Věříte ještě, že se podaří zavedení amerických cel na auta odvrátit?
Spojené státy pořád bereme jako strategického partnera a přítele. Sám Jean-Claude Juncker tak o nich mluví. Účelem jeho cesty do USA je zeptat se Donalda Trumpa, jestli své kroky myslí vážně a co jimi sleduje. A požádat ho o vysvětlení, jak je možné, že cla na ocel a hliník i ta zvažovaná na auta zavádí kvůli bezpečnostnímu ohrožení. To je přece úplně základní otázka - v čem je Evropa pro Spojené státy bezpečnostním ohrožením?
Nebude při této argumentaci problém, že evropská cla na auta jsou vyšší než ta americká, což připomíná i Trump?
Juncker Trumpovi určitě připomene, že nežijeme ve století páry. Nebo hliníku. A že když vezmeme v potaz investice a výnosy z nich, je obchodní bilance mezi Evropou a Amerikou úplně jiná, než jak ji prezentuje Trump.
S Trumpem už ve Washingtonu jednali Emmanuel Macron nebo Angela Merkelová, Každý zkusil trochu jiný přístup, ale nikdo z nich neuspěl. Proč si myslíte, že by měla fungovat cesta racionálních argumentů, kterou chce zkusit Juncker?
Snažit se musíme. Postoje Spojených států mají na Evropu do té míry vliv, že je potřeba aspoň vědět, kam jejich politika směřuje, co bude následovat. Evropa se každopádně připravuje i na horší scénáře, než jaké možná nastanou. Tedy doufejme.
EU je dohromady větší ekonomika než Spojené státy. Máme svou váhu. Doufejme, že pan Trump zjistí, nebo mu to někdo vysvětlí, že v mezinárodním obchodě můžou vyhrávat oba a ne jen jeden, jak to možná často platí v některém byznysu.
EU opakuje, že na jakákoliv další americká cla, například na auta, opět odpoví zavedením odvetných cel, stejně jako to udělala v případě cel na ocel a hliník. Spekuluje se ale o tom, jestli tato jednotná pozice vydrží, vzhledem k tomu, že německé automobilky chtějí Trumpovi vyjít vstříc. Jak pevná je evropská jednota?
Jsem velmi silně přesvědčená, že jednota vydrží. Všichni instinktivně cítíme, že když přicházejí tlaky zvenčí, musíme se vyztužit zevnitř. To, že v jednotě je síla, je možná otřepaná fráze. Ale teď to vidíme v praxi. A týká se to nejen obchodní politiky, ale i dalších sporů, které teď s Američany máme, jako jsou například ty bezpečnostní.
Premiér Andrej Babiš na posledním summitu lídrů zemí EU říkal, že unie by neměla ve vztahu k USA mluvit o odvetě, ale především se snažit, aby Trump svou hrozbu dalšími cly stáhl. Naznačoval, že by unie měla Američanům nabídnout ústupky. Víceméně tedy podpořil to, co tvrdí Trump. Jak by působilo, kdyby se Česko postavilo proti jednotnému postoji EU?
Kdyby Česko tuto jednotu nabouralo, bylo by to hodně hloupé. Ať už by to bylo Česko, nebo jakákoliv jiná země.
Ale nemělo by být skutečně cílem EU především to, aby žádná nová cla nebyla?
Samozřejmě, že je to problém. Ale my jsme ho rozhodně eskalovat nechtěli. Vedli jsme s Američany nekonečná a úmorná jednání. Dnem i nocí. Nechceme obchodní válku. Ale zrovna tak není možné, aby nás nejbližší spojenec obviňoval, že jsme pro něj bezpečnostní riziko. Máme právo vědět, jestli si ještě můžeme věřit.
Podílela jste se na dojednání obchodní dohody mezi EU a Japonskem, podepsané minulý týden. Smlouvy o volném obchodu obecně podporují ekonomický růst, ale je to zhruba v objemu desetin procent HDP celé EU. Zároveň proti nim ale vystupuje řada kritiků jako neziskové organizace i část politiků. Stojí snaha prohloubit volný obchod vůbec za ty spory, které následně vyvolává?
Naší filozofií je spolupracovat pokud možno bez bariér s vyspělým světem. Tam, kde to může přinést ekonomický prospěch. Že je ten ekonomický prospěch reálný, potvrzuje řada analýz. Takže to stojí za to. Je potřeba vysvětlovat, že my při jednáních o volném obchodu prostě neděláme kompromisy v oblasti životního prostředí nebo ochrany spotřebitele.
