Když jsem se probíral dokumenty o španělských interbrigadistech, nejčastěji v nich zaznívala věta, že "jde o zapomenuté hrdiny, ačkoliv jejich úsilí patří k mimořádným". V čem ona mimořádnost spočívala?
Jindřich Marek: Ano. Můžeme se ovšem setkat i s frází, že "zanechali zářivou stopu". Tahle stopa je ale problematická.
Jak to?
Pravda, interbrigadisté se ve španělské občanské válce chovali jako hrdinové, bojovali jako opravdoví hrdinové proti lidem a systému, který symbolizoval naši budoucí nacistickou porobu.
Někteří interbrigadisté se ovšem už nechovali "zářivě" v letech druhé světové války a ani po ní. Většina z nich byla pod drtivým tlakem Kominterny (Komunistická internacionála byla komunistická organizace založená v Moskvě v roce 1919 - pozn. red.).
Jaká selhání či chyby máte na mysli?
Pod vlivem Kominterny vystupovali někteří "španěláci" z Československa často jako sektáři. Dokázali to třeba v červenci 1940 v britském Cholmondeley, kde málem rozvrátili naši zahraniční armádu.
Čechoslováky tím dost diskreditovali před jejich britskými spojenci.
Hnacím motorem tehdejší vzpoury bylo sto dvacet španělských interbrigadistů ze sto osmdesáti, kteří se do Anglie dostali ze Španělska poté, co republikánská vláda padla.
Dokud například existoval sovětsko-německý pakt Molotov-Ribbentrop, chovali se a vystupovali naprosto iracionálně. Prohlašovali třeba, že "naším spojencem by měl být německý dělník a ne anglická buržoazie". A podobných bláznivin prosazovali mnohem víc.
A co těch zbylých šedesát "španěláků"?
To byli většinou kluci z československého pohraničí, kteří až moc dobře věděli, kdo jsou henleinovci a nacisté. Pro ně byla Mnichovská dohoda větší ranou než nějaké příkazy Kominterny z Moskvy či pakt Molotov-Ribbentrop.
Vlastenecký aspekt nadřazovali názorům Moskvy.
Co osud, to námět na román
Když už interbrigadisty počítáme, kolik Čechoslováků bojovalo na straně republikánů proti falangistům generála Franca?
Asi 2200. Osm set padesát jich do Španělska přišlo z Francie, Belgie či USA, kde většinou pracovali jako horníci.
Jen pro zajímavost - mezi těmi, kteří přišli z Československa, bylo hodně trampů.
Jaké byly jejich motivy? Proč podporovali vládu ve Španělsku?
Mísilo se jich u nich hned několik: kromě antifašismu a levicového smýšlení je ovlivňoval i romantismus, sympatie k tradicím a historii Španělska, ale také touha po dobrodružství.
George Orwell (britský novinář a spisovatel, který byl rovněž členem mezinárodních brigád - pozn. red.) zmiňoval mimochodem silnou propagandistickou masáž komunistů. Jakmile někdo vyčuhoval z řady, tak ho komunisté sejmuli.
Nepohodlní interbrigadisté - včetně Čechoslováků - byli dokonce velením brigád popravováni. Interbrigadisté - či "španěláci", jak se jim také říkalo - po sobě tedy nezanechávali žádnou zmíněnou "zářivou stopu".
Motivy dobrovolníků, kteří odcházeli do Španělska bojovat proti fašismu, byly každopádně dost různé. Protože ale jejich cestu organizovali především komunisté a další levicové strany, převládaly logicky ty politické.
Znal jste někoho z nich osobně?
Některé "španěláky" jsem ještě stačil vyzpovídat.
Jednoho z nich jsem se například zeptal, proč se přidal k nesmyslné vzpouře v Cholmondeley. Byl kvůli tomu Brity internován, aby se později přece jen vrátil k čs. tankové brigádě v Británii.
Proč?
Odpověděl, že měl ke komunistům vždy hodně blízko, a když se to s fašisty prohrálo ve Španělsku a s nacisty ve Francii, tak se prý v tom zmatku a dezorientaci potřeboval k někomu přimknout. K nějaké partě či houfu, aby získal ztracenou jistotu.
A tak se přidal ke komunistům, s nimiž šel v Británii i do internace. Na druhé straně ovšem platí: co španělák-interbrigadista, to jiný a mimořádně zajímavý příběh, osud... anebo - literárně řečeno - námět na román.
Platí tedy ona zmínka o zapomenutých hrdinech, nebo ne?
To v každém případě. Třeba i proto, jak se skalní komunisté měnili vlivem tragických osudů a měnících se poměrů v zapřísáhlé antikomunisty.
Ve druhé světové válce bojovali jedni na západní a druzí zase na východní frontě... a další pak až u Tobruku anebo v cizinecké legii.
Hodně z nich bojovalo v ilegalitě, na barikádách v Paříži, a dokonce ve Slovenském národním povstání. Mnozí pak zahynuli v koncentračních táborech. A třeba Jiří Cetl bojoval v hodnosti kapitána španělské republikánské armády v květnu 1945 na pražských barikádách.
A po válce?
V padesátých letech minulého století seděli mnozí z nich v kriminálech. Pak se o nich chvilku mluvilo a po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v osmašedesátém zase ne.
No a po pádu komunismu už nikoho nezajímali, anebo byli unisono značkováni jako bolševici.
Když je strana víc než náboženství
Mezi "španěláky" jsou jména zajímavých - i když leckdy rozporuplných - osobností, které ovlivnily historii Československa. Ať už jde o Františka Kriegla, Karla Holubce, Artura Londona, Vendelína Opatrného, Josefa Pavla, Leopolda Pokorného, Jaroslava Kovandu a mnoho dalších.
Už jen tihle jmenovaní sehráli ve zlomových okamžicích Československa významnou roli. A to nemluvím o takových osobnostech, jako byl Hemingway, García Lorca, Pablo Neruda či již zmíněný George Orwell.
Jedna historie je jejich boj ve Španělsku proti falangistům, další pak proti Hitlerovi. Neméně zajímavý je i jejich vliv na náš život po únoru 1948.
Třeba František Kriegel - fantastický chlap, který působil jako lékař v Číně a Španělsku -, byl po únoru zástupcem velitele Lidových milicí. No a ten samý Kriegel odmítl jako jediný z československých politiků podepsat po sovětské okupaci Moskevské protokoly, třebaže tím osobně riskoval úplně vše.
František Kriegel byl mimochodem v disentu blízkým spolupracovníkem Václava Havla.
A další?
Třeba Josef Pavel, velitel republikánského praporu Dimitrov: v únoru osmačtyřicet velí Lidovým milicím, pak ho zavřou, aby se posléze stal ministrem vnitra, kterého Kreml doslova nenáviděl.
Anebo Oskar Valeš. Člen španělských úderných oddílů, partyzán, po válce šéf československé rozvědky, posléze vězeň, jehož komunisté nikdy nezlomili.
Mluvil jsem s ním v osmdesátých letech, když umíral na rakovinu. Zdrcený byl nejen sovětskou okupací, ale i normalizací a s určitými sympatiemi přemítal o tehdejší sovětské Gorbačovově přestavbě.
Najednou mně ale k mému překvapení tento kdysi skalní, ovšem prozřevší, komunista řekl: "V životě jsem napáchal mnoho zla a hloupostí. Tím největším neštěstím ovšem je, že lidé jsou nepoučitelní. Nejvíce škod a lidských tragédií totiž vždy a opakovaně způsobuje fanatismus. A říkám to jako člověk, pro něhož byla strana kdysi víc než náboženství, víc než cokoliv jiného. A bude tomu tak, bohužel, pořád dokola. Jen pro jinou politickou stranu a jiné náboženství."
Jistě nešlo o jediného československého stalinistu, který bojoval ve španělské občanské válce a pak prozřel.
Ani zdaleka. Alois Soběslavský se mi přiznal: "Byl jsem sice komunista, tramp, romantik, ale také vlastenec. Brali jsme to všechno optikou strany, až jsme se dostali na úroveň nekompromisně netolerantního náboženství. Za nás zkrátka myslela strana. Těžko se to vysvětluje... a já mám jen strach, že podobné chyby a v jiném hávu a pod jinými prapory a hesly budou znovu a znovu dělat i další generace."
Jiní "španěláci" naopak zůstali až do konce svých životů stalinskými fanatiky - jako třeba Bohuslav Laštovička, v roce 1968 předseda parlamentu.
Uznání od krále
Jednalo se tedy o snílky, jimž se ideály nakonec vymkly z rukou?
Ano, ale hlavně proto, že se ty ideály vždy změnily v ono až fanatické náboženství, před nímž varoval "španělák" Valeš.
Ve jménu tohoto náboženství páchali někteří "španěláci" hrozné zločiny. Třeba takový šéf StB Osvald Závodský, jehož pak popravili při stalinských čistkách.
Artur London je sice kvůli své knize Doznání glorifikován, jednalo se ale o stalinského aparátčíka a velmi nebezpečného člověka.
A naopak Kriegel, Valeš či Pavel z toho náboženství prozřeli a v dalším - pro ně nelehkém životě - se chovali mimořádně statečně.
Dnešní pohled Španělů však není - pokud vím - tolik kritický.
To je pravda. Španělský král Juan Carlos vyznamenal v roce 1996 všechny žijící české interbrigadisty a udělil jim z vděčnosti i španělské občanství.
Samotné Španělsko je ovšem vůči době, o níž se bavíme, přímo schizofrenní. Diktátor Franco a Falanga mají i dnes obrovské množství přívrženců.
Na druhé straně je předválečná španělská republika oficiálně glorifikována. Nemluví se však už o tom, že republikáni povraždili tisíce jeptišek a mnichů a chovali se mnohdy stejně zrůdně jako falangisté.
Podle toho to ostatně vypadá i ve španělských knihkupectvích. Jedna police je plná publikací oslavujících Franca a hned vedle jiná, kde se pěje jen chvála na republikány, v jejichž řadách bojovali i stovky Čechoslováků.
Podobná rozpolcenost dnes existuje třeba v Maďarsku, a především na Ukrajině. Jedni Ukrajinci jsou hrdí na odpor vůči Hitlerovi na straně Rudé armády, druzí naopak oslavují Stepana Banderu.
Byla občanská válka ve Španělsku varováním před blížící se světovou válkou?
Byl to prolog druhé světové války. Uznávám jediný bonmot Klementa Gottwalda: U Madridu se bojuje za Prahu.
Hrdina druhé světové války generál Tomáš Sedláček k tomu však dodával: "Když pak ovšem Kominterna z Moskvy nařídila, aby se interbrigadisté bouřili v Británii proti československé zahraniční armádě, tak se většině 'španěláků' najednou bojovat nechtělo. U imperialistického Londýna se tedy už za Prahu nebojovalo."
Často zmiňujete paralely s dneškem...
S dneškem má občanská válka ve Španělsku společné třeba to, že si v něm jak nacistické Německo, tak Sovětský svaz zkoušely nejnovější zbraně a taktiku. Stejně jako nyní Rusko a západní koalice v boji proti Islámskému státu.
Stejné je i to, že tehdy Španělsko a dnes i Sýrie či Irák hýbou zpravodajstvím novin a médií. Demokratický svět byl zaslepený a hloupý nejen v Mnichově, ale i vůči Španělsku.
A demokratický svět koneckonců podcenil i Islámský stát a stupňující se teror islamistů.
Rád bych se na závěr vrátil k otázce v úvodu. Byli tedy "španěláci" hrdinové, nebo nebyli?
Dnes se dá "španělákům" leccos odpustit - i ta jejich fanatičnost, naivita či pomýlenost. Hodně pachuti a hořkosti ale zanechává to, jak se k sobě chovali v padesátých letech minulého století pod vlivem stalinského náboženství.
Pod tlakem StB se mnozí z nich navzájem udávali jako agenti západních rozvědek, francouzské policie, anebo se obviňovali z trockismu. Je to smutný příběh lidí, kteří se v časech svého mládí chovali ve Španělsku jako neohrožení hrdinové. Jenomže tuhle jejich imponující vlastnost - vlastenectví a odvahu - u mnohých z nich stalinismus zadusil.
Proto odmítám tu nekritickou frázi či obdiv, že "španěláci"- interbrigadisté po sobě zanechali "zářivou stopu".
