"Dnes nejsem si jistý dnem, neb jest na mně požadován zvláštní úkol. Úkol velice nebezpečný, ale nebojím se ho, jdu s chutí do práce a nezastaví mne ani to nejhorší," zní poslední řádky v deníku Jana Kubiše.
"A nejinak to měl jeho životní parťák a velitel Anthropoidu Josef Gabčík," říká pro Aktuálně.cz slovenský historik a spisovatel Jozef Leikert.
Klíčovou podmínkou úspěchu operace Anthropoid bylo ideální složení této paraskupiny. Tedy koho zpravodajci Františka Moravce vybrali a jak kvalitně je ve spolupráci s Brity vycvičili.
Eduardu Stehlíkovi, životopisci Jana Kubiše, není proto jasné, proč vlastně v původním týmu Anthropoidu nebyl právě Kubiš, nejbližší kamarád Josefa Gabčíka, ale Karel Svoboda? "Gabčík s Kubišem se už od Polska k sobě chovali jako dvojčata. Výborně si rozuměli. Neustále byli spolu a k domluvě jim stačil pouhý pohled," vysvětluje Stehlík. Kubiš ale nakonec Karla Svobodu, který se zranil při seskoku padákem, vystřídal. O složení Anthropoidu tak rozhodla podle historika "vyšší moc".
Moravcovi zpravodajci, kteří stáli za výběrem i výcvikem parašutistů vyslaných do okupované vlasti, měli tak napodruhé podle badatele Jaroslava Čvančary mimořádně šťastnou ruku. Vyplývá to i z rozhovorů, které Čvančara vedl v 70. letech minulého století s kamarády Kubiše a Gabčíka. "Pokud by k této změně nedošlo, atentát na Heydricha by se nezdařil," domnívá se Stehlík.
Gabčíka s Kubišem připravovala britská esa
Oba parašutisté pocházeli z prostých poměrů, vyrostli však v silné osobnosti. Svědčí o tom i zmíněný Kubišův deník, který pokrývá dobu od jeho odchodu do Polska v červnu 1939 až do posledních dnů před výsadkem 29. prosince 1941. Kromě bojů, kterými prošel, zde hodnotí i své okolí a charaktery lidí, s nimiž se setkal. Tedy i od přírody bystrého a nespoutaného velitele výsadku Josefa Gabčíka.
"Najednou vidíme muže, který na sebe bere odpovědnost za vojáky, jimž velel. Má u nich přirozenou autoritu a nakládá si toho na sebe mnohonásobně víc než na ně," shrnuje historik Stehlík.
O Kubišově osobnosti svědčí i následující detail: československá pěší divize měla v roce 1940 v bojích o Francii přes deset tisíc mužů. Francouzi vyznamenali za statečnost dvaatřicet vojáků Francouzským válečným křížem a Jan Kubiš byl mezi nimi.
Když se tedy v Británii vybírali k výsadkům do protektorátu Čechy a Morava parašutisté, Kubiš a Gabčík byli mezi prvními.
O tom, jak velký význam Britové připisovali útoku na říšského protektora Reinharda Heydricha, svědčí i výběr instruktorů, kteří se na výcviku Anthropoidu podíleli.
"Již od počátku jej dostali na starost ti nejlepší z nejlepších. Například kapitáni Eric Anthony Sykes, řečený 'Bill', a John Tobin Bush patřili mezi esa ve svém oboru. Lepší SOE (Special Operations Executive - zvláštní sekce britské zpravodajské služby MI6 zaměřená na vedení boje nestandardními metodami - pozn. red.) k dispozici ani neměla," konstatuje Stehlík.
"Vynikající dvojice"
Zatímco kapitán Bush byl odborníkem na práci s trhavinami, kapitán Sykes patřil ke světové elitě ve střelbě z ručních palných zbraní, a to jak v terénu, tak v městském prostředí a uvnitř budov. Sykesova kniha "Shooting to Live with One-Hand Gun" (volně přeloženo Jak si vést v životě při střelbě z pistole) je dodnes často citovanou prací.
Sykes byl podle Stehlíka i vynikajícím pedagogem, takže si se svými "studenty" vytvořil přátelský vztah. O tom, nakolik ovzduší vzájemné důvěry a respektu ovlivnilo výcvik obou Čechoslováků, svědčí podle záznamů SOE i to, že oba parašutisté před odletem do akce vzkázali Sykesovi po jednom z důstojníků: "Vyřiďte Billovi Sykesovi mnoho pozdravů a řekněte mu, že se určitě trefíme."
Pod vedením obou britských důstojníků prošli Kubiš s Gabčíkem také intenzivním šestidenním výcvikem ve střelbě z nejrůznějších typů pěchotních zbraní: revolverů, pistolí Colt, samopalu Sten, odstřelovací pušky i lehkého kulometu BREN, včetně kořistních německých zbraní. Střílelo se na pohyblivé i pevné terče, ve dne i v noci. Zvláštní důraz byl kladen na instinktivní, pudovou střelbu, tedy bez míření na nečekaně se objevující terče, a na pohotovost a rychlost při použití zbraně.
John Bush ve svém hodnocení napsal: "Jejich práce za velmi těžkých podmínek byla velmi důsledná. Bez ohledu na to, jaký byl jejich výcvik, prokázali velkou cílevědomost a nadšení a byla radost s nimi pracovat. Vynikající dvojice."
Kubiš s Gabčíkem se navíc v přípravě na boj zblízka setkali i s další výraznou osobností SOE. Kapitánem Williamem Fairbairnem, který jako jeden z prvních bělochů získal mistrovský stupeň v jiu-jitsu.
Každý den výcviku končili zbití
Eduard Stehlík hovořil s některými lidmi, kteří se zúčastnili školení útočného boje SOE. Všichni říkali, že si sáhli až na dno. Museli zvládnout plánování nejrůznějších variant diverzních akcí, orientaci v terénu, lezení po skalách, dlouhé pochody, noční přesuny, práci s trhavinami, střelbu nebo boj muže proti muži. Byli vystaveni obrovské fyzické námaze a stresu.
"Vše doprovázelo neustálé tělesné vypětí od rána do večera a často i od večera do rána, a to za každého počasí. Když k tomu přidáte těžký terén, skály, kopce a hlavně močály, tak mi jistě uvěříte, že jsme každý den skončili zbití a zcela promáčení," vypráví například četař Blahoslav Zavadil.
Četař Zdeněk Václavík zase ve svých vzpomínkách zmiňuje britského seržanta připravujícího ranní rozcvičky, kterého označuje za muže, jenž má "o možnostech lidského organismu velmi přehnané představy". Čtyři míle klusem v šest hodin ráno byly podle Václavíka pro školitele pouze lehkým rozcvičením pro úplné začátečníky.
Britští instruktoři se nicméně snažili tvrdý výcvik i odlehčit. V deníku nadporučíka Aloise Drbohlava tak můžeme číst: "Při praktickém provedení došlo k zábavným scénám. Kupříkladu rozbuška vybuchla při otevření dveří, našlápnutí na koberec, sednutí na židli, zatáhnutí za splachovadlo…"
Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu přidává další ukázku britského černého humoru. Instruktoři paravýcviku častovali nervózní Čechoslováky, z nichž většina ještě letadlem neletěla, radami jako: "Chcete-li se stát parašutistou, přesvědčte se, že máte v kapsách následující věci: jednu penny, kus provázku a toaletní papír. Ta penny má dva účely. Zaprvé: abyste jí rozepnuli obal padáku, zadruhé: abyste si mohli po seskoku koupit v kantýně šálek čaje. Provázek je na svázání padáku do balíku. A papír? To uvidíte sami, k čemu se bude hodit, až budete na zemi."
Mezi účastníky kurzu tak vznikaly silné osobní vazby a důvěra. Nejen mezi Kubišem a Gabčíkem.
Když například Josef Černota, parašutista skupiny Wolfram, jel v 60. letech minulého století na dovolenou k Žatci, potkal se tam s armádními výsadkáři na chmelové brigádě. Okamžitě ho poznali a požádali o besedu. U táborového ohně ho pak vyzvali, aby předvedl něco, co oni neumí. Černota tedy zaujal tělocvičnou pozici "podpor ležmo pod rukama" a vystřihl asi dvacet kliků pouze na jedné ruce.
Přesné rady od Britů
Konstruktér a vynálezce bomby, kterou Jan Kubiš později vrhl proti Heydrichovu vozu, major Cecil Clark parašutistům říkal: "Můžete na cíl zaútočit v místě, kde pracuje, anebo v bydlišti. Obě místa budou ale nejspíš dobře střežena a bráněna. Ideální je proto cesta mezi bydlištěm a pracovištěm, kde si vytipujte místo s prudkou zatáčkou, v níž musí auto zpomalit."
A Kubiš s Gabčíkem si tu zatáčku v pražských Holešovičkách opravdu našli.
Nejen to ukazuje, jak se parašutisté striktně drželi všeho, k čemu je v Británii vycvičili. Měli například adresy do Rokycan a Plzně. V Rokycanech se měli obrátit na rodinu Stehlíkových a v Plzni na rodinu Králových. Vysazeni byli ovšem kvůli navigační chybě v Nehvizdech u Prahy. Když to po seskoku zjistili, přesto se okamžitě přesunuli do Rokycan ke Stehlíkovým a už druhý den byli u Králových v Plzni.
Mužem číslo jedna měl být podle příprav ten s bombou. "I policejní experti z Útvaru rychlého nasazení (URNA) či od armádních prostějovských speciálů mi vysvětlili, že pokud 'cíl' jede v autě, tak se auto musí v místě útoku zastavit. Řidič jinak může šlápnout na plyn a ujet. Stejně jako v případě nezdařeného atentátu na francouzského prezidenta Charlese de Gaulla," vysvětluje Stehlík. Naráží tím na případ z 22. srpna 1962, kdy atentátníci vypálili ze samopalů a kulometů na projíždějící de Gaullův automobil bezvýsledně 150 kulek.
První bombou měl tedy Kubiš zastavit Heydrichův mercedes, druhou měl hodit do auta. Na samopalníkovi bylo, aby "práci" dokončil.
Nejvěrohodnějším důkazem, jak atentát na Heydricha proběhl, je podle historiků červený plakát s odměnou deset milionů na oba parašutisty. Právě na něm je útok přesně popsán. "Jeden z pachatelů se pokusil na zastupujícího říšského protektora vystřelit z automatické pistole a zároveň druhý hodil bombu."
Výzbroj Anthropoidu
Výbava Anthropoidu odpovídala podle britských archivů nejrůznějším variantám útoku na Reinharda Heydricha:
- jeden stengun (samopal s dvěma zásobníky a stovkou nábojů), dvě automatické pistole Colt 38 Super s podpažními pouzdry, čtyři náhradní zásobníky a sto pistolových nábojů.
- šest plastických bomb, čtyři ruční obranné granáty Mills, jeden speciální nástražný minomet Tree Spigot s jedním nábojem, 32 liber plastické a 10 liber klasické trhaviny.
- dva yardy bleskovice, čtyři tlakové rozněcovače Fog Signal vhodné pro destrukci železničního svršku a kolejnic, dva speciální nárazové zapalovače, čtyři elektrické rozněcovače, jeden časový rozněcovač, elektrický kabel s baterií, izolační páska, cívka ocelové struny, čtyři střední magnety, jedno ocelové lano k zastavení automobilu, tři výbušná časovací psací pera a podkožní injekce s jedem.
A jak hodnotí Kubiše s Gabčíkem experti URNA či prostějovských speciálních sil? Historik Stehlík, který o těchto elitních jednotkách napsal publikace, tlumočí: "Byli to dva až extrémně motivovaní muži se zkušenostmi z bojového nasazení, kteří absolvovali na svou dobu mimořádně tvrdý výcvik k útoku na jednoho z nejvyšších nacistických pohlavárů."
Člen štábu SOE a jeden z nejbližších spolupracovníků československého zpravodajského odboru v Londýně Peter Wilkinson je zase hodnotil jako "jedny z nejlepších vojáků, kteří mu prošli rukama".
Jen tak mohli podle historika Jozefa Leikerta zvládnout i přes navigační chybu seskok, kontakt s domácím odbojem a složitou přípravu celé akce. "Byli v tom zcela sami, avšak jednali přesně podle pravidel, která jim Britové i s českými zpravodajci vtloukali do hlavy," uzavírá Stehlík.
Seriál k 80. výročí operace Anthropoid vzniká ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem. V článku byla použita některá fakta a svědectví z životopisné knihy Eduarda Stehlíka "Jan Kubiš - nezastaví mě ani to nejhorší".
Seriál Aktuálně.cz k operaci Anthropoid
- Seriál připomíná 80. výročí operace Anthropoid, při které parašutisté Josef Gabčík s Janem Kubišem smrtelně zranili zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
- Již krátce po likvidaci jednoho z nejmocnějších mužů nacistické říše a architekta vyvražďování Židů odvolaly vlády Velké Británie a Francie své podpisy pod Mnichovskou dohodou.
Již jsme publikovali:
