Svého muže Vasilije, umírajícího v moskevské nemocnici po těžkém zásahu radiací, Ludmila doprovodila do posledních okamžiků jeho života. Navzdory přísnému zákazu lékařů.
Období, kdy se Ludmile Ignatěnkové převrátil život vzhůru nohama, popsala už v 90. letech minulého století běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová v knize Modlitba za Černobyl: Kronika budoucnosti.
"Nedovolili mi ho objímat… Ale já… Já ho zdvíhala a posazovala… Stlala mu postel… Dávala jsem mu teploměr a zase ho vytahovala… Přinášela jsem bažanta a odnášela… Umývala jsem ho… Celou noc jsem u něj byla. Sledovala jsem každý jeho pohyb, vdech," líčí v díle Ignatěnková.
V době výbuchu jaderného reaktoru v černobylské elektrárně jí bylo 22 let. Před nehodou plánovala šťastný život po boku Vasilije, za kterého se provdala v roce 1983. "Nedávno jsme se vzali, ještě jsme se drželi za ruce, když jsme šli po ulici, dokonce i když jsme šli na nákup… Vždycky spolu. Říkala jsem mu: Miluju tě… Ale to jsem ještě nevěděla, jak moc jsem ho milovala," vypráví v knize.
Sama předtím už jednou potratila, o to víc doufala ve zdravé dítě napodruhé. Přání se jí ale nevyplnilo. Během havárie v Černobylu v dubnu 1986 byla v několikátém měsíci těhotenství a radiaci z vybuchlé elektrárny vstřebal její plod. Dcera Nataša, kterou přivedla na svět zhruba dva měsíce po smrti manžela, zemřela pouhé čtyři hodiny po narození. Na svět přišla s vrozenou srdeční vadou. Ignatěnková tvrdí, že jí Nataša zachránila život, protože na sebe vzala hlavní náraz radiace.
Pohledný a přidrzlý hasič
Ještě než do života Ignatěnkových zasáhla černobylská tragédie, užívala si dvojice novomanželského života. Bydleli v ubytovně hasičského oddílu ve městě Pripjať, kde žili i zaměstnanci jaderné elektrárny.
Právě tohle město svedlo dohromady i budoucí manželský pár. Ludmila pocházela ze západoukrajinského města Ivano-Frankivsk, Vasilij z Běloruska. Oba se ale později přestěhovali do Pripjati za prací. Ignatěnková byla vyučená kuchařka, v elektrárně pracovala jako cukrářka. Ignatěnko zase získal zaměstnání v tamním městském hasičském oddílu. V té době už měl za sebou i povinnou službu v sovětské armádě.
Na jejich první společné setkání si Ignatěnková dobře pamatuje, popsala je v rozhovoru pro web Chernobylplace. "Potkali jsme se ještě s dalšími přáteli na studentské koleji. Vasilij byl od přírody velmi chytrý, přidrzlý, pohledný," vylíčila.
Netrvalo dlouho a dvojice už chystala svatbu. Ta proběhla hned dvakrát - jednou u rodičů ženicha v Bělorusku, podruhé u nevěsty na Ukrajině. Ignatěnková se z dvojitého obřadu těšila, neměla ale dobrý pocit z toho, že proto musela také dvakrát obléknout svatební závoj. Traduje se, že to přináší neštěstí.
Brzy se vrátím
Nevěsta to ale brzy pustila z hlavy. Novomanželé se nastěhovali do ubytovny v Pripjati. Stejně jako si Ignatěnková pamatuje první setkání se svým mužem, do nejmenších detailů ví, jak vypadal osudný 26. duben 1986. Právě v tento den krátce po půlnoci vybuchl v Černobylu čtvrtý jaderný reaktor.
Ignatěnková tu noc nemohla příliš spát. Ponocovala u šicího stroje, na kterém vyráběla šaty. Kolem půl druhé ráno zaslechla zvenčí zvuky. Běžela se podívat z balkonu, odkud dohlédla na hasičskou základnu i elektrárnu. Uviděla, jak se z hasičárny noří jeden vůz za druhým. Záhy zahlédla i postavu svého manžela. "Vasiliji, kam jdeš?" křikla na něj. "Je tu požár. Jdi si lehnout, odpočívej, brzy se vrátím," odvětil jí.
Krátce nato zpozorovala šlehající plameny z elektrárny. Nedokázala si jít lehnout. Celou dobu postávala na balkoně a čekala, až se manžel vrátí.
Jenže čekala marně. Až kolem sedmé ráno se od své známé, manželky vedoucího hasičské stanice v Pripjati, dozvěděla, že její muž je v nemocnici. A jeho stav je vážný. Tehdy pětadvacetiletý Vasilij Ignatěnko přijel se svou posádkou na místo nehody jako první. Dostal smrtelnou dávku radiace při pokusu uhasit střechu a aktivní zónu reaktoru.
Spolu s několika dalšími hasiči byl Vasilij Ignatěnko převezen do speciální nemocnice č. 6 v Moskvě na radiologické oddělení. Když se jeho žena 27. dubna 1986 dozvěděla o jeho převozu, strachovala se, že se nebude mít jak do Moskvy dostat. V tu dobu už probíhala evakuace Pripjati, nakonec se jí ale podařilo chytit jediný vlak, který ten den ještě v ukrajinském městě stavěl.
Každý den jiný člověk
V moskevské nemocnici se jí ujala přímo primářka, kterou překvapilo, jak rychle se mladá žena do metropole dokázala dostat. Za manželem ji ale nechtěla pustit, kvůli vysoké dávce radiace to bylo přísně zakázané. Lékařka navíc tušila, že Ignatěnková je těhotná. Ta to ale dokázala přesvědčivě zapřít. Doktorce zalhala, že už mají doma dvě děti. V duchu děkovala za to, že je tak hubená a žádné těhotenství na ní tak není poznat.
Manžela Ludmila Ignatěnková pravidelně navštěvovala, ale kvůli vysokému stupni ozáření se jí doslova rozpadal před očima. "Začal se proměňovat - každý den jsem se setkala s jiným člověkem… Spáleniny pronikaly na povrch… Na rty, na jazyk, na tváře - nejprve se objevily malé ranky, pak se rozrůstaly… Sliznice se odlupovala v celých pruzích…," vzpomíná v knize Modlitba za Černobyl: Kronika budoucnosti.
V jednu chvíli lékaři také zvažovali, že by Vasilij Ignatěnko mohl podstoupit transplantaci kostní dřeně. Jako nejvhodnější dárce vypadala jeho dvanáctiletá sestra. Takovou variantu ale hasič rázně odmítl. Nechtěl, aby kvůli němu malá sestřička šla na riskantní lékařský zákrok. Nakonec operaci absolvovala jeho druhá sestra, osmadvacetiletá Ludmila. Ani tato operace ale umírajícího muže nezachránila.
Vasilij Ignatěnko zemřel 13. května 1986. "Říkám sestře, která má službu: On umírá… Ta mi odpoví: A co bys chtěla? Dostal do těla tisíc šest set rentgenů, přitom smrtelná dávka je čtyři sta," vybaví si Ignatěnková drsná slova moskevské zdravotní sestry.
"Ty přece nesmíš rodit"
Ignatěnkovy ostatky uložily sovětské úřady spolu s dalšími 27 těly mrtvých hasičů na Mitinském hřbitově v Moskvě. Posmrtně se dočkal dvou vysokých vyznamenání: Řádu rudého praporu a Řádu svobody.
Když ho pohřbívali, jeho tělo bylo ještě stále radioaktivní. Z bezpečnostních důvodů tak bylo tělo uloženo do zinkové rakve zalité betonem. V márnici mrtvého muže oblékli do slavnostní uniformy a na prsa mu dali čepici. Do bot ho ale nedostali, kvůli radioaktivitě měl příliš opuchlé nohy.
Ludmila Ignatěnková černobylskou havárii na rozdíl od manžela přežila a nakonec se dočkala i dítěte. Našla si nového přítele a narodil se jim syn Andrej. Lékaři i kamarádky jí přitom opakovaně tvrdili: "Ty přece nesmíš rodit. Organismus to nevydrží." Doktoři dokonce předpovídali, že se dítě narodí bez pravé ruky. Nakonec ale přišlo na svět zdravé.
