na nejnižší úrovni, nehledě na intelekt. Chytří i hloupí jsou na stejné lodi. Být součástí masy je obvykle příjemný pocit, jde o jakousi odměnu pro každého jednotlivce, který se přidá," uzavírá bývalý vězeň nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau a jeden z posledních žijících svědků jeho nepopsatelných hrůz.

Vzpomínka Kamily Drotárové, zdroj: USC Shoah Foundation | Video:

 

 

Právě se děje

před 19 minutami

Počet obětí výbuchu plynu v bytovém domě v Prešově stoupl z pěti na sedm, sdělil mluvčí hasičů. Po jednom pohřešovaném hasiči ještě pátrají

 

 

Zdroj: ČTK
Další zprávy