Kampala (od našeho zpravodaje) - Pohled na okraj slumu Bwaise na okraji ugandského hlavního města Kampaly působí téměř idylicky. Mraky vysoko na zářivě modrém nebi, pod nimi domky zbarvené místní hlínou a prachem do červena, z mešity zní volání k modlitbě.
Právě tady se ale pokouší radikální islamistické skupiny rekrutovat nové příznivce a využít je k teroristickým útokům jak v Ugandě, tak i v dalších afrických zemích. Vyzývají i k útokům proti Evropě.
"Snaží se získat lidi z této oblasti. Zejména mladé, kteří ztratili naději na lepší život," říká Muhammed Kirisa, který je šéfem místní pobočky neziskové organizace AFFCAD a který je v Ugandě znám jako "velvyslanec slumů".
V této středoafrické zemi působí radikální islamistická skupina Aš-Šabáb původem ze Somálska i domácí muslimští radikálové ze Spojených demokratických sil (ADF). Podle některých zpráv spolu dokonce spolupracují.
Aš-Šábábu se povedlo získat několik mladých ugandských muslimů a v roce 2010 provést dva sebevražedné útoky, při nichž v Kampale zemřelo více než 70 lidí a několik desítek dalších bylo zraněno.
ADF loni a předloni zabila několik stovek lidí v sousedním Kongu. Stále se však snaží získávat i nové příznivce mezi mladými lidmi v ugandské Kampale.
Islamisté využívají špatné situace místních
"Nezaměstnanost v Bwaise dosahuje oficiálně více než osmdesáti procent a mezi mladými lidmi je ještě vyšší. Proto jsou zoufalí a náchylní připojit se k různým skupinám," vysvětluje Kirisa.
"Bwaise přitom není v Kampale zdaleka jediným slumem. Ve slumech tu žije 85 procent obyvatel."
Kampala, která má zhruba 1,5 milionu obyvatel, má takových chudinských čtvrtí hned 57. V jejich domech není tekoucí voda, pije se často z primitivních studní, do kterých prosakuje odpad ze záchodů. Přesněji řečeno páchnoucích kadibudek, které jsou téměř u každého obydlí. Obyvatelé slumů se živí drobným obchodem, prací na stavbách načerno nebo přebíráním odpadků bohatších spoluobčanů.
Často jde o příchozí z venkova, kteří sem přišli za lepším životem a teď už se nemohou vrátit zpět. "Muž chtěl do hlavního města a nakonec jsme skončili tady," říká Farida Nakalanzi Mothaiová, 35letá matka šesti dětí. "Vzal nás sem můj manžel, byl řidič náklaďáků, ale práci má jen občas," říká.
Ona sama doma smaží chipsy a snaží se je prodávat, ale peníze nestačí. Někdy není na jídlo, děti chodí do školy jen někdy. "Když je déšť, všechno tu zaplaví špinavá voda a je to špatné. I v domě dosahuje několika centimetrů," říká Mothaiová. Celá rodina žije v jedné místnosti. Vrátit se do vesnice, kde dříve žili s rodiči, už prý nemohou. Není tam pro ně místo.
Problémem ve slumech je i zločinnost. "Působí tu gangy mladých kriminálníků. Přepadávají muže a otravují ženy," dodává Kirisa. Policie nepomáhá. "Dívá se na každého ze slumu jako na nepřítele, obtěžuje ženy, svévolně zatýká a dokonce zneužívá malé děti," tvrdí aktivista.
Policie to samozřejmě popírá. V Ugandě je nicméně známo, že její příslušníci často používají velmi násilné metody včetně mučení. A to jak proti skutečným či údajným kriminálníkům, tak i proti politické opozici.
Evropská unie podává pomocnou ruku
Kirisa se snaží situaci ve slumech změnit. Chodí mezi ugandské politiky a lobbuje za státní pomoc obyvatelům slumů. Jedná s policií. Jeho organizace AFFCAD pořádá setkání místních lidí ze slumů s policisty a snaží se obě strany přesvědčit, že nejsou nepřátelé.
Zároveň zde funguje projekt vzdělávání mladých lidí, který mají na starosti Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) a AFFCD a je financován z Nouzového svěřeneckého fondu pro Afriku, jehož založení odsouhlasila předloni Evropská unie. Na čtyři roky je plánován rozpočet 4,3 miliony eur.
Letos se tu zhruba dvě stovky mladých lidí za evropské peníze vyučí jako šičky, opraváři elektroniky nebo se naučí fotografovat a natáčet videa a záznamy elektronicky upravovat. Podle Kirisa to může ostatním mladý lidem ukázat, že mohou něco dokázat.
"Chci se naučit dělat filmy a nakonec prorazit s muzikou," říká například 22letý Alex Kibiriake v raperské kšiltovce s vyšitým stříbrným písmenem. Sem do učebny uprostřed slumu chodí po práci - pomáhá své rodině v malém obchodu s oděvy. Jak ale připouští, možná nakonec skončí u natáčení rodinných a dalších videí na zakázku, protože po tom je teď v Ugandě poptávka, a už má dokonce v jednom takovém podniku slíbené místo.
"I když žijeme ve slumu, neznamená to, že nemáme sny," říká dvacetiletý Jonathan v tričku, džínách a sandálech, který nechce uvést své příjmení. "Tohle učení je pro mě příležitost, jak vyváznout z beznaděje," dodává a jeho spolužáci přikyvují. Připouští ale, že jestli se mu povede žít díky vyučení jiný život než mít jen příležitostnou práci a trápit se s tím, zda rodina bude mít na jídlo, to už je jiná otázka.
